Poslouchat někoho, to je pro mě náročné. Musím se hodně snažit. Znamená to upřednostnit jeho vůli před svojí. Pokud si mám někoho vážit, respektovat ho – to vyžaduje hodně práce naopak od toho druhého, aby byl takový, že si ho vážit mohu. Ježíš jako největší přikázání nejmenuje ani poslušnost, ani respekt vůči Bohu. Mluví o lásce. A láska, to je přece snadné… to se přece prostě jen tak zamiluju a je to…

…nebo vlastně ne. Ježíš neříká „Miluj Hospodina, až se ti bude točit hlava.“ Říká „miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou“. Při zamilovanosti si mysl bere volno a se sílou to také není moc valné, zvláště, pokud jde o sebekázeň. Není láska jako láska a řečtina je, na rozdíl od češtiny, umí rozlišit. Agapé není to, co pociťujeme na křesťanském fesťáku během večerní bohoslužby, kdy prožíváme sounáležitost se všemi těmi báječnými sympatickými lidmi a nadšeně s nimi sdílíme to, co nás spojuje. Nepomůže, že si umíme vzpomenout na několik mystiků, kteří upadali do extáze. Kaviár se v našem jídelníčku může objevit, ale nejde z něj udělat základ našeho stravování. Dnešní text nepoužívá ani výraz filia – jeden náš učitel na fakultě měl pro tento přístup k Bohu pořekadlo „Pán Bůh nás má rád, je náš kamarád“ – a rozhodně tím nemyslel, že je tento přístup doporučeníhodný. Agapé je láska oddaná, láska, při které odevzdáváme sebe, a to bez nároku na své uspokojení a potěšení. Takže zatímco na poslušnost by nám stačila rezignace na vlastní cíle, na lásku v tomto pojetí opravdu potřebujeme zapojení celého srdce, duše, mysli a síly, a to nikoli jednorázově, ale v každém okamžiku našeho života. Proč jen po nás Bůh nechce raději tu poslušnost?

Srdce, duše, mysl, síla… Boha nemáme milovat do roztrhání těla. Obětovat tělo něco stojí a někdy se to asi i žádá, ale samo o sobě to lze dělat právě ze slepé poslušnosti. Naše poslušnost vůči Bohu ale nemá být slepá ani bezduchá. Proto oběti a dary nemohou stačit. Nejsou nedůležité, ale zásadní je pohnutka, se kterou se dávají. I ty naše společenské církevní akce jsou fajn, ale záleží na tom, co nás na ně přivádí a co si z nich odnášíme. Chodit pravidelně do kostela, zpívat písně z Taizé, dokonce i účastnit se brigád a dobrovolnické pomoci se dá bez osobního vztahu s Bohem. A prožitek osobního vztahu s Bohem lze mít, aniž bychom naplnili největší přikázání.

Přitom chodit do kostela, účastnit se církevních akcí, pomáhat ostatním jsou důležité věci, a pokud je budeme dělat pravidelně, spolehlivě, můžeme mít oprávněně dobrý pocit, že se snažíme být dobrými křesťany. Bibli jsme kdysi četli, dokonce s komentářem, to nejdůležitější jsme si z četby odnesli a podle toho žijeme. Snažíme se být velkorysí k těm, kdo mají nouzi, a nesoudit ostatní. Že je náš Bůh náš jediný Pán je přece jasné. (No dobře, po mobilu se během dne sháníme častěji než po Hospodinu… ale kdyby se nás někdo zeptal na priority, nezaváhali bychom.) „Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.“ Odříkat tuto větu zpaměti umíme. Možná se nad ní v myšlenkách příliš nezastavujeme z hrůzy před slovem „celý“. Jenže tady nejde o to, že nemáme mít v srdci a mysli nikoho jiného, naopak, to Ježíš přece hned dodává. Bůh není spolužák ze třídy, aby si člověk musel vybrat, miluje-li Vašíka nebo Pepíka. Jde milovat Boha a svého partnera a dokonce Boha a své děti zároveň. Vlastně jde skutečně milovat partnera jen, pokud milujeme Boha, a Boha jen, pokud milujeme partnera.

Láska není statická, jednorázová záležitost. O lásku je třeba pečovat. Láska, ta, o které mluvíme, ne pocit zamilovanosti, je oboustranná. Pro většinu ateistů, ale i značnou část křesťanů, je modlitba synonymem prosby. Nedělá nám problém věřit, že Hospodina zajímají naše ujíždějící tramvaje, zkoušky, na které jsme se naučili jen polovinu otázek, ztracené klíče a neshody s kamarádkou. Vztah je ovšem oboustranný a my jsme stvořeni k obrazu Božímu. Co když milující Bůh má také leccos na srdci, co by nám rád sdělil?

Můžeme se na to pamatovat ze začátků našich partnerských vztahů. Dlouhé procházky beze slov. Dívání se na rozsvícené noční město. Dokonce telefonní hovory, při kterých ticho převažovalo nad slovy. Důležitá byla blízkost druhého. Když jsme mluvili, ptali jsme se. Chtěli jsme o druhém vědět co nejvíc. Kam nejraději jezdil na prázdniny? Po mnoha letech idylického manželství nás zajímá, jestli druhý nezapomněl koupit rohlíky na snídani. Domů spěcháme, abychom stihli naplnit pračku, nikoli proto, abychom mohli vidět tvář svého drahého. Pračka pere, tak jsme splnili svou povinnost. Ticho zažíváme jen po ostré výměně názorů. A to nemlčíme spolu, ale proti sobě.

Ochuzujeme sami sebe, když se s plněním vnějších úkolů spokojíme: v našich pozemských vztazích, ale především ve vztahu s Hospodinem. Milující Bůh nám nedává jako největší přikázání nějaký projev poddanosti, který by ho učinil největším bohem ve vesmíru – nepotřebuje to, je přece jediný. Jeho největší přikázání je zároveň největší dar, který nám dává, aby nás přivedl k naplnění smyslu naší existence. Nestvořil si lidi jako služebníky bez rozumu. Dal nám srdce, duši, mysl a sílu, abychom mu mohli být partnery ve vztahu. Omezit se na poslušnost nebo extatické nadšení znamená nechat ho stát s nataženou rukou a ten největší dar si nevzít. Až zase pojedeme autobusem, ať už tím, který nám zázračně neujel, nebo tím, na který jsme si museli docela pozemsky počkat, můžeme na chvíli zaplašit dobrý pocit z toho, že nedělní povinnost plníme na jedničku a zbytek desatera nám také nedělá problém, a zkusit poslouchat, jestli nám ten, o kterém si myslíme, že ho děsně moc milujeme, nechce třeba něco říct. Nebo s námi nechce prostě jen chvíli společně mlčet a dívat se na město.

 

 

31. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Dt 6, 2-6
Slyš, Izraeli: Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem!

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.
Mojžíš řekl lidu:
    "Boj se Hospodina, svého Boha, a zachovávej všechny jeho zákony a příkazy, které já ti přikazuj i - ty, tvůj syn a syn tvého syna - po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ. Slyš, Izraeli, svědomitě je zachovávej, aby se ti dobře vedlo, abyste se velmi rozmnožili, jak to slíbil Hospodin, Bůh tvých otců, že ti dá zemi oplývající mlékem a medem. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci!"

Žl 18 (17), 2-3a. 3bc-4. 47+51ab Odp.: 2
Odp.: Miluji tě, Hospodine, má sílo!

Miluji tě, Hospodine, má sílo, Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj!
Odp.
Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má! Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, a od svých nepřátel budu vysvobozen.
Odp.
Ať žije Hospodin, požehnána bud' moje Skála, sláva bud' Bohu, mému spasiteli! Veliká vítězství jsi popřál svému králi, dáváš přízeň svému pomazanému.
Odp.

2. ČTENÍ Žid 7, 23-28
Ježíš je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného.

Čtení z listu Židům.
Bratři!
    V době starozákonní mnozí se stávali kněžími, protože umírali, a nemohli tedy jimi být stále; Ježíš však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného. Proto také je schopen přinést úplnou spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.
    Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako ( jiní ) velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu. (Ježíš) to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť.
    Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou podrobeni slabosti; ale ona přísaha - pozdější než Zákon ustanovuje Syna, který dosáhl dokonalosti navždy.

EVANGELIUM Mk 12, 28b-34
To je první přikázání. Druhé je mu podobné.

Slova svatého evangelia podle Marka.
    Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?"
    Ježíš odpověděl: "První je toto: 'Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.' Druhé je toto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Žádné jiné přikázání není větší než tato."
    Učitel Zákona mu na to řekl: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary."
    Když Ježíš viděl, že ( učitel Zákona ) odpověděl rozumně, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.