Od mala jsem sledovala zprávy. Žiju si vlastní sen, říká koeditorka z České televize

S Vendulou Machů jsem seděla první rok na vysoké škole na přednáškách v lavici a také ve studiu studentského rádia, kde jsme spolu tvořily audio pořad. Společný jsme měly jeden bakalářský obor, žurnalistiku. Venduly druhým oborem byla politologie. Během studia vzala svou pracovní kariéru rychle do svých rukou a přihlásila se na praxi do České televize. Tam už si ji nechali a už více než rok pracuje jako koeditorka neboli asistentka editora. Jaká je práce v České televizi? Čím ji obohatilo studium politologie a jaký má pohled na letošní volby? O tom všem mluvím s Vendulou Machů. 

Vendy, proč sis vybrala zrovna studium politologie?

Má to určitě základ ve výchově a v tom, že nás rodiče vždycky vedli, abychom se zajímali o dění, o to, co se kolem nás děje a mění. Takže vliv měla rodina, výchova a zájem o aktuální dění, o kterém jsme se doma vždycky bavili, takže pro mě byl logický krok jít studovat politologii.

Orientuješ se díky studiu lépe ve volebních událostech?

Určitě. V rámci studia to vnímám konstantně, nemám jen úseky, kdy si řeknu, že se teď o to budu zajímat, ale zajímám se stále stejně. Mám díky politologii vhled do daných situací. Znám programy, vím, jak se někteří političtí aktéři chovají, tím pádem dokážu predikovat, jak se asi budou chovat nadále, s kým budou tvořit koalice a podobně.

Jak jsi vnímala letošní volby?

Bylo to hodně intenzivní. Bavila jsem se o volbách s kamarády, s rodinou, se spolubydlící ze Slovenska a dostala jsem se také na předvolební debatu zaměřenou na Jihomoravský kraj, kterou vysílalo naše televizní studio. Už jenom to, že jsem potkávala lidi, které běžně vidím na televizní obrazovce nebo čtu jejich myšlenky v tištěných rozhovorech, tak je to úplně jiný pocit a o to intenzivněji jsem vnímala celé volební dění.  

Jaké podle tebe byly volební kampaně a celkově předvolební dění?

Za mě tam byla viditelná snaha opozice, aby se tady něco změnilo a stavěli především na tom, že jsou proti té stávající vládnoucí koalici. Snažili se všemožnými prostředky a vlastně už jenom tím nebo hlavně tím, že se vytvořily dvě koalice. Myslím si, že té vládnoucí straně uškodily skandály, které se valily na jejich předsedu. Zamíchala se tam samozřejmě i koronavirová situace, kvůli nebo možná díky které mnoho lidí začalo sledovat aktuální dění v politice a i ti, kteří by jinak nešli k volbám, tam šli, aby vyjádřili svůj názor. Chtěli vyjádřit buď podporu stávající vládě nebo šli volit kvůli nespokojenosti. Co já jsem se bavila s lidmi kolem, tak i kadeřnice mi říkala, že šla tentokrát poprvé k volbám, a z proto, že už potřebovala vyjádřit svůj názor, a to jí je třicet let. 

Máš pocit, že jsi připravená vysokou školou na to, abys tohle všechno chápala a interpretovala?

Já si myslím, že politologie na Masarykově univerzitě ti dá dost podnětů na to, abys využívala kritické myšlení. Ona ti určitě dá základní informace a znalosti, které bys na bakalářském studiu měla vědět, ale potom je to na člověku samém, jak si další informace k tomu odvětví, které ho zajímá, obstará. K určitým tématům jsem toho moc nevěděla, ale měla jsem základ, který jsem si potom zvládla doplnit, když jsem sama chtěla.

Politologii studuje docela dost lidi, čím to je?

Možná to bude pro ně něčím zajímavé, protože vidí, co se kolem nich děje. Myslím si, že se mladí v dnešní době díky sociálním sítím daleko více zajímají o aktuální dění než třeba minulá generace. Také se na politologii chodí z gymnázia, kde jsou základy společenských věd, takže věřím, že třeba někoho politologie oslovila v tomhle předmětu a rozhodl se pokračovat dál. To je ale můj subjektivní názor. Myslím si jednoduše, že je to něco lákavého, ale nevím, záleží na člověku. Můj kamarád, co je programátor, by mi určitě řekl, že mu na politologii nepřijde zajímavé vůbec nic. 

Pracuješ v České televizi v Brně, popsala bys mi svoji pozici?

Je složité moji pozici vysvětlovat. Popisuji ji už rok každému, kdo se mě na to zeptá. Nevím, jestli to dokážu vysvětlit zkráceně, ale jednoduše moje pozice se nazývá koeditorka neboli asistentka editora. To znamená, že jsem editorova pravá ruka. Editor je ten, kdo zodpovídá za obsah zpravodajské relace, kdo ji skládá a dává dohromady. V Brně vysíláme dvě zpravodajské relace – jednu ve 12:20 a druhou v 18 hodin. Ta ve 12:20 má 9 minut a ta v 18 hodin má 25 minut. Tu polední domlouvám já a s editorem se vždycky dohodneme, jaká témata tam mají být a já jsem zodpovědná za onu skladbu. Komunikuji s redaktory a s každým, kdo v televizi není vidět – s režisérem, produkcí, grafikem nebo třeba se střihačem. Také tvořím do večerníku infografiku, když je živý výstup, tak domlouvám, jaké tam budou podkresové materiály, titulkuji celou relaci, píšu krátké zprávy, které potom moderátor říká ve studiu a celkově koordinuji vysílání. Řekla bych, že jsem takový člověk, který to všechno spojuje a dohlíží na to, aby bylo všechno tam, kde má, a aby v tom byl pořádek. Takže s oblibou a trochu v nadsázce říkám, že dělám všechno a nic. Nikde nejsem napsaná, nikdo o mně neví, ale všechno spojuji. 

Co tě v práci nejvíce vysiluje?

Asi možná to celodenní stoprocentní nasazení. Chodím na osmou hodinu ranní a končím před sedmou večer a celou dobu musím jet na sto procent, hlídat aktuální dění a být za všechno zodpovědná. Takže je to asi ta kombinace všech tří prvků.

Co tě naopak nejvíce povzbuzuje?

Kolektiv úžasných lidí a profesionálů, kteří mi předávají zkušenosti. Ale mě ta práce vlastně baví celá, protože je vysněná. Od mala jsem sledovala zprávy. Moje mamka dává k dobru historku, kdy mi bylo pět a během sledování zpráv v televizi jsem se jí zeptala: „Mami, kdo je ten ombudsman?“ No vysvětlete dítěti, kdo je ombudsman. Mě to ale zajímalo, chtěla jsem to vědět. Takže od mala mám hodně silný vztah k novinařině samotné. Žiju si vlastní sen.

Jak ti tvé vysněné povolání ovlivňuje mimopracovní život?

Hodně mi ovlivňuje život. Už trpím profesní deformací a naše zpravodajské relace sleduju i ve volném čase. Pro mě je to ale skvělá chvíle, protože s tím nemám žádné stresy, takže si jen zapnu večer zprávy, jsem v pohodě a užívám si informace, které dostávám. Kamarádi se mě taky často ptají na povolání, takže o něm dost mluvím. Je to přece jenom nevšední povolání, hlavně pro ně, co bydlí na vesnici, kde jsou učitelky a zdravotnice nejběžnější povolání pro holku, takže o tom mluvím dost často, i když nikdo nechce. Taky neustále sleduji aktuální dění, protože mě to jednoduše baví.

Je ti ku prospěchu politologie v práci?

Možná kdybych pracovala na celostátní úrovni, tak ji budu využívat mnohem víc. Vzhledem k tomu, že jsme regionální zpravodajské relace, tak tam samozřejmě politika je, a vzhledem k vývoji ve Zlínském kraji se politika často objevuje, ale ne v takové míře, jak jsem předpokládala. Celkově ale základy určitě využívám z obou oborů, ale ne všechny. Je důležité stavět na základech, ale zbytek dodá praxe.

Jak ovlivňovaly volby vaši práci v televizi?

V České televizi platila předvolební pravidla, která jsme striktně hlídali a dodržovali. Na to, aby kandidáti projevili svůj názor a postoje, dostali prostor v předvolebních debatách a dalších pořadech. Nikdo nesměl být zvýhodňovaný ani poškozovaný, probíhalo ještě mnohem důkladnější prověřování respondentů, kteří se objevili ve vysílání.

Řekla bys mi nějaké konkrétní věci, který normální člověk vlastně nevidí, ale jsou zajímavé a dějí se za kamerou? 

Třeba běžný divák nevidí, kolik lidí se na vysílání podílí. Zaznamenává moderátora, redaktora, ale už neví, že tam je několik dalších desítek lidí. Určitě zajímavé je také čtecí zařízení. Moderátoři ho využívají pokaždé, neučí se texty nazpaměť, a to taky vzhledem k tomu, že se ve zpravodajství většina událostí mění v rámci relace. Už se několikrát stalo, že bylo deset minut před vysíláním a my jsme ještě upravovali a aktualizovali zprávy. Když se to podaří, tak to běžný divák nepostřehne. My se snažíme, aby zpravodajství bylo bez chyb, a aby divák měl nejlepší zážitek, dozvěděl se informace, ale aby nepoznal, že se něco dělalo na poslední chvíli. 

Divák nejčastěji vidí redaktora, jak si sama říkala. Co přesně dělá redaktor? Co všechno na reportáži udělá sám? 

Když to vezmu od úplného začátku, tak redaktor má nějaké téma, dohledá si k němu informace, domluví si lidi a respondenty, kteří mu k danému tématu mají co říct. Domluví si natáčení a snaží se od respondentů zjistit co nejvíce informací a materiálu. S kameramanem poté také natočí doprovodný obraz. Spolupracuje například i s grafikem, když potřebuje udělat nějakou mapu či doprovodnou grafiku. Poté si napíše takzvanou košilku neboli scénář reportáže, kterou musí odsouhlasit editor. Nakonec se jde do střižny a spolu se střihačem dávají dohromady mluvené slovo redaktora, výpovědi respondentů a doplňují reportáž o obrazy toho, co natočil kameraman.

Je toho hodně a je to dost o komunikaci. 

Ta komunikace je tam strašně důležitá a není to jenom o té vnější s těmi respondenty, ale taky o té vnitřní v rámci celé redakce.  

Potkala si někoho ve studiu, kdo ti přinesl zážitek jen tím, že si ho viděla?

Moderátorskou legendu AZ kvízu Aleše Zbořila. Pan Zbořil pracuje taky v brněnském studiu, takže když ho potkám, vždycky se potutelně usměji a mám z toho radost. Samozřejmě mi zlepšují den i všichni kolegové ze zpravodajství. 

Máš nějaký zážitek z Český televize, který si stále pamatuješ? 

Když jsem byla loňské léto na praxi v redakci ve Zlíně, dostala jsem na starost natočit předvolební anketu s lídry v krajských volbách. Pokládala jsem všem totožné otázky, které jsem měla dopředu zadané. Jeden pán mi na jednu otázku začal ale recitovat a já jsem nevěděla, co v tu chvilku mám dělat. Mluvil o devadesátých létech, o opoziční smlouvě a celých třicet porevolučních let spojil do jednoho. Nevěděla jsem, co mu mám na to říct, ale vnitřně mě to hrozně rozesmálo. Samozřejmě musím udržet seriózní tvář, protože novinářka veřejnoprávní televize by neměla hnout brvou. Takže to byla taková první zkouška odolnosti. Zážitek je ale každá směna, každý den je jiný. Jeden den dopoledne si říkám, že je to v klidu, že se nic nestane, zaklepu do dřeva a odpoledne bohužel vybuchne dům v Koryčanech. Už nikdy nebudu říkat, že mám klidný den, a že se nestane nic špatného, protože se může stát cokoliv. 

Jaký je nemoci plné vyjádřit svůj názor nebo postoj, když pracuješ pro veřejnoprávní médium? 

Já s tím určitě nemám problém. Vzhledem k tomu, že nejsem stoprocentně vyhraněná ani v osobním životě, jak už jsem říkala na začátku, ráda vnímám různé protichůdné názory, takže mi to nedělá problém. Každá mince má dvě strany. 

Je pravda, že by vyhraněný člověk asi nemohl dělat ve veřejnoprávním médiu.

To ano, máme i kodex, který musíme dodržovat a máme za sebou ty diváky a konzumenty, kteří platí koncesionářské poplatky, a i podle průzkumu patříme k těm nejdůvěryhodnějším médiím. Takže vždycky myslíme na diváky. Ti musí samozřejmě dostat pravdivé a nezkreslené informace. Až na základě těchto informací si oni sami udělají svůj názor.

Vidíš silné využití kodexu v praxi? 

V České televizi máme kontrolní mechanismy. Všechno prochází několika kontrolními „vrstvami“, takže se nestává, že by se kodex porušil. Ale kdyby se to náhodou, čistě hypoteticky, někdy stalo, myslím si, že se tomu dá vždycky okamžitě zabránit a předejít tomu, aby se ta věc dostala do vysílání. 

Jaká televizní pozice je tvá vysněná? Co bys chtěla dělat?

Byla bych vděčná, pokud bych mohla být redaktorkou, a to takovou redaktorkou, která bude dělat svou práci poctivě a dobře. Byla bych ráda, aby mi konzumenti mého sdělení důvěřovali a věděli, že informace podávám pravdivě. Chci být tedy redaktorkou, která dělá svou práci dobře a správně. 

Chtěla bys být redaktorkou ve velkém městě nebo bys raději zakotvila v menších regionálních stanicích?

Hodně nad tím přemýšlím, protože se mě na to lidé v okolí ptají, vzhledem k tomu, že jsem dělala praxi ve zlínské menší redakci a teď jsem v Brně – byť to je jedna redakce, ale geograficky rozdělená. Dřív bych řekla, že bych chtěla určitě na sto procent jít zpátky domů do Zlínského kraje, ale teď už jsem nahlodaná. Nevím a jsem nerozhodná. Je to padesát na padesát.