Anglie, archeologie, donuty a muzikál. To vše charakterizuje Kateřinu Pavlistovou

Otevírám zprávy a píšu Kátě, jestli platí čtvrtá hodina. Pro mě čtvrtá, u ní je o hodinu méně. Káťa se zrovna vrací z brigády a naštěstí stíhá, tím pádem se můžeme do pár minut spojit přes videohovor. Volám do Anglie, přesněji do městečka Worcester, kde druhým rokem studuje moje dlouholetá kamarádka Kateřina Pavlistová, která jinak pochází z Jaroměře, ale dlouho také působila na diecézi v Hradci Králové… Na obrazovce už vidím Káťu v celé kráse, tak jak ji znám. 

Káťo, nejprve bych se tě ráda zeptala, na které škole přesně studuješ a jaký obor? 

Studuji na univerzitě Worcester. Češi si to mohou spojit s tím, že se v tomto městě vyrábí Worcestrová omáčka. Worcester je menší městečko asi dvě hodiny od Londýna. Obor, který studuji se nazývá Archeologie a kulturní dědictví. Je na tři roky. 

Měla jsi nějaké zajímavé předměty? Přece jenom je to neobvyklý obor.

Měla jsem obor vykopávky, takže jsme jeli v létě na dva týdny k bývalému cisterciáckému klášteru ve Walesu, kde jsme kopali základy nějaké staré farmy, na které byl ještě postaven jiný dům. Takže jsme reálně kopali a hledali nálezy. Nic extrémně zajímavého jsme sice nenašli, ale byla to dobrá praxe. Učili jsme se, jak udělat nákresy, skrývky (poz. red. – proces, při kterém je sejmuta nadložní vrstva) a spoustu jiných věcí, které nejsem schopná pojmenovat v češtině, protože to znám všechno anglickými názvy. Pro mě to byla skvělá zkušenost, protože tam byli skvělí lidé a spoustu jsem se toho naučila. Je to tady hodně praktické, i když to přes covid moc nešlo, tak tyto vykopávky se naštěstí uskutečnily. A z dalších zajímavých předmětů mě teď čeká forenzní archeologie, což je spojené s kriminologií. Ony vlastně všechny předměty jsou zajímavé, ale teď byly brány spíš teoreticky, protože o spoustu praktických věcí jsme přišli kvůli covidu. Škola byla po celou dobu online. Mohli jsme mít různé zajímavé výlety např. výlet na Stonehenge, kde bychom mohli přespat, ale to se bohužel nestalo, takže si to budeme muset se spolužáky udělat po své ose. Ale zatím mám to nejlepší před sebou, všechny ty skvělé předměty bych měla teprve absolvovat. 

Ještě se vrátím k těm vykopávkám. Jak vypadal běžný den? 

Spali jsme ve stanech, což byla taková zábavná část. Snídani jsme měli zařízenou na osmou hodinu a v devět nás odvezl minibus na místo, které bylo asi deset minut vzdálené. Tam jsme se sešli s dalšími archeology a podle toho, co jsme měli v zadání, jsme se něčemu věnovali. Pracovali jsme po skupinkách zhruba po dvou až třech lidech a plnili jsme různé úkoly. Každý měl na starost jednu malou sekci vykopávek a té jsme se věnovali po celou dobu těch dvou týdnů, abychom sledovali progres. Měli jsme během kopání pauzy na anglický čaj, ale jinak jsme opravdu celý den zhruba do 16 hodin kopali. Večer jsme si ještě psali deník, do kterého jsme si dělali různé nákresy, což bylo také součástí hodnocení celého předmětu. Hodnotilo se, jak jsme zvládali všechny úkoly a také tvorba deníku. Výjimečně jsme šli na nějaký výlet po okolí, abychom pochopili kontext onoho místa. Možná se zdá, že to bylo monotónní, ale fakt nebylo. Zkoušeli jsme si různé metody kopání, štětečkování a uhlazování. Nechci chrlit neodborné pojmy v češtině, protože je zase znám jen anglicky.

Přemýšlíš už během studia, jakému odvětví v archeologii by ses chtěla více věnovat?

Původně jsem to studovala kvůli tomu, abych dostudovala předchozí studium, které jsem dělala v České republice. Splnila jsem tam ale pouze rok. Hledala jsem tedy podobný obor, abych mohla pokračovat rovnou do druháku, tím pádem budu na bakalářském oboru v Anglii pouze dva roky. Takže jsem do archeologie nikdy moc nemířila, ale popravdě řečeno praxe mi změnila názor. Archeologie se může zdát jako taková pavěda a někdo může vidět pouze to, že kopeme kostry a mumie, ale není to jenom o tom. Je tam mnoho jiných odvětví. Někoho mohou zajímat zvířecí kostry, jiného forenzní archeologie a další se může zajímat pouze o pazourky. Mě nejvíce zaujal obor ilustrace v archeologii, což je taky samostatné odvětví, protože všechny ty nálezy se musí ilustrovat, což nakonec bude i téma mé bakalářky. V dnešní době se všechno digitalizuje, na všechno se používají různé programy a já se chci zaměřit na to, jestli je to lepší než ruční ilustrace. 

Takže se ve své bakalářské práci, jestli to chápu dobře, budeš zaměřovat na ilustraci vykopávek a nálezů. Budeš nějakým způsobem porovnávat ilustraci ruční a ilustraci skrz elektroniku, ano?

Ano, ono je dneska dost metod a já se chci zaměřit na jejich porovnání. Chci popsat, jaká to má úskalí, a jestli je výhodnější tu ilustraci dělat už jen pomocí telefonu. V telefonu je totiž možné daný nález vyfotit a ono se to pomocí nějakého programu rovnou transformuje do ilustrace. 

Jaký je tedy tvůj názor na ilustraci? Co je podle tebe lepší?

Já jsem si zatím mohla vyzkoušet pouze ruční ilustraci. Na přednáškách nám bylo řečeno, že když člověk má nález před sebou a musí ho celý překreslit, tak se s ním lépe seznámí a potom mu může i lépe rozumět. Takže jsem zastánce té staré metody, protože co když bude na světě jednou blackout a všechna ta digitální data vymizí?

No o tom si nedovolím diskutovat. Raději přejděme k tvým začátkům ve Worcesteru. Jaké byly pro tebe první dny v Anglii, když ses seznamovala s novou kulturou, jazykem, místem a školou? 

Můj začátek hodně ztížil covid. Všichni byli odtažití, nosili roušky a pro mě to bylo hodně nekomfortní. Také jsem nastoupila rovnou do druháku, takže spolužáci se už mezi sebou znali a já jsem tam přišla jako nový člověk, a ještě k tomu z jiné země a s jiným jazykem. Se mnou studuje ještě Isabell, která je z Austrálie, ale ona anglicky prostě umí. Třída mě přijala jinak moc hezky, ale začátky nebyly jednoduché, protože tam ta jazyková bariéra je a bylo to složitý. 

Když jsem poprvé přijela do Anglie, tak jsem tam musela být čtrnáct dní v karanténě, takže jsem nevěděla, kde jsem, kde si mám nakoupit a chyběly mi základní informace. Hodně jsem strádala tím, že kvůli covidu nebyl Welcome week, kde nové studenty ti starší zaučují, ukazují jim, kde nejlépe nakoupit, kam jít na kafe nebo jak se vyznat na škole. Byla jsem izolovaná, nemohla jsem si vytvořit nové přátele a to ztěžovalo celou situaci. Myslím si, že jinak by to nebylo tak špatný. 

Jak bys porovnala svoji angličtinu teď a před rokem? 

Já si myslím, že je lepší. Sice jsem hodně sebekritická, ale slyšela jsem to z více zdrojů. Jednak mi to řekla moje učitelka, protože tady každý má svého vlastního učitele, který se stará o průběh jeho studia, o veškeré finanční záležitosti, o zázemí a snaží se, aby student dostudoval. Já jsem se se svojí učitelkou potkala v říjnu, když jsem přijela, a potom jsme se spolu bavily v létě na vykopávkách a řekla mi, že jsem udělala obrovský pokrok, což mě potěšilo. Člověk tolik nevnímá pokrok, když je hodně izolovaný a nemůže být v kontaktu s místním jazykem jako normálně, ale časem se to začalo lámat. Pracuju v anglicky mluvícím prostředí a jednoznačně má na moji angličtinu ohromný vliv studium. Veškeré knížky a články jsou v odborné angličtině, všechny přednášky jsou v angličtině, takže to člověk prostě musí nasát, ať chce nebo ne. 

Jaké rozdíly jsi nejvíce vnímala především na začátku mezi Čechy a Angličany nebo mezi Českou republikou a Anglií? 

Mně přijde, že naše kultury jsou si dost podobné, ale co mě dost překvapilo je to, že tady neseženu pečivo. Anglie žije jenom na toustech. Jedí sendviče ke svačině a k tomu si dávají chipsy v malých pytlíčkách. Taky mě překvapilo, že ty starší paní u pultu v obchodech jsou strašně milé a jsou ti schopné říct desetkrát sweetheart (srdíčko). Za mě je to hezký, ale musela jsem si na to zvykat. No a potom se tady všechno dá koupit ve velkých baleních a je občas hodně náročný koupit něco jednotlivě. 

A jak sis zvykala na počasí? 

Já jsem hodně pozorovala počasí, jak je u nás a jak je tady, a bylo to dost podobný. Taky v Anglii sněžilo, což se tady moc neděje, a když je tady jen centimetr sněhu, tak to znamená sněhovou kalamitu. Jsou zavřený školy a autobusy nejezdí. Já sama jsem zažila, že byl poprašek sněhu a chtěla jsem se dostat z práce domů a autobus prostě nejel. Ale to počasí je jinak stejný. O Worcesteru se říká, že to je taková oblast, kde neprší. Já bych ale řekla, že tady prší tak průměrně. Zima tady zas taková není – určitě ne větší než v Čechách. 

Jaká jsou tvá oblíbená místa ve Worcesteru?

Upřímně: oblíbeným místem je vlastně škola a moje postel. Ne, je to vážně pěkné město a je tak akorát veliké. Jsou tady krásné kavárničky, do kterých se dá zatoulat. Jedno z mých nejoblíbenějších míst je kampus, který vypadá jak Bradavice z Harryho Pottera. V něm je spousta místností, kde se můžeme učit. Jsou otevřené 24 hodin a máme tam k dispozici různé technické vybavení. Další krásné místo, kam ráda chodím, je knihovna, která byla otevřena královnou Alžbětou někdy v roce 2012, takže docela nedávno. Je to vážně krásná nová knihovna, kde je spoustu míst, kde si můžu zalézt a číst. No a ty kavárny, které jsou ve starých krásných anglických domech s původním exteriérem a interiérem, mají tak nádhernou atmosféru, že tam také moc ráda chodím. Taky je zde krásná cesta kolem řeky a velká část města se dá projít právě kolem ní.

V Anglii navštěvuješ kroužek muzikálu. Jak ses k němu dostala? 

Každá univerzita v Anglii má program, ve kterém jsou různé societies, což by u nás znamenalo kroužky. Nabídka je široká, od klasických sportovních a uměleckých klubů po kluby Harryho Pottera, Star Wars nebo je tu taky klub zaměřený na boj proti rakovině prsu. Je to sice placené, ale dá se to zaplatit ze studentského fondu, takže je to dostupné. Já jsem třeba věděla, že mi bude chybět divadlo, hudba a zpívání, takže jsem si rovnou vybrala tuhle society. Sama jsem si o ní zjistila informace a zapojila jsem se. Jsou tam příjemní lidé a já jsem se do toho hrozně ráda zapojila i přesto, že první rok byl covidový, takže bylo vše online. Dokonce jsme udělali i online představení.

Jaké to bylo, tvořit představení přes online platformu?

Měli jsme úplně všechny zkoušky online, což bylo hodně zvláštní vzhledem k tomu, že jsem ty lidi vůbec neznala. Brali jsme postupně taneční, herecké a pěvecké části. Každý jsme poté natáčeli svojí taneční, pěveckou a hereckou část, ta videa se sestříhala do jednoho představení, a to se poté vysílalo přes zoom v těch malých okýnkách. Bylo to šílený, ale fakt dobrý. Když se uvolnila opatření, tak jsme se všichni potkali. Bylo strašně zvláštní všechny ty lidi, které jsem vídala celou dobu jenom online, vidět naživo. 

Máš ještě nějaké jiné zájmy v Anglii? 

Ne, jen muzikál. Je možné si přidat další societies, ale já jsem si vybrala jenom jednu, protože mi to stačí. Při studiu už se toho víc stíhat nedá. Britští studenti mají studentskou půjčku na živobytí, takže ti nemusejí pracovat a tím pádem si mohou dovolit více zájmů. Pro mě jako pro pracujícího studenta se časové možnosti snižují. Snažím se hlavně věnovat škole, která je náročná. Rozvrh časově není tak moc náročný, ale kladou zde velký důraz na přípravu předem a ta bere hodně času.

Ráda bych se ještě dotkla tvé brigády, protože donuty taky někdo jen tak nedělá. Mohla bys mi popsat, jak to v práci vůbec chodí? 

Pracuji v malé firmě, která se teprve rozjíždí a vlastně se do Worcesteru dostala v prosinci, kdy jsem taky začala. Myslela jsem si, že už je ta firma rozjetá, ale ono ne. Dostala jsem se do ní přes kamarádku z Finska, která tam byla na dvou směnách, ale potřebovala letět domů a chtěla za sebe záskok. Nakonec se nevrátila a já jsem zůstala. Začínala jsem u mytí nádobí. Od nádobí jsem se dostala k nějakým menším pracím – k obalování donutů v cukru, rozvařovaní čokolády nebo jsem dělala náplň na druhý den. To prostředí je velice milé, takže jsem tam trávila víc a víc času, když to bylo možné, takže mi potom nabídli, jestli bych nechtěla být regulérní baker (pekař). A já jsem řekla jo. Nechala jsem nádobí za sebou a začala jsem se věnovat přípravě donutu, která spočívá v tom, že se den předem udělá těsto. Děláme dva druhy – veganské a normální. Z toho normálního těsta tvoříme plněné koblížky a veganské mají klasický tvar donutu s dírou uvnitř. Těsto se nechá uležet do druhého dne a ráno, když se přijde, tak se uválí každý kousek těsta do takové kuličky a ty se nechají nakynout ve speciálních troubách. Poté se udělají ty kroužkové donuty, do kterých se vytvoří díra. Nakonec se usmaží ve speciálních „smažítkách“. Vyndá se to, dá se to na tác a poté začíná naše druhá část, což je zdobení, dekorování a plnění. Koblížek se plní různými náplněmi, popřípadě na vrch se dává nějaká poleva, sušenka nebo čokoláda. Poté je vyexpedujeme a připravujeme věci na další den. 

Můžeš i ochutnávat? 

Tohle je nebezpečná brigáda, protože je tu spousta donutů, které se nepovedou a nemohou jít na prodejnu. Mají ale pouze vadu na kráse, ne na chuti. Například je donut moc očokoládovaný nebo je přeplněný náplní, takže šance na ochutnávání je stoprocentní každý den. Také jako správný člen kuchyně musím všechno ochutnávat, abych věděla, zda je to dobré a zda to má správnou kvalitu. Mohu tedy říct, že všechny donuty jsou skvělé. Mám nějaké své favority, ale teď zase měníme příchutě a občas máme i limitky, třeba v létě byly donuty se zmrzlinou. 

Jaký je tvůj plán do dalších let? Chceš zůstat v Anglii nebo se budeš vracet do Čech? 

Můj původní a stále aktivní plán je takový, že po dostudování bakaláře bych šla nejspíš na magistra, protože někteří magistři jsou tady jenom na jeden rok a může se zde také studovat jakýkoliv obor. Nemusí se navazovat na bakaláře, takže já bych možná šla studovat něco s divadelnictvím, protože v Česku se to dá studovat jenom na DAMU a tam je složité přijímací řízení. Tady v Anglii vlastně nejsou přijímačky, na které jsme zvyklí. Většinou přijetí stojí na motivačním dopisu, na nějakém doporučení od učitele a na umělecké školy je potřeba mít portfolio, ale nejsou zde takové ty české přijímačky.

Určitě ale plánuji návrat do Čech. Je to tu dobrá zkušenost a asi to taky není pro každého. Myslím si, že mi to ale bude stačit. Mám Anglii ráda, ale člověk má doma přátele, rodinu a je něco jiného, když můžu mluvit svým rodným jazykem a nemusím si celý den lámat hlavu angličtinou. 

Říkáš, že to není pro každého a i přesto, že už jsi v té zkušenosti, dokážeš říct, jestli to je vážně pro tebe? 

Já jsem upřímně ráda, že jsem to podnikla. Hodně mě to posunulo, takže si myslím, že pro mě to určitě je. Věděla jsem, že to určitě nevzdám, i když to bude hodně těžký, že se zakousnu a budu dál pokračovat. Hodně lidí mě odrazovalo kvůli mé angličtině, ale však kvůli tomu jsem sem taky jela, abych si ji zlepšila. 

Jak se těšíš na další rok, sice už jsi ho začala, ale jak se těšíš na jeho průběh? 

Otevřelo se nám spoustu vyhlídek na další rok, takže věřím, že to bude lepší. Už ten začátek je lepší, protože mám jistotu práce, bydlení, mám bankovní účet a jsem s většinou okolností seznámená. Taky se tady může dělat daleko víc věcí než před rokem, když jsem sem přijela. Můžeme jít do divadla, do kina, bez problémů nakoupit a celkově je to jiný. Takže se hodně těším, že bude všechno snad normální a face to face.