Před týdnem jsme v sobotním slunečném dopoledni s přáteli došli na Svatou Horu nad Příbramí. Tradiční noční pouť z Prahy - Zbraslavi měřila 51 kilometrů a vedla přes Skalku a Stožec v Brdech. Modlili jsme se cestou i za Františka Reichla, zakladatele poutě, který ji s přáteli chodil za totality a který nám počátkem 90. let tuhle tradici předal. Loni v listopadu bohužel zemřel. V devadesátých letech jsme chodívali trasu po silnici z Jílového u Prahy přes Štěchovice, Nový Knín a Dobříš, ale jak se stále zvyšoval silniční provoz a auta v noci jezdila pořád nebezpečněji, rozhodli jsme se trasu změnit a chodit po turistických značkách, což se vyplatilo.

V národních barvách

Byla to i letos krása, trápení, radost, nepohodlí, ospalost i euforie a úleva, jak to má být. Usebraní nad ránem v rozednívající se přírodě, unavení a ospalí po probdělé noci, pokorně a nedočkavě vyhlížející první sluneční paprsky... Šlo nás letos osmnáct a byli jsme v národních československých barvách. Děkuji veteránům a znalcům poutě Pavlovi Kůrkovi, který šel letos po šestadvacáté, a Vojtovi Tutrovi, jenž poprvé vyrazil už v roce 1995, kteří kamarádsky přizpůsobili své tempo, že na mě v černém lese vždycky čekali a ukazovali svými čelovkami nejen duchovní směr. Díky trénovaným poutníkům Jardovi Vagenknechtovi s rodinu, kteří nám nechávali na odpočívadlech rozsvícené svíčky, díky Danovi s Markétou Veselkových, kteří nám drželi na první zastávce fleka v Jílovišti U tří bratrů u přeštické dvanáctky. A díky i všem ostatním za zážitek a jistotu. Tak za rok zase!

Přes Studený vrch

Pro všechny, kteří nechtějí rok čekat a vydat se pak s námi, přidávám informace o trase poutě. Setkáváme se u pamětní poštovní schránky Ivana Martina Jirouse na domě, kde bydlel, naproti Smíchovskému nádraží, odkud pak jedeme autobusem 129 na konečnou Zbraslav – Baně. Zde se vydáváme do kopce po červené značce ke kapličce, kde se pomodlíme a vzpomeneme na všechny, kteří šli pouť před námi nebo které jsme nechali doma. Všimneme si, že tudy vede Svatojakubská cesta. Po hodině cesty jsme v Jílovišti, kde jsou ještě otevřené hospody, takže se můžeme občerstvit. Posilněni přeštickou dvanáctkou pak zhruba za dvě a půl hodiny pohodlné a opatrné chůze s čelovkami dojdeme na Skalku nad Mníškem pod Brdy s křížovou cestou a poutním areálem, kde si můžeme v závětří odpočinout. Jsme v třetině cesty.

Po krátké přestávce vyrážíme dál směrem přes Černolice, kam ještě jede MHD, až na Stožec, kde jsme zhruba v půli poutě. Je zde přístřešek se stolem a lavicemi, takže můžeme spočinout. Když nás zvedne zima, jdeme dál po široké silnici stále po červené až pod Studený vrch, kde je kousek od cesty rozhledna. Za hodinu jsme odtud cestou lesem a stoupáním na Kuchyňce, což je skalnatý vrch s křížem, kudy vede pak další stovky metrů krásná hřebenovka. Když sem dorazíte nad ránem, potěší vás krásné svítání a panoramata. Z Kuchyňky potom klesáme lesem na rozcestí, kde se napojujeme na zelenou značku.

Do Příbrami je to už po ní jenom čtrnáct kilometrů krásnými brdskými lesy, kde můžete potkat jelena v říji nebo nasbírat houby. Krásně značená cesta mezi loukami, po nichž se válí ve slunečném ránu mlha, bolavé nohy, probdělá noc a únava jsou tradičním kořením posledního úseku cesty. K bazilice dorážíme kaštanovou alejí a kolem židovského hřbitova kolem půl dvanácté. Kdybychom přišli v sobotu v 9 nebo v neděli v 11 hodin, stihli bychom zde mši svatou. Ale i modlitba unaveného poutníka v prázdném kostele nebo zpěv cestou dolů po svatohorských schodech jsou velice působivé.

Poutnická tradice

„Chodím tuhle noční pouť už od roku 1996 a ani jednou jsem nevynechal,“ říká v cíli unavený Pavel Kůrka z Prahy. „Svou účast cítím jako zodpovědnost vůči těm, od kterých jsme tradici převzali. Oni ji dokázali chodit za nepříznivých podmínek a i pro mne je na ní důležité, že nepříjemnosti, které při cestě nastanou, se dají překonat. Je pro mne důležité udržet převzatou tradici a třeba někdy za dvacet let ji předáme někomu dalšímu,“ usmívá se Pavel Kůrka.

Jeho slova o výjimečné křesťansko-turistické akci potvrzuje i Jan Stodola z Prahy, který patří k jejím dlouholetým účastníkům. „V 90. letech jsme putování brali jako obnovení dlouholeté tradice nočních poutí na Svatou Horu i trochu jako dobrodružství,“ vzpomíná. „V dalších letech byla důležitá samotná cesta k cíli nerušená přírodní krásou a úchvatnými vyhlídkami do kraje. V noci totiž není nic vidět, jen nepatrný výsek padesátikilometrové cesty, a to jen, pokud ještě svítí baterka. Za svítání se v dáli několikrát otevře pohled na Svatou Horu, ještě zbývá hodina či dvě chůze. Krása podzimní přírody je vidět, ale únava upíná oči k cíli. Poutník přichází utahaný, zablácený, mokrý a zmrzlý do liduprázdného areálu Svaté Hory nikým nečekán, nikým nevítán,“ svěřuje se se svými pocity Jan Stodola.

Nejsou jeho slova ta pravá zvoucí dosud váhající poutníky k účasti při dalším ročníku v půlce října 2022?

Autorem textu je Radek Gális.

Foto: Daniel Veselka, Monika Vagenknechtová, Radek Gális