První úterý v měsíci a s ním několik tipů na knížky. Jedna klasika, jeden thriller a jedno politické svědectví. Na nervy vám spolehlivě zahrají všechny tři. Tak pokud jste si nepořídili podzimní depresi prostě jen tak, naše knížky vám k ní třeba dopomohou. :-) ATD

Zdroj

Stín větru, Carlos Ruiz Zafón (2018)

Bestseller Stín větru španělského autora Carlose Ruize Zafóna se odehrává v Barceloně během španělské občanské války a krátce po ní. Jedná se o mnohovrstvý propletený román, ve kterém se prolíná několik dějových linií. Jedná se o literární thriller s prvky detektivního, historického a gotického románu.

Hlavní postavou je desetiletý Daniel Sempere, který na pohřebišti zapomenutých knih, kam ho vzal jeho otec, nalezne knihu Stín větru od spisovatele Juliána Caraxe. Kniha Danielovi natolik učaruje, že se rozhodne přečíst si Juliánovy další knihy, ale nemůže žádné nalézt. V průběhu svého života Daniel pokračuje v pátrání po tajemném Juliánovi a zjišťuje, že jejich životy je až nápadně podobají.

„Podzim toho roku přikryl Barcelonu pláštěm seschlého opadaného listí, které vířilo na ulici a šustilo jako hadí kůže. Vzpomínka na noc mých narozenin, od které už uplynula spousta času, mi poněkud zchladila horkou hlavu. Snad sám život se rozhodl nadělit mi pohodový rok prostý jakýchkoliv strastí, jakoby okopírovaných z toho nejtuctovějšího melodramatu, abych tak konečně mohl vyzrát. Sám jsem byl překvapený, když jsem si uvědomil, že už skoro vůbec nemyslím na Claru Barceló ani na Juliána Caraxe, ba ani na toho podivína bez tváře, který byl cítit spáleným papírem a který o sobě prohlašoval, že je postavou vzešlou ze stránek jedné knihy…“

Martina Mátlová

Zdroj

Svědectví o životě v KLDR, Nina Špitálníková (2020)

Co bych vám o této knize mohla ještě říct? Přeci jenom je ten název dostatečně vypovídající. Autorka Nina Špitálníková zpracovala sedm rozhovorů se sedmi severokorejci, kterým se podařilo z KLDR utéct. Každý rozhovor přináší obrovské poznání. Asi každý víme, jaký režim vládne v KLDR, po přečtení knihy ale zjistíte, že jste vlastně vůbec netušili, jaká situace v této zemi je. 

Publikace vám přinese příběh profesorky, která v průběhu rozhovoru vykreslí severokorejské školství; převaděče, který zprostředkovával lidem únik z KLDR; vysokoškolačky, kterou nechali převést rodiče bez jejího vědomí;  feministky, která si zažila velice drsné chvíle na vojně; řidiče, který se dostal mezi největší severokorejskou smetánku; důchodkyně, která je stále zamilovaná do minulého vůdce a dělníka, který zprostředkovával obchody s Čínou. 

Tato kniha vám nepřinese pouze kulturní zážitek, ale také vám otevře oči. Uvědomíte si najednou, co všechno máte, protože o většině pro nás běžných věcí se severokorejcům ani nezdá.

NINA: Slyšela jsem, že účast na popravách je v Severní Koreji povinná.

FEMINISTKA: Je. Je povinná i pro děti. Já jsem měla speciálních „štěstí“, že moje máma řekla na ústředí, že jsem nemocná, a asi byla věrohodná, protože jsem díky tomu dostala výjimku a mohla jsem zůstat doma. O popravě jsem tak vůbec nevěděla. Do dneška jsem za to mámě vděčná. Kdybych viděla, jak zastřelili mého nejlepšího kamaráda, asi bych to nezvládla. Už takhle pro mě byla ztráta těžká, ale žila jsem v přesvědčení, že se rodina mého kamaráda někam odstěhovala, že se třeba nestihl rozloučit a jednoho dne se u nás zastaví.

Anna Karešová

Zdroj

Bratři Karamazovi, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Předem se chci omluvit, že můj tip nebude úplně originální. V minulých dílech jsem doporučovala Zločin a trest a teď Bratry Karamazovi. Takže zase povinná četba a zase Dostojevskij. Může to působit, že vás chci od čtení odradit, ale naopak, Dostojevského považuji za autora, který se číst prostě vyplatí. Kromě toho se tato knížka hodí svým dějem na pochmurné podzimní dny a svojí délkou na dlouhé podzimní večery.

Mladík Aljoša se v knize vyrovnává s realitou své rodiny - vznětlivým bratrem Dmitrijem, lehce namyšleným intelektuálem Ivanem a především svým otcem, známým sukničkářem a opilcem Fjodorem. Skrze svou rodinu, ale i skrze další postavy se tak setkává s mnoha neřestmi, slabostí, chudobou a nemine ho ani pokrytectví v církvi.

Dokáže si Aljoša, který přemýšlel také o cestě mnicha, uchovat čistou duši v tak nečistém prostředí? Jak se postaví k vraždě jedné z předních postav? Bude v knize nalezena spravedlnost, nebo zvítězí společenské mínění? Či snad půjdou ruku v ruce? Na tyto otázky se vám v knize dostane odpověď, ale mnohem podstatnější otázky text ve čtenáři vyvolá. Otevře teologická témata, nutí přemýšlet o smyslu života, o otázce viny, spravedlnosti i relativitě morálních norem.

Strhující román vás vnese do Ruska 18. století a možná vás v něm nějaký čas zanechá i po přečtení poslední kapitoly.

Je bezpečně známo, že mezi manželi docházelo často ke rvačkám, ale říká se, že nebil Fjodor Pavlovič Adelaidu Ivanovnu, nýbrž prý tato prudká, smělá dáma, snědá, netrpělivá a obdařená pozoruhodnou tělesnou silou, bila jeho. Konečně odešla z domu a utekla od Fjodora Pavloviče s nějakým bídou umírajícím učitelským. Tříletého Míťu nechala na starost manželovi. Fjodor Pavlovič si okamžitě pořídil v domě celý harém a oddal se nevázanému opilství. V přestávkách jezdil takřka po celé gubernii, kdekomu si plačky stěžoval, že ho Adelaida Ivanovna opustila, a vykládal takové podrobnosti ze svého manželského života, o jakých by se každý jiný styděl mluvit. Hlavně mu podle všeho bylo příjemné, ba lichotilo mu, že může přede všemi vystupovat ve směšné úloze uraženého manžela a ještě své bolesti přibarvovat a rozebírat. "Fjodore Pavloviči, člověk by myslel, že jste byl povýšen, takovou máte při všem svém zármutku radost," říkali mu posměváčkové. Mnozí dokonce dodávali, že je mu milé ukazovat se v nové šaškovské roli a že naschvál, pro větší dojem dělá, jako by směšnost svého postavení nepozoroval. Ostatně kdož ví, snad to byla i naivita. Konečně se mu podařilo přijít uprchlici na stopu. Byla, nebožačka, v Petrohradě, kam odjela se svým učitelským, a oddala se tam naprosté emancipaci. Fjodor Pavlovic se začal okamžitě starat a chystat na cestu do Petrohradu, ale proč, to ovšem ani sám nevěděl. Snad by tam byl tenkrát opravdu jel; ale když se tak rozhodl, hned v tom našel zvláštní důvod, aby se před cestou pustil zas do nezřízeného pití na kuráž. A právě v té době dostala rodina jeho manželky zprávu o její smrti. Adelaida Ivanovna zemřela v Petrohradě nějak náhle, kdesi v podkroví, podle jedněch na tyfus, podle druhých prý hladem. Když se Fjodor Pavlovic dozvěděl o smrti své ženy, byl opilý. Rozběhl se prý po ulici a začal vykřikovat, radostí zvedaje ruce k nebi: "Nyní propouštíš služebníka svého," ale podle jiných zpráv se usedavě rozplakal jako malé dítě, že prý ho bylo každému líto přes všechen odpor, který vzbuzoval. Je docela možné, že je pravda oboje, tj. že se radoval ze svého osvobození a zároveň pro osvoboditelku plakal, všechno dohromady. Lidé, a to i zlosynové, bývají ponejvíc mnohem prostomyslnější a upřímnější, než o nich celkem soudíváme. My sami ostatně také.

Lída Blažková