Kdo a kde je Bůh? Ačkoliv ho někteří lidé neznají, odmítají nebo pro ně neexistuje, jiní s ním mají osobní vztah. V sérii rozhovorů Bůh není mrtvý přinášíme skutečné příběhy lidí, kteří dennodenně chodí kolem nás. Možná jsou docela nenápadní, ale nesou v sobě jedinečné poznání. Jejich životní zkušenosti hovoří o Božím řízení a o tom, jak i v každodennosti cítí, že Bůh je živý.

z archivu Margity

Zažila sílu nezdravého porovnávání a pocit méněcennosti. Při představování se zdůraznila, že ještě před nějakým časem by určitě neřekla plnou verzi svého jména. Proč? Máma tří akčních dětí a manželka Margita si ráda užívá dobrodružně-dobrovolnický život. Spolupodílí se na činnosti komunitní školky, ve které se propojují životy různých rodin se společnými hodnotami.

Začneme hned tvým jménem - proč jsi měla potíže představit se jeho plnou verzí?

Dlouhé roky jsem trpěla pokřiveným obrazem o sobě a své hodnotě. Ukázalo se to při jedné příležitosti na semináři s názvem Otcovo srdce, když jsem si uvědomila, že jsem celý život naštvaná na své rodiče za to, že mě takto pojmenovali. Jméno Margita jsem dostala po babičce. Nikdy jsem ho však neměla ráda. Představovala jsem se všelijakými přezdívkami nebo různými jinými zkomolený verzemi svého jména. Jméno Margita jsem neuměla jakoby ani vyslovit.

Jaké zkratky jmen si používala k zakrytí svého jména?

Zvykla jsem si představovat se jako Gita. Nějaký čas jsem žila v zahraničí, kde mi lidé většinou říkali Margarita a říkali mi, že jsem jako pizza. Mnoho let jsem strávila ve skautu, díky kterému jsem získala skautskou přezdívku Vejce. Jednoduše, leccos mi bylo milejší než oficiální verze mého jména.

Jaký byl tvůj vztah se sourozenci a rodiči během dospívání?

Vyrůstala jsem ve velké katolické rodině. Mám čtyři sourozence. Já a moje sestra jsme jednovaječná dvojčata. Narodily jsme se první a byly jsme pro rodiče překvapením. Život v této konstelaci velmi ovlivnil mě i mé vnímání vlastní identity a mé hodnoty. Měli jsme perfektní dětství. Když na něj vzpomínám, možná si ho až příliš idealizuji. Strávili jsme hodně času venku, na svobodě, v lese, jezdili jsme na hory... Jelikož jsme byly nejstarší, moje máma byla s námi doma a já jsem si velmi užívala dětskou svobodu. Mít dvojče přinášelo jisté výhody - například v novém kolektivu jsem hned měla u sebe svou nejlepší kamarádku a cítila jsem se díky tomu jako král. Nemusela jsem si budovat své místo v kolektivu. No má to i své stinné stránky, na což podle mě mnozí rodiče dvojčat ani nemyslí.

Co tím myslíš?

Se sestrou jsme byly již od útlého dětství vystaveny porovnávání - různým poznámkám, kdo ví co lépe, kdo má čeho víc. Odmalička to ve mně vybudovalo životní styl soupeření a neustálého dokazování si, kdo je lepší a komu se v čem více daří. Zpětně si uvědomuji, že to bylo velmi namáhavé. Nikdo z těch lidí, kteří kdysi utrousili nějakou poznámku, to nemyslel špatně, ale vybudovalo to ve mně postoj vnitřního porovnávání se s mou sestrou nebo s druhými, což mě hluboce ovlivnilo na celý život. Zasáhlo to i oblast hledání vlastní identity. Myslím si, že pro dvojčata je to v něčem ještě těžší než u lidí, kteří se nenarodili v takové „dvojčecí konstelaci“.

Vnímala jsem to tak, že mě celý život stále někdo bral jako součást určitého celku. Projevovalo se to různě - přišla jsem na nějakou zábavu sama a první otázka, kterou jsem dostala, zněla: „Kde máš sestru? Kde jsi ji nechala?“ Když toto člověk slyší párkrát, tak se zasměje, ale když to slyší už stokrát, začne mu to pořádně lézt na nervy. A tak jsem se někdy sama sebe ptala, zda pro lidi nemám hodnotu já sama. Jsem vždy pouze neúplná součást nějakého celku? Stále jsem bojovala s tímto vnitřním pocitem.

Stalo se vám, že si vás lidé spletli?

Jsme jednovaječná dvojčata, tedy biologicky nejpodobnější, jak se dá. Stávalo se nám proto dost často, že si nás lidé spletli. Vedlo to i k množství vtipných situací a také se to dalo dobře zneužívat. Ale byly i chvíle, kdy to vůbec nebylo příjemné.

Vzpomeneš si na nějaké konkrétní situace?

Například žiji s tím, že mám dvojnásobek kamarádů, protože když jdu po městě a oslovují mě neznámí lidé, hned vím, že to je kamarád či kamarádka mé sestry. Mnohdy jsme to využívaly. Bavily jsme se tím, když lidé na základě nějaké nesrovnalosti zjistili, že já nejsem ten člověk, se kterým si mysleli, že si povídají. Bavilo mě sledovat rozpaky těch lidi.

Co negativního ti to do života přinášelo?

V pubertě, když jsem řešila první vztahy a lásky, ve mně celou dobu hlodal pocit, že možná kluk, se kterým chodím, by stejně v pohodě chodil s mou sestrou. Přemýšlela jsem, zda jde vlastně o mě, nebo nejde o mě... Člověk se musí jednoduše vyrovnat s různými takovými pocity, které se s tím spojují.

z archivu Margity

Říkala jsi, že tě život s dvojčetem ovlivnil na celý život. Jakým způsobem?

Jsem soutěživý typ a myslím, že tuto vlastnost ten „dvojčecí“ život ještě více podpořil, možná až do extrému. Se sestrou jsme mnoho věcí dělaly společně; přirozeně, když jsme žily spolu. Pamatuji si, že jsem v dětství vyprávěla v množném čísle. Vše bylo naše, my jsme něco dělaly... Bylo pro mě velmi těžké oddělit se od sestry a přestat s ní soutěžit, najít něco, co je jen moje. Byla to velmi úporná snaha pro nás obě. Cítily jsme, že se potřebujeme vyvíjet samostatně.

Soutěžení a vnitřní soupeření mi zůstalo až do dospělosti a přesto, že jsme si každá vybraly svou cestu, cítila jsem, že mě to zatěžovalo, a neuměla jsem se toho zbavit. Souviselo to i s vnímáním vlastní hodnoty přes úspěch nebo přes to, jak mě vidí druzí, nebo se zažíváním vítězství, pochvaly... Toto mě vnitřně ovlivňovalo až tak, že jsem si byla schopná ničit zdraví kvůli uznání druhých nebo setrvat v nezdravých vztazích, dělat věci, které byly proti mému přesvědčení, jen proto, že jsem měla pocit, že dostanu potvrzení své hodnoty.

Cítila ses tedy méněcenná?

Ano, ale bylo to velmi skryté. Možná bych na to sama ani nepřišla... Mnoho věcí se mi dařilo a zažívala jsem pocit úspěchu. Zdálo se mi, že jsem dobrá a že za něco stojím. Ale při jakémkoliv selhání - i malém - nebo po kritické poznámce to vždy vyplulo na povrch a prožívala jsem to úplně přehnaně. Byla jsem na sebe naštvaná, jak jsem mohla selhat. Scény svých selhání jsem si celé dny a týdny promítala v hlavě a ničila se. Cítila jsem, že něco není v pořádku. Jen jsem nevěděla co.

Vědělo o tom tvé okolí nebo někdo z blízkých?

Myslím si, že před lidmi jsem vždy působila sebevědomě a cílevědomě. Viděli, že se mi daří mnoho věcí, že umím dobře věci organizovat... Zažívala jsem obdiv a asi málokdo věděl o mých vnitřních bojích s vlastní hodnotou.

Jak se cítíš dnes?

Cítím se spokojená, protože vím, že můj život nezáleží na tom, co si o mně myslí druzí lidé. Ani moje hodnota na tom není závislá. Stále ráda soutěžím, myslím, že to mi zůstane, ale už mi nevadí, když prohraju. Baví mě soutěžit, i když prohrávám. Již se nepouštím do věcí pro to, abych někoho ohromila nebo zanechala dojem. Pouštím se do věcí na základě toho, jestli si myslím, že je to v Božím plánu s mým životem, nebo ne.

Jak ses propracovala do tohoto stádia?

Trvalo to velmi dlouho. Průlom nastal asi před třemi lety, v roce 2017, kdy jsme se s manželem zúčastnili semináře Otcovo srdce. Hodně jsme o něm slyšeli od našich známých, kteří tam zažili velkou vnitřní přeměnu a osvobození, ale říkala jsem si, že to všechno už znám, tak co by mě mohlo překvapit? Uvědomila jsem si však, že pravdy, které tam říkají, znám pouze teoreticky. Tisíckrát jsem už slyšela, že jsem milovaným Božím dítětem, ale pro můj život to neznamenalo nic. Nic to prakticky neovlivňovalo a ani nevím, jestli jsem tomu reálně uvěřila. Na tomto semináři jsem pocítila, že Bůh je živý, že to, že jsem jeho dítětem, reálně ovlivňuje můj život a ovlivňuje to všechno. To Bůh mi dává hodnotu. Nemusím ji hledat nikde jinde.

Jak se dnes vyrovnáváš s neúspěchem nebo kritikou od ostatních?

Stále na tom pracuji, ale je to obrat o sto osmdesát stupňů oproti tomu, jak to bylo předtím. Učím se být za kritiku vděčná. Uvědomila jsem si, že v životě jsem zažila mnoho malých vítězství, dosáhla jsem skoro všeho, co jsem si umínila, ale nikam mě to vnitřně neposunulo a nenaučilo mě to o mně téměř nic. Mám pocit, že kdybych selhala ve více velkých věcech, po kterých jsem toužila, ukázalo by mi to spíš mou nevyřešenou otázku sebehodnoty. Takto se to táhlo až do mých třiceti tří let. Hodně času jsem ztratila tím, že jsem se hnala za potvrzením vlastní hodnoty.

Po semináři Otcovo srdce to byl zcela náhlý zlom, nebo jsi na tom musela pracovat a začít se sama pomalu přijímat?

Na Otcově srdci jsem zažila velký zlom, jakoby se mi najednou otevřely oči. Uvědomila jsem si, že Bůh mi to chtěl ukázat, že to nebyl jen můj vnitřní zážitek, který změnil mé srdce, aniž by to mělo vliv na můj praktický život, ale že on dotahuje věci do konce. Zažila jsem tam potvrzení své hodnoty, ale vzápětí jsem byla vystavena zkoušce, zda to opravdu umím přetavit i do praktického života. Nikdy jsem totiž neuměla lidem říci „ne“. V práci jsem si vybudovala image superhrdinky, která stihne zachránit všechny projekty, i když to stojí několik týdnů ponocování a nervozity vůči všem doma. Na poslední chvíli jsem podávala projekty, díky čemuž jsme získali peníze a věci se mohly dále rozvíjet.

Přímo na semináři Otcovo srdce mi zavolala moje šéfka přesto, že věděla, že jsem odcestovala a mám dovolenou. Prosila mě, jestli bych nepomohla kolegovi dokončit jeden projekt v krkolomném termínu. Za normálních okolností bych hned odešla ze semináře, abych několik dní a nocí usilovně pracovala, abych to stihla a všichni mi mohli zatleskat. Tehdy jsem asi poprvé v životě dokázala říci „ne“. Mě samotnou to velmi překvapilo - a byl to velmi osvobozující pocit. Jako bych vyšla z vězení, do kterého jsem se sama dobrovolně zavřela. A byla jsem tam pořádně dlouho.

Jak zareagovala tvá šéfová?

Byla překvapená, protože ode mě nebyla zvyklá slyšet takové odpovědi. Ale podle pracovně právních náležitostí jsem na to měla právo, takže to vzala. Bylo velmi příjemné moci jí říct „ne“ bez výčitek svědomí.

Všimlo si i tvé okolí, že jsi najednou jiná? Jak reagovalo na tvou změnu?

Myslím, že si toho všiml zejména můj manžel. Byl zvyklý na to, že všechno šlo stranou kvůli mým ambicím, pokud jsem chtěla něco sobě nebo druhým dokázat. On na to nejvíce doplácel, na všechny ty negativní efekty, které to mělo na rodinu - byla jsem nevyspalá, nervózní... Zdá se mi, že také cítil, že jsem najednou svobodnější v rozhodování, do čeho se pustit a do čeho ne, a že to umím oddělit.

Jaký máš nyní vztah se svým dvojčetem?

Od doby, kdy jsme se na vysoké škole vydaly každá svou cestou, si myslím, že máme velmi dobrý vztah. Přestože moje vnitřní porovnávání přetrvávalo velmi dlouho - ještě i v dospělosti. Porovnávat se dá prakticky všechno: jak kdo žije, jak kdo vychovává děti, jak kdo vaří, jak kdo sportuje, jaký má životní styl. Zatěžovalo mě to mentálně, vnitřně... Ale od doby, kdy jsem zažila proměnu svého srdce v této oblasti, už mě to neotravuje.

Vraťme se ještě k tvému ​jménu. V jaké chvíli jsi přijala to, že se jmenuješ Margita, a co to pro tebe znamená?

Na semináři Otcovo srdce bývá tradiční aktivitou, že každý účastník napíše dopis, v němž odpouští lidem, kteří ho nějakým způsobem v životě zranili. Pak se spolu s jiným člověkem v týmu modlí za tyto věci a pak veřejně prohlásí, že těmto lidem odpouštějí. Když jsem už měla hotový svůj dopis a čekala jsem na společnou modlitbu, zrak mi padl na mou jmenovku, kterou jsem měla připnutou na hrudi. Uvědomila jsem si, že to jméno celý život nesnáším a neumím se s ním ztotožnit. Dopsala jsem tedy do toho dopisu, že odpouštím svým rodičům, že mi dali jméno, které se mi nelíbí a nemám k němu vztah.

Stačilo to, aby se věci změnily?

Druhý den jsme měli prostor, když jsme se měli Boha ptát, jak nás vidí. Prosila jsem ho, aby mi dal nějaký obraz nebo odpověď na tuto otázku, abych věděla, že to není výplodem mé fantazie. Dostala jsem vnuknutí, že se mám podívat, co znamená moje jméno. Samozřejmě jsem to věděla, ale v té chvíli jsem zažila jakoby výpadek paměti a musela jsem si prohlédnout na internetu význam jména Margita. Tehdy jsem si uvědomila, že se nedívám pouze na význam svého jména, ale je to i Boží odpověď na otázku, jak mě vidí on.

Mé jméno znamená „perla“. Vnímala jsem, že Bůh mě vidí jako perlu, která vzniká tak, že se nějaké smítko začne obalovat nádhernou perletí, a následně ji vyloví z bahna, z hloubky. Vyzvednou ji a vystaví na náhrdelníku nebo náušnicích. Uvědomila jsem si, že to je realita i v mém životě. Bůh mě chce vytáhnout ze všech těch náročných věcí - z honění se za uznáním v očích druhých - a chce mi dát hodnotu. Chce mě vystavit jako perlu na náhrdelníku. To pro mě bylo velmi silné, emotivní a hlavně jsem si uvědomila, že Bůh dokončuje věci. Bůh chce, aby přeměna měla praktický vliv na náš život.

Vidíš Boha živého i v každodennosti?

Myslím si, že díky rodičovství je nemožné nevidět Boha v každodenní realitě. Vedle všech těžkých situací si každý den uvědomím, že život je zázrak, že jsem byla velmi obdarovaná a mám velkou roli. Možná to není něco, za co se získává Nobelova cena nebo světla reflektorů, ale je to velká zodpovědnost a zároveň privilegium - svědčit svým životem a svědčit svým dětem, rodině a okolí tím, jak žiji a jak žije moje rodina.

Zdroj: Godzone Tour 2021

Přeložil: Albín Augustín Balát