Reportáž: Do Šaštína za Svatým otcem

Káťa Odvodyová nebyla jediná, kdo se z redakce vydal na Slovensko setkat se s papežem. Druhý den tam vyrazil i Honza Krejčí. Jeho text kromě přímých zážitků přináší i souvislosti, ve kterých je dobré Františkovu návštěvu Slovenska chápat. Rozhodně nelze říct, že papež přijel na „formální návštěvu". Vše, co dělá, je promyšlené a záměrně inspirující. Když se inspirovat necháme.

Nočním Brnem profukuje lehký vánek. Ještě před nedávnem bylo léto, které se i nyní ozývá odněkud z blízké dálky. Je středa, 15. září. Máme svátek Panny Marie Bolestné a na Slovensku je v tento den volno. Středoevropský čas – dvě hodiny ráno.

V hloučku na líšeňském náměstí snadno poznáváme poutníky do Šaštína – k národní patronce Slovenska. Tento den poctí národní svatyni návštěvou i Petr našich dnů – František. A na všechny tyto okolnosti se už teď krátce před třetí ptá poutníků i redaktorka České televize. To vše za chvíli s burácením překryje autobus s logem slavného fotbalového klubu SK Líšeň. Aspoň ho lépe poznáte, sděluje nám paní Hladká ze stejnojmenné cestovní kanceláře.

Cestu zahajujeme modlitbou, poté kdo může, aspoň na chvíli usíná. Místo pro ty, kteří jako já máme ke dvěma metrům, je žalostné. Naštěstí z jižní Moravy po dálnici kolem Břeclavi do Kút a do Šaštína to není ani sto kilometrů. Před pátou to začne. Všude blikající auta – policajti, hasiči. Přes několik checkpointů navádí náš autobus někam do pole, kde je zřízeno provizorní parkoviště.

I když jsme na jihu, mrzneme. Napojujeme se na dav a necháme se unášet podél říčky Myjavy k policejní kontrole. Všude dobrovolníci v reflexních vestách, do ticha hučí agregáty napájející reflektory. Policisté prohlíží zavazadla. Mít nůž je nemyslitelné. Projíždějí nás detektory.

Kolem páté se dostáváme do sektoru na pole za Šaštínem, těsně za VIP zónu s řeholníky. Rozkládáme si rybářské stoličky a snídáme. Sektor se pomalu plní. Vedle rodina s malými dětmi také křehne. Otec je balí do bundy a přes holčičku přehazuje plachtu. O kus dál někdo spí ve spacáku.

Ještě za tmy začíná program složený z ranních chval, růžence a úryvků pronesených papežem Františkem. Přebuzené reproduktory probírají i ty největší spáče. Několik hodin setrváváme na modlitbách...

Uzavření sektorů zračí, něco se děje. A pak začnou vyzvánět zvony. Na obrazovkách se objeví papamobil a v něm muž v zářivě bílém, hlava naší církve. Usmívá se. Mává, lidé mu tleskají, opětují mávání. Někdy se auto zastaví. Dohadujeme se, kde právě je. Z obrazovek se snažíme vyčíst trasu. Někdo si stoupne na židličku, ano, tam je. Vidíme ho asi z šedesáti metrů. Všude vlají vlajky. „Vivat, papa, vivat santo padre.“ 

Ještě není ani deset hodin a na pódiu se objevují ministranti. Z druhého pódia zazní řízné fanfáry. Mše pod křížem, do kterého jsou vloženy trámy z kostela poničeného tornádem z Moravské Nové Vsi, začíná. Nyní si uvědomujeme univerzálnost církve, hlavní řečí je latina. Člověk ale ví. Vždyť každou mši to prožívá. V davu českých, moravských a slovenských biskupů je i za nejasných okolností odvolaný trnavský arcibiskup Róbert Bezák. Papež se s ním několikrát setkal a nyní ho postavil na čestné místo. Není to rehabilitace, ale symbolické zadostiučinění. A papež o tomto knězi a řeholníkovi ze, dalo by se říci, zapomenutých končin ví. A pak přichází očekávaná homilie Svatého otce. Titulky na obrazovkách hned překládají, co říká. Pětaosmdesátiletý muž je už po čtyřdenním putování po Maďarsku a Slovensku unaven, jeho hlas je ale jasný. Někdy slova i zopakuje, aby jim dodal důležitosti. A hovoří jazykem, kterému rozumíme. Soucit s potřebnými, obrací se k Panně Marii. I my máme prožívat bolest s vírou, že Bůh ji promění v radost. A pak se obrátí k Slovákům: Ježíš ve mně může odhalit zlo i modly, ale pak mi pomůže opět vstát. Takové proroky Slovensko potřebuje! A lidé oplácejí tato slova bouřlivým potleskem. Jako by toto poselství platilo i pro naši zemi. A opět Maria, která je na cestě, poutnice, která se nezastaví. Papež prosí i nás, nezastavujte se. Biskupové, kteří se zastaví, onemocní. Ať nejsme vůči světu nepřátelští, ale lidé dialogu. Později jsem upozorněn na souvislosti s prezidentkou Slovenska. Její odpůrci byli i z řad biskupů. A nyní ona, člověk s chybami, pozvala Svatého otce. A on je tady!

Mše vrcholí. Při pozdvihování asi padesátitisícový dav úplně ztichne. Jako bych tu byl sám někde uprostřed hor, těsně před rozedněním. Velká nádhera. Mše končí. Mluví bratislavský arcibiskup Stanislav Zvolenský. Děkuje, provolává slávu a oznamuje, že papež podarovává šaštínskou sochu Sedmibolestné P. Marie, jejíž originál je nyní na pódiu, papežským vyznamenáním, Zlatou růží. Za zvuků slovenské písně k Panně Marii odcházejí biskupové a na konec odchází i papež se svým nejvěrnějším pomocníkem ve fialové komži - biskupem Marinim. 

Až nyní se pořádně rozhlížíme. V sektoru jsou jen očkování. I přes to má většina lidí respirátory nebo roušky. Berou to jako nutný kříž, který může zachránit lidský život. Vidíme kolem sebe lidi, kteří hltají slova naděje. Nejsou to ti konzervativní Slováci, kteří volí populisty, nadávají papeži do odpadlíka a nejraději by tu měli nějakého autoritáře. Jsou to lidé otevření, kteří se třeba až nyní vůbec poprvé setkávají s oním odpadlíkem. Jaktože přijel? Nebál se jet do největšího středoevropského romského ghetta do Košic a za slovenskými bezdomovci? Ano, a cože to sloužil za řeckokatolickou mši v Prešově? Tu dlouhou se staroslověnskými nápěvy? Ale vždyť i řeckokatolíci patří k nám! Dojel do země, o které většina světa ani neví, že existuje. Ale není to postoj Krista? Koho zajímal celník Matouš, koho zajímala samařská žena, cizoložnice, koho zajímal nějaký žebrák u brány, který už tam prostě patřil a vytrhnout ho z jeho údělu by bylo kacířstvím? Mít papeže, který jezdí jen do nablýskaných katedrál? To bych si říkal, že nám katolíkům něco chybí. Tento něžný papež se i nyní spontánně objal s dětmi, které v něm snad viděly svého dědečka. Setkal se s židovskou obcí, aby upozornil na vzrůstající antisemitismus. Dal políček maďarskému premiérovi, který volí agresivní politiku, mění ústavu a likviduje svoje odpůrce. Věnoval mu jeden necelý den. O tamním parlamentu ale promluvil hezky, že se zajímá o středoevropský problém s nedostupným bydlením pro mladé. Mládeži na setkání v Košicích dodal odvahu. Církvi ukázal, že se může zaměřit na pastoraci Romů. Tak jak to dělají místní salesiáni. Soužití s nimi je těžké, ale lze nechat druhého bez pomoci? 

V tisícovém davu se tlačíme zpět na parkoviště. Přes řeku jen jeden malý mostek, anebo dojít až k bazilice. Dvě hodiny čekání v rozpáleném autobuse v kolonách na parkovišti. V hlavě vymeteno a to kvůli bolesti z ostrého slunce. Až doma vychází na povrch všechny drobnosti, všechny souvislosti. Na Proglase poslouchám různé komentáře. A v očích mám onu bílou postavu, kterou od ostatních odlišoval malinko žlutý odstín hábitu. A na druhé straně Zuzana Čaputová v černém. Na svátek Panny Marie Sedmibolestné jí zemřel otec. Oba se loučí. Slovensko a jeho bolesti. Až nyní vyplavávají na povrch obludnosti místní korupce, propojení soudů, policie a oligarchů. A Svatý otec se svým klidným povzbuzujícím úsměvem. Nejste sami. „Nevím, zda vím, co je to zázrak, přesto si odvažuji říct, že dnes jsem účastníkem zázraku," řekl Havel při návštěvě sv. Jana Pavla II. po pádu totality. A říkám to i já. Konečně jsem ho viděl. Studnu inspirace a „prostého“ rybáře z Vatikánu.