Věřil slovům, která tak často poslouchal - že je neschopný a nic z něj nebude. Myslel si, že se nikdy neožení, neboť by ho žádná žena nechtěla. A bál se být otcem, protože nechtěl vychovávat děti tak, jak byl vychován on. Skaut Matej Šmelko (32), manžel a otec, prozrazuje, jak u něj nastal zlom, díky kterému se všechno změnilo. Co mu pomohlo vidět sebe jinak a odpustit otci? Mluví také o ztrátě děťátka a jak Bůh jeho rodině pomohl zvládnout toto těžké období.

archiv Mateje

Kdo a kde je Bůh? Ačkoliv ho někteří lidé neznají, odmítají nebo pro ně neexistuje, jiní s ním mají osobní vztah. V sérii rozhovorů Bůh není mrtvý přinášíme skutečné příběhy lidí, kteří dennodenně chodí kolem nás. Možná jsou docela nenápadní, ale nesou v sobě jedinečné poznání. Jejich životní zkušenosti hovoří o Božím řízení a o tom, jak i v každodennosti cítí, že Bůh je živý.

Jaké bylo tvé dospívání a vztah s rodiči?

Mám skvělé rodiče. Můj otec by se rozdal pro všechny. Má velmi dobré srdce, ale přesto jsem s ním měl těžší vztah. Byl jsem velmi nesebevědomý, nevěděl jsem, kam patřím, jaký mám talent. Od okolí jsem stále poslouchal, že jsem neschopný, že ze mě nic nebude. A těmto lžím jsem uvěřil. Přestože jsem byl věřící, neměl jsem ještě intimní vztah s Bohem. Odráželo se to i na mém životě. Byl jsem zakřiknutý a uzavřený chlapec.

Pamatuješ si, kdy přišel ten zlom, že si začal mít s Bohem intimní vztah?

Bylo to na duchovní obnově, která se jmenuje Škola Otcova srdce. Zpětně jsem si uvědomil, že Bůh pracoval na mém srdci dlouhodobě. Sedm let připravoval mé srdce na změnu.

Můžeš zmínit nějaký konkrétní příklad, jak to Bůh dělal?

Myslím si, že Bůh měnil mé srdce tak, že jsem si začal uvědomovat, že mám nějakou hodnotu. Náš otec společenství to nazývá „ťuky“. Bůh mi takovými „ťuky“ dával najevo, že mě má rád, že je na mě hrdý, že mám velkou hodnotu. Jednoduše mi říkal věci, které jsem od bližních a okolí neslyšel, nebo jsem slyšel přesný opak. Bůh mi to říkal pořád, jen chyba byla ta, že já ho neposlouchal.

Jak ses dostal na Otcovo srdce?

Bylo to díky lidem ze společenství, kteří tam již byli. Říkali, jaké je to super. Všichni, kteří tam byli, to vynášeli do nebe, a my, co jsme tam nebyli, jsme nedokázali porozumět proč. Trvalo mi dlouho, než jsem se tam dostal.

Je zajímavé, že jakoby se nás někdo snažil odradit od věcí, které jsou v našem životě průlomové a dobré. Pamatuji si, jak jsem byl na té duchovní obnově a přibližně v polovině turnusu jsem si řekl, že co tady dělám. Chtěl jsem jít domů, vůbec se mi tam nechtělo být. Neměl jsem přitom žádné racionální důvody, ale chtěl jsem jít pryč. Teprve potom přišel obrovský zlom. Najednou jsem zažil pravou lásku a poznal, že Bůh je živý. Přestože jsem to prožíval už i předtím, skutečná intimita přišla až od toho bodu.

archiv Mateje

 

Co se dělo potom? Změnilo se něco po návratu domů?

Ten bod zlomu u mě nastal po jedné aktivitě na Otcově srdci. Nechci prozrazovat více. Po ní za mnou přišla jedna skvělá žena, která mi řekla: „Vždy, když ráno vstaneš, nemusíš se ani převlékat, jen jdi před zrcadlo a říkej nad sebou pravdy, které o tobě říká Bůh, a nikoli nepravdy, které o tobě říká tento svět. Uvidíš, jestli se něco změní.“ Nejprve jsem myslel, že je to bláznovství, že to dělat nebudu. Ale hned první ráno jsem doma přišel před zrcadlo a neuvěříte, co jsem viděl.

 

Co se změnilo v tom pohledu do zrcadla?

Měl jsem takové nízké sebevědomí, že jsem si v ničem nevěřil, byl jsem zakřiknutý a nesebevědomý a nemyslel jsem si, že mám nějakou dobrou vlastnost. Myslel jsem si o sobě, že jsem ošklivý. Roky jsem si myslel, že nikdy nebudu mít manželku, že mě žádná dívka nebude chtít. Celkově jsem si připadal ošklivý - nejen fyzicky... Myslel jsem si, že nebudu dobrý manžel, otec. Sám sebe jsem viděl uvnitř i navenek jako ošklivého a nepoužitelného.

Ale když jsem se tehdy podíval do zrcadla, rozplakal jsem se. Chodil jsem před to zrcadlo možná týden a neřekl jsem před ním ani slovo. Viděl jsem tam úplně jiného člověka - i zevnitř, i zvenku. Vždy, když o tom někde vyprávím, stále mnou lomcují emoce. A to ne kvůli té tíze, co jsem zažíval předtím, ale kvůli síle osvobození, která přišla od Boha.

Přetrvává to dodnes?

Zcela ve všem. Velmi mě to ovlivnilo. Nebylo to sice takové nárazové, ale postupně se děly v mém životě radikální věci. Změny nastaly v úplně každé oblasti. Hlavně se změnil můj pohled na sebe sama, vztah s mým otcem a také s Bohem.

Dokázal jsi odpustit svému otci?

Ano, bylo to to zcela klíčové. Událo se to už na zmiňované obnově. Říká se, že odpouštění je proces. I já jsem to opravdu dlouho zažíval, protože jsem mu odpustil mnohokrát. Ale skutečně jsem mu odpustil až na té duchovní obnově. Je to spojeno i s racionálním vědomím, co zažíval můj otec. On, ačkoli má opravdu dobré srdce, nikdy - za celý svůj život - nezažíval nějaké projevy lásky. Jeho otec byl tvrdý chlap, horník, a vládl doma pevnou rukou. Zemřel, když byl můj otec na vysoké škole. Já jsem svého dědečka nikdy nepoznal. Uvědomil jsem si, že můj otec mi nemohl dát něco, co nikdy nedostal. Nikdy neslyšel slova jako „jsem na tebe hrdý, mám tě rád“. I když ho rodiče milovali, nikdy mu to nedali najevo. Možná to nedostávali ani oni, a proto jsem se toho nedočkal ani já od svého otce.

Co sis ještě na této cestě odpuštění uvědomil?

Otec nás zajistil po finanční stránce, snažil se v rámci svých možností s námi trávit čas, ale některé věci nám dát neuměl. Když se mi to podařilo na duchovní obnově pochopit, pomohlo mi to odpustit mu. Mám pocit, že on mě do té doby nikdy neakceptoval, vždy se mě snažil vést nějakým směrem podle svých představ, ale až když jsem začal být vnitřně svobodný, tehdy mě i on začal přijímat. Nejprve se zdálo, že on náš vztah nezmění, ale tím, že jsem vstoupil do svobody, kterou mi dal Bůh, i on mě začal brát jinak.

Snažil ses to takto přenést na své děti? Jak vychovávat děti, aby byly sebevědomější? 

V tomto jsem se jakoby sám proklel. Říkal jsem si, že pokud mají mít moje děti takový vztah se mnou, jako já s otcem, tak nechci mít děti. Samozřejmě, při zpovědi se to prokletí rozvázalo a nefunguje. Ale jistou dobu jsem žil v této lži a velmi jsem se bál mít děti. Nyní nemám ani špetku strachu, že bych mohl své děti vychovávat špatně. Ovšem, každý dělá chyby - i ve výchově -, to se nedá odstranit, ale nebojím se, že by můj syn měl být nějak nesvobodný. Nechci, aby moje děti trpěly tím, že na ně budu něco přenášet, ačkoliv ve výchově určitá predispozice je, ale neurčuje nás. Bůh je živý a pro něj není nic nemožné. Je to fráze, kterou jsme slyšeli všichni věřící už mnohokrát, ale já ji také zažil, takže se nebojím.

S manželkou máte dvě děti, ale jedno z nich je už v nebi. Nezakolísala v tom momentě vaše víra?

Když jsme ztratili děťátko, byl to pro nás opravdu těžký čas. Prožívali jsme to však s Bohem a měli jsme opravdu velkou oporu i ve společenství. Vždy jsme se měli o koho opřít, což opravdu bylo v té době velmi důležité. Je zcela normální, že přicházely i otázky typu: „Jak toto zapadá do Božího plánu?“ Věřím však, že Pán Bůh má plán a vše si použije pro to dobré.

S manželkou se snažíme mít blízký vztah k Bohu, to nám pomáhalo. Nikdy jsem to Bohu nevyčítal a vždy jsem mu věřil, že nás vede a jsme v jeho rukou. Bylo to těžké, ale věděl jsem, že Bůh nám přinese ještě mnoho dobrého do života i přes takovou těžkou věc. Zažil jsem si to už vícekrát. Líbí se mi jedna věta, myslím, že je to z videa od Nicka Vujicic: „Čím větší trýzeň, o to větší triumf.“ Vím, že lidé zažívají nejednou i těžší věci než já, ale on má připraveny obrovské triumfy pro každého.

Zažíváš živého Boha i v každodennosti?

Chtěl bych každý den prožít s Bohem osobně. Pracovně žiji hektický čas, některé dny jsou náročné a ne každý den mám ideální modlitbu. Umím žít to, že Bůh je živý, respektive to, že živého Boha cítím ve své víře. On mi to každý den dokazuje a ukazuje. Možná to nezažívám emocionálně, ale prožívám to prakticky každý jeden den. Často se pouze směju, protože vím, že to, co jsem viděl nebo prožil, nebyla náhoda, ale Bůh mi tak řekl, že je tu se mnou a rád se se mnou směje. 

Zdroj: Godzone Tour 2021 

Přeložil: Albín Augustín Balát