První čtení začíná optimisticky: není dobré, aby byl člověk sám, dostane pomocníka, který se k němu bude hodit. Evangelium tak optimisticky nezní (jaký protimluv!): Když už jsi dostal pomocníka, tak i když máš pocit, že se k tobě nehodí, už s ním prostě zůstaneš. Žádný takový, že bys byl raději sám!

„Kost z mých kostí a tělo z mého těla.“ První věc, kterou muž ženě řekl, první věc, která je o jejich vztahu napsána. Na začátku každého vztahu znějí tato slova celkem výstižně. Muž opustí svou matku a otce, žena opustí svou matku a otce a spolu se stanou jedním člověkem. Pod vlivem hormonů to funguje.

Je to trochu jako s nejslavnějším milostným příběhem naší kultury. Láska Romea a Julie byla velkolepá. A bereme ji tak dosud, protože trvala – pár desítek hodin. Po měsíci už by se možná tak velkolepá nezdála. A co by říkala Julie své nejlepší kamarádce, až by Romeo odjel s přáteli na lov a jí zůstal na krku obrovský palác a tři čtyři děti k tomu, to si umíme představit. 

Muž a žena možná mají splynout v jednoho člověka, ale ne vždy se to povede. Dlouhodobě to není o nic snazší než být milosrdný nebo štědrý nebo odpouštějící. Automaticky se to nestane. Nestane se to ani ranou z nebe, když potkáme „toho pravého“. Nestane se to při prvním polibku, prvním sexuálním styku nebo při svatbě, a to bez ohledu na to, v jakém pořadí k těmto událostem dojde. Pocity splynutí se objevují a mizí podle toho, jak se aktéři vyspali, najedli a jak moc po tomto pocitu touží a jsou ochotni kvůli němu vytěsnit do očí bijící skutečnosti. V lepším případě se mohou vyskytnout jako důsledek každodenní dřiny tam, kde se manželé smíří s tím, že jejich vztah je řemeslo jako každé jiné a bez úsilí se výsledků nedoberou. Není bohužel znám všeobecně použitelný recept, který by zabránil vyhoření, respektive vychladnutí, a rozdělení jednoho člověka o dvou duších na dva lidi, kteří po splynutí už nedokážou toužit. Minimálně ne se svou stávající polovinou.

Podle zpráv, které máme o době „před Kristem“, to tak bylo vždycky. Dvě části jednoho člověka se občas milovaly a podporovaly, občas se podváděly, zrazovaly a všemožně si škodily. Dokonce ani oboustranně intenzivní vztah s Hospodinem nedokáže člověka uchránit chyb v této oblasti. Co na tom, že si Hospodin někoho vyvolil a zahrnul ho svou přízní. Někdo holt zvládne být s někým jedním člověkem za jeden život několikrát.

Ježíš se nechoval jako puritán a mravokárce. Cizoložnici nezačal kamenovat, i když to bylo v souladu s předpisy vydanými jeho Otcem. Před Samařankou si neodplivl, že žije v těžkém hříchu. Ke konkrétním lidem přistupoval se zcela konkrétními projevy lásky. S nabídkou, která by mohla být lákavější než hřích. (Samozřejmě věděl, že pro jeho vlastní předky byl často lákavější hřích – ale nabídku dostává každý znovu; co s ní udělá, to už je věc jeho svobodné vůle.) Něco jiného je ale laskavost a vstřícnost projevená někomu, kdo bez podané ruky ze svých trablů nevyjde, a něco jiného je debata s teoretiky, kteří milují svá práva a povinnosti ostatních. Cizoložnou ženu – ukamenovat. Muže znechuceného ženou – osvobodit rozlukovým lístkem. Tak je to přece psáno, tak co o tom moc přemýšlet.

„Pro tvrdost vašeho srdce jste dostali tuto možnost.“ Není to jen tak, jen využití oficiální cesty, žádný stres. Nezáleží na tom, jestli se cítíte být s druhým „jedním člověkem“, vy jím prostě jste. Rozlukou rozbíjíte něco, co nemá být rozbito. Nepomůžete si tím, že budete tvrdě stíhat provinění ostatních. Problém je v tom tvrdém srdci. To vám brání v sobě vykřesat odhodlání chovat se laskavě i k někomu, kdo vám zrovna není příjemný. A každým dalším tvrdým činem se vaše srdce stává tvrdším a tvrdším. Laskavost i tvrdost jsou do velké míry věcí zvyku. Kdo je tvrdý, nelítostný jednou, mnohem pravděpodobněji takový bude i příště. Kdo je zvyklý jednat s lidmi laskavě, aniž by řešil, jací ti lidé jsou, zda si jeho laskavost zaslouží, ten má mnohem větší šanci sám neselhat, protože bude laskavý i ke svým blízkým, jakkoli k tomu nebude mít zrovna jiný důvod než své rozhodnutí a jakkoli mu třeba nebude opláceno stejnou mincí. 

Můžeme se ptát, proč Hospodin stvořil člověka se sklony k myšlení a chování, které mu zároveň zakázal. Pravděpodobně na něco přijdeme. (Naštvalo vás někdy dítě tak, že jste si řekli „Tak dobře, máš to mít,“ a dali mu všechno, o co si řeklo, a nic po něm nechtěli?) Ježíš nepřichází a neříká „Táta sleduje, co se tu děje, a vidí, že to s těmi pravidly přepískl. Tak nejen, že muž může dát rozlukový lístek ženě, ale i žena ho může dát muži. Důvody hledat nemusíte, vždyť všichni víme, že stačí se zakoukat jinde a už v manželství nejde vydržet. Nikdo přece nechce, abyste se trápili.“ Říká, že problémy způsobuje tvrdost našeho srdce. A lidé se nestávají laskavějšími, když zruší pravidla. Laskavějšími se stávají, když chtějí, aby to měl snazší spíš ten druhý než oni sami. Jakou konkrétní podobu to bude v jednotlivých případech mít, to už je na nás. Pokud jde o naše vzdálenější bližní, ukazuje nám to Ježíš svým chováním. A pokud jde o naše polovičky, možná stačí nečekat na splynutí a smířit se s tím, že, jak říká známý výrok neznámého autora, „láska znamená strávit zbytek života s někým, koho byste nejraději zabili, ale nemůžete, protože by vám po něm bylo smutno.“

 

 


 

 

27. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Gn 2, 18-24
A budou jeden člověk.

Čtení z první knihy Mojžíšovy.
Hospodin Bůh řekl:
   "Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil."
   Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl ( je ) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil.
   Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku.
   Ten zvolal: "To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata."
   Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.

Žl 128 (127), 1-2. 3. 4-5. 6. Odp.: srv. 5
Odp.: Ať nám Hospodin žehná po všechny dny našeho života.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.
Abys viděl syny svých synů: Pokoj v Izraeli!
Odp.

2. ČTENÍ Žid 2, 9-11
Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ.

Čtení z listu Židům.
Bratři!
   Vidíme, že Ježíš, který byl nakrátko ponížen pod anděly, je korunován slávou a ctí, protože vytrpěl smrt; bylo třeba, aby on - z milosti Boží - za všechny lidi podstoupil smrt.
   Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry.

EVANGELIUM Mk 10, 2-16
Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých.
   Odpověděl jim: "Co vám přikázal Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se."
   Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však ( Bůh ) 'učinil ( lidi ) jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"
   V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství."
   ( Matky ) přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo ne-přijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.