Žijeme v demokratickém státě. To není žádný nový objev, pokládám však za důležité dodat, že to také není a nesmí být vnímané jako samozřejmost. Oproti mým rodičům nebo prarodičům netuším, jaké to bylo žít v nedemokratickém režimu, a proto možná právě mladší generace, do které se řadím také, může mít tendenci vnímat demokracii jako hotovou věc, jako realitu, ve které žijeme, a neuvědomovat si, že o ni také můžeme jednou přijít. 

Vote | Just do it ! 

Demokracie přináší svobodu a svoboda je neoddělitelná od zodpovědnosti. Zodpovědnosti nejen za sebe, ale i za stav demokracie, protože ta se opírá o nás, občany. V případě zastupitelské demokracie jsme my zdrojem moci politiků, každý jeden hlas ve volbách dává legitimitu nějakému uskupení, nebo v případě voleb do Senátu a prezidentských voleb jednotlivci. Přestože je však nějaký takový subjekt zvolený, nemůže si dělat, co chce, měl by dodržovat alespoň základní pravidla hry. Hry, ve které v konečném důsledku může jít o naše práva a svobody. Několik takových “pravidel”, přesněji aspektů demokracie si nastíníme.

Demokracie bývá neodmyslitelně spjata s právním státem, to znamená, že státní moc je omezená právem, že zákony se musí řídit všichni, včetně těch, kteří je vytvářejí. Jde o to, že nikdo není nad zákonem.

Pro stabilitu je také zásadní dělba moci. Moc musí být rozdělena mezi více subjektů, které se doplňují, kontrolují a jsou na sobě nezávislé. Výkonná moc, kterou má v Česku vláda a prezident, je omezena mocí zákonodárnou, tedy Parlamentem. Poslanecká sněmovna má například možnost vyslovit vládě nedůvěru nebo interpelovat jednotlivé členy vlády, tedy jim položit na plénu Sněmovny otázku a člen vlády by měl veřejně odpovědět. Aktuální předseda vlády na schůze, kde měl být interpelován, často nechodil.

Soudní moc za určitých podmínek kontroluje výkonné orgány státní moci i orgány moci zákonodárné. Toto rozdělení moci doplňují nezávislé instituce, v Česku je to například NKÚ nebo ČNB, jejíž nezávislost je aktuálně diskutovaná v souvislosti s jejím krokem zvýšit úrokové sazby. Proti němu se vyslovil premiér Babiš i ministryně financí Schillerová. Podle slov předsedy Pirátů, Ivana Bartoše, taková vyjádření nebývají obvyklá. Skupina kolem něj zkoumala, zda k něčemu takovému historicky docházelo, a zjistila, že nikoliv.

Jednou z nejzásadnějších institucí pro ochranu demokracie je Ústavní soud, jenž dohlíží na ústavní pořádek České republiky. Ten chrání občany, jejichž občanská nebo lidská práva byla porušena; oprávněné osoby potom mohou podat žádost o zrušení právního předpisu, jenž by odporoval ústavě. V nedávné době jsme mohli sledovat například zrušení části volebního zákona nebo zrušení některých mimořádných opatření proti covidu-19. 

Instituce ústavního soudu patří k návrhům Karla Loewensteina, ústavního právníka a politologa, který musel utéct před nacismem. To ho natolik formovalo, že vymyslel koncept bránící se demokracie. Jeho princip spočívá v tom, že demokracie musí mít pro své zachování určité obranné mechanismy, které mohou spočívat někdy i v omezení práv; jako příklad lze uvést omezení svobody projevu. Vzhledem k tomu, že omezení lidských a občanských práv je velmi citlivá oblast, je nutnou podmínkou, aby byl takový zásah do práv jednotlivce řádně argumentován. 

Ústavní soud zároveň může být i mocným nástrojem, pokud se jeho soudci stanou nekompetentní lidé; takový případ je možné vidět v Maďarsku. 

Dobrým ukazatelem demokracie jsou svobodné volby. Mnoho z nás asi slyšelo to slavné trio, že volby mají být rovné, tajné a všeobecné. Předchozí volební zákon nesplňoval právě kritérium rovnosti, a proto byly jeho části zrušeny. K tajnosti bych snad jen připomněla praxi v komunistickém režimu, kdy podle zákona volby tajné byly, ale člověka, který zašel za plentu, si komise nezapomněla poznamenat. Dnes se potom často objevují videa natočená ve volebních místnostech v Rusku, zachycující členy komise, kteří dávají štosy volebních lístků do urny. A to se o Rusku mluví jako o demokracii. 

S volbami souvisí také pluralita, tedy mnohost stran, která je jistou zárukou pro vyvažování sil a tím ochrany před uzurpací moci stranou jedinou. Pro připomenutí dodám, že v demokracii vládne většina, ale tato většina má povinnost ctít práva menšin. Dalším důležitým ukazatelem je, že menšina se příště může stát většinou. Vláda jednoho subjektu by měla omezena určitým obdobím a po něm by se měly konat opět volby se všemi náležitými kvalitami. Pokud by se stalo, že takové volby náležité kvality nemají, například kvůli některým změnám aktuální vlády, není možná daleko ke konci demokracie, jak si ji představujeme a snad i přejeme.

Předposlední bod bych věnovala médiím. Ne nadarmo se jim říká hlídací pes demokracie. V Česku máme veřejnoprávní televizi a rozhlas, které podléhají kontrole jiných institucí (mediální rady) a jejich práce a obsah by měly splňovat určité standardy, například v míře objektivity. 

Do soukromoprávní sféry se řadí mnoho dalších médií s různým zaměřením. Některá se věnují vědě, kultuře, vaření nebo sportu a některá potom veřejnému dění; vzhledem k tématu článku se budeme věnovat především těm posledním. Výběr je skutečně široký, najdeme konzervativní, liberální, pravicová i levicová média. Pozor však na dezinformační weby, do kterých se řadí Parlamentní listy, Sputnik CZ, Aeronet, Vlastenecké noviny nebo AC24.

V Česku bývalo běžnou praxí, že se politici nechávají médii kontrolovat; to by v demokracii mělo být běžné a nezbytné. Dnes už se tomu někteří vyhýbají a přestávají s médii komunikovat. Pro představu přestala Kancelář prezidenta republiky komunikovat s Deníkem N a novináři Respektu byli vyhozeni z veřejné předvolební kampaně hnutí  ANO. Premiér se také vyhýbá rozhovoru v DVTV nebo se dlouho vyhýbal přímé konfrontaci s dalšími politiky a do debat posílal zástupce, v poslední době často Radka Vondráčka.

Na závěr se budeme věnovat nám, společnosti. Co se očekává od nás a jaké nároky bychom měli mít my na naše představitele?

Z výše zmíněného vyplývá, že je zásadní, aby představitelé našeho státu smýšleli demokraticky. Tento požadavek by měl být první ze všech: pokud budeme mít nedemokratickou stranu, s kterou souhlasíme a demokratickou stranu, s kterou nesouhlasíme, je nakonec lepší vybrat tu, která je primárně demokratická i přes programové rozpory nebo naše antipatie k některým členům. Americký historik Timothy Snyder uvádí v knize Tyranie dvacet lekcí, které mají znesnadňovat nastolení některého z nedemokratických režimů. Za nezbytné považuje například přijetí zodpovědnosti, o němž byla už výše řeč, uvědomění si, že jsme součástí celku a na jeho stavu máme také svůj podíl. Jmenuje také některé vlastnosti, na nichž je podle něj správné pracovat a rozvíjet je; jsou jimi odvaha a kritické myšlení. Postavení se za správnou věc vyžaduje odvahu a občas může jít ruku v ruce s určitou mírou oběti nebo nejméně ztrátou pohodlí. Zdůraznila bych však ještě jednou, že odvaha je zásadní ve chvíli, kdy člověk bojuje za správnou věc, pokud totiž bojuje za něco špatného, potom odvaha může být v důsledku vlastností velmi nebezpečnou. Proto by měla odvaha a kritické myšlení fungovat pospolu. S oběma vlastnostmi potom úzce souvisí non-konformita. Dalo by se říct odvaha vystoupit z davu, snést nepřijetí od několika lidí ze svého okolí, neobětovat své přesvědčení pohodlnému přijetí v nějakém kolektivu. Snyder uvádí i některé činnosti, kterými jedinec může napomoct kvalitě demokracie: konkrétně přispívat na dobrou věc a bránit nezávislé instituce, média, Ústavní soud, státní zastupitelství, NKÚ nebo ČNB. Nabízí se otázka, jak je bránit, a odpovědí může být několik. Můžeme například bránit tyto instituce v rozhovorech s našimi přáteli, kolegy nebo v rodinách, můžeme se účastnit demonstrací na jejich ochranu, můžeme se ozvat na sociálních sítích.

Nároky, které na nás demokracie klade, nejsou nízké, ale ani my bychom neměli z některých standardů náležejících k demokratickému státu slevovat a v případě jeho ohrožení bychom si měli dát pozor. Jak napsal Goethe, kdo spí v demokracii, probudí se v diktatuře.