Volby se blíží - zapomenout na to nejde, kandidáti jednotlivých stran na nás hledí z billboardů, novin i televize a snaží se nás několika slovy dostat na svou stranu. Možná už víte, koho budete volit, možná ještě váháte. Víte ale, proč volíme a co náš hlas může ovlivnit? 

zdroj: unsplash.com

Úvod

Politika je k ničemu, jenom se tam krade, je to ztráta času a politici jsou ztroskotanci, co nic neumí, jinak by v politice nebyli. Sdělení předchozí věty, kterou všichni důvěrně známe, je zřejmé. Lidi (téměř všichni) nemají rádi politiku a debaty o ní je unavují. Avšak alespoň nyní je potřeba politice věnovat trochu více pozornosti. A to nejen proto, že se blíží podzimní volby (tj. ty skutečně „nejdůležitější volby“), ale také proto, že málo lidí si uvědomuje, že politika prostupuje celý civilizovaný svět a prakticky jakákoliv oblast života se politiky bytostně dotýká. Ve dnech 8.–9. října 2021 se budou konat volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Bude se volit 200 mužů a žen, kteří budou následující čtyři roky kontrolovat a řídit veřejný život v České republice. Níže si tedy načrtneme hrubé obrysy toho, co vlastně volby do Poslanecké sněmovny znamenají.

Co je Poslanecká sněmovna?

Poslanecká sněmovna a Senát – to jsou dvě komory Parlamentu České republiky. Parlament je zákonodárné těleso. Jak název napovídá, Parlament (ve spolupráci s prezidentem) vytváří zákony. Texty zákonů obsahují určité normy chování, tj. toho, co by lidé měli, či naopak neměli dělat. Díky zákonům máme například právo se svobodně vyjadřovat, žalovat souseda za to, že mu padá jeho strom na náš dům nebo díky zákonům může policie stíhat kriminálníky a posílat je do vězení. S jistou nadsázkou je možné říci, že neexistuje oblast života, která by nebyla zákonem postižena. Zmiňme ale i stinnou stránku – kvůli znění některých zákonů byli v minulosti lidé neprávem odsuzováni na smrt, nemohli si vybrat své politické zástupce nebo museli nosit na klopě žluté hvězdy. Osudy všech lidí, v dobrém i špatném slova smyslu, ovlivňují zákonodárci.

Poslanecká sněmovna je bezesporu nejdůležitějším orgánem v českém státu. Do Poslanecké sněmovny kandidují různá uskupení různých názorových proudů. Jednotlivá křesla se přidělují podle klíče, který si nastíníme níže. Je zvykem, že předsedou vlády jmenuje prezident lídra vítězné politické strany.[1] Vláda, sestávající se z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů, je pak zodpovědná za řízení celé země. Vláda a její ministři se zodpovídají právě Poslanecké sněmovně za řízení ministerstev a za naplňování slibů, které slíbili v rámci předvolební honby za co největším počtem voličů. Je tak zřejmé, že se vláda nesmí utrhnout ze řetězu. Jinak hrozí, že jí bude poslanci vyslovena nedůvěra. V takovém případě by byl prezident nucen jmenovat novou vládu.

Jelikož se každé chapadlo vlády v důsledku zodpovídá Poslanecké sněmovně, vytváří se tak prostřednictvím jednotlivých poslanců pomyslný legitimizační řetězec mezi námi lidmi a státními orgány (tj. policií, soudy, stavebními úřady atd.). Pokud si vzpomenete na hodiny občanské výchovy a pojem společenská smlouva, tak právě volby jsou tím okamžikem, kdy lid prostřednictvím voleb dodává legitimitu státním orgánům (tj. dodává jim oprávnění vládnout, oprávnění uplatňovat státní moc) a naplňuje se zde otřepaná fráze, že „lid je zdrojem veškeré státní moci“.[2]

Z výše uvedeného je snad jasné, proč jsou volby do Poslanecké sněmovny důležité. Pokud jste poslanec, tak jste to právě vy, kdo utváří vůli lidu a přetavuje ji do konkrétní podoby. Stačí tak pouze dodat, že pokud umíte přesvědčit dost lidí (alespoň 66), pak jste na dobré cestě k prosazení zákona, jaký zrovna potřebujete.

Jak se stát poslancem?

Poslancem se můžete stát i vy, pokud máte české občanství a je vám alespoň jednadvacet let. Je však nutné nechat se zapsat na kandidátní listinu registrované politické strany nebo hnutí, neboť pouze politická strana nebo hnutí (či jejich koalice) mohou podávat kandidátní listiny. Pro úplnost je třeba dodat, že v rámci politických stran existuje často lítý boj mezi straníky o to, kdo obsadí vrchní příčky kandidátní listiny.

Pak musíte přesvědčit co nejvíce lidí, aby ve volební den dali hlas vaší straně a ideálně také vám (zakroužkovali vás, čímž vám osobně dají „bonusový hlas“). V České republice existují v zásadě dva způsoby, jak lze zjistit výsledky voleb a přerozdělit mandáty (tj. křesla).

Volební systém funguje buď na většinovém principu, ve kterém platí, že vítěz bere vše. Příkladem jsou prezidentské nebo senátorské volby, ve kterých ten, kdo získá nejvíce hlasů, vyhrává vše (zpravidla jedna polovina národa bude po volbách zklamaná, zatímco druhá na plné čáře vyhraje). Volební systém ale může fungovat i na poměrném přerozdělování hlasů. Tento systém se nazývá poměrný a jeho výhodou je, že přidělené mandáty mají co možná nejvíce zohledňovat počet odevzdaných hlasů voliči.

Tak je tomu i v případě voleb do Poslanecké sněmovny, kdy konečný zisk mandátů pro politickou stranu reflektuje podíl hlasů, které odevzdali voliči ve prospěch právě tohoto uskupení. Na druhou stranu není žádoucí, aby v Poslanecké sněmovně měla zástupce každá Horní Dolní. Spoustu názorově odlišných zástupců totiž znamená hodně diskuse a hodně diskuse v žádném případě neimplikuje existenci kompromisu a průchodných řešení, která jsou nezbytná pro řízení státu. Volební systém tak proti roztříštěnosti politické reprezentace bojuje tzv. uzavírací klauzulí. To znamená, že jako politické uskupení musíte přesvědčit alespoň 5 % voličů, že vaše strana má být v Poslanecké sněmovně. Pokud kandidujete v koalici dvou stran, musíte přesvědčit alespoň 8 % voličů, pokud v koalici tří a více stran, pak musíte přesvědčit 11 % voličů.[3] Tento mechanismus se snaží zajistit, že zvolená uskupení několika stran budou i po zvolení do Poslanecké sněmovny relativně názorově stabilní.[4]

Možná již víte, že Ústavní soud zrušil nějaké pasáže zákona, který upravuje volby do Poslanecké sněmovny.[5] Mimo jiné zrušil také tzv. D´Hondtovu metodu pro převod hlasů na mandáty, neboť v kombinaci s dalšími specifiky těchto voleb vyhodnotil, že hlasy odevzdávané v různých volebních krajích nemají stejnou váhu a současný systém přepočtu hlasů straní vítězným uskupením. Zákonodárce tak byl nucen změnit metodu výpočtu. Současná metoda výpočtu se nazývá Imperialiho kvóta a podle ní se provádí výpočet volebního (mandátového) čísla, tedy určení minimální hranice množství hlasů potřebných k zisku mandátu v rámci prvního skrutinia (viz níže). Jak systém funguje, si popíšeme v následujících odstavcích.

Odevzdané hlasy jsou poměrně přepočítány na mandáty ve vztahu k výsledkům ve volebních krajích (ty se shodují s vyššími územně samosprávnými celky, tedy kraji). V první řadě je tedy třeba zjistit, kolik mandátů se přiděluje v jednotlivých krajích. Toto se provede tak, že Český statistický úřad na základě výsledků hlasování převzatých z volebních okrsků zjistí celkový počet platných hlasů, které byly ve všech volebních krajích odevzdány pro všechny politické strany, politická hnutí a koalice, a vydělí ho počtem volených poslanců (200). Číslo takto vypočtené je republikovým mandátovým číslem. Republikovým mandátovým číslem se pak dělí celkový počet platných hlasů odevzdaných v každém volebním kraji. Takto vypočtené číslo je počtem mandátů, které připadají jednotlivým volebním krajům. Následně Český statistický úřad zjistí, které strany a koalice nedosáhly výše zmíněných úrovní uzavíracích klauzulí (5 %, 8 %, 11 %). K hlasům, které byly odevzdány těmto stranám a koalicím, se nadále nepřihlíží.

První skrutinium

Po zjištění počtu přidělovaných mandátů v jednotlivých krajích je možné přistoupit k prvnímu kolu rozdělování mandátů (tzv. první skrutinium). Součet platných hlasů odevzdaných ve volebním kraji pro politická uskupení se vydělí počtem mandátů, které byly tomuto volebnímu kraji přiděleny, zvětšeným o dvě; číslo takto vypočtené a zaokrouhlené na jednotky je krajským volebním číslem. Celkový počet platných hlasů, který obdrželo politické uskupení v rámci volebního kraje, se dělí krajským volebním číslem a politickému uskupení se přikáže tolik mandátů, kolikrát je krajské volební číslo obsaženo v celkovém počtu platných hlasů, které toto politické uskupení získalo. 

Druhé skrutinium

Je velice pravděpodobné, že se v důsledku zbytků dělení nerozdělí v rámci krajů všechny mandáty. Tyto mandáty, které nebyly přikázány v prvním skrutiniu, se přikážou ve druhém skrutiniu, nyní již celostátním. Do druhého skrutinia se převádějí zbytky hlasů jednotlivých politických uskupení pro ně odevzdaných, a nedostala-li politická strana, politické hnutí nebo koalice v prvním skrutiniu ani jeden mandát, potom všechny hlasy, které pro ni byly odevzdané.

Ve druhém skrutiniu se sečtou zbytky hlasů jednotlivých politických uskupení. Tento součet se vydělí počtem mandátů, které nebyly v prvním skrutiniu přikázány, zvětšeným o jednu. Číslo takto vypočtené a zaokrouhlené na jednotky je republikovým volebním číslem. Na tomto základě se přikáže každému politickému uskupení tolik mandátů, kolikrát je republikové volební číslo obsaženo v součtu zbytků hlasů odevzdaných pro jednotlivá politická uskupení.

Nebyly-li tímto způsobem přikázány všechny mandáty, přikážou se zbývající mandáty postupně těm politickým stranám, politickým hnutím a koalicím, které vykazují největší zbytek dělení. Takto dojde k rozdělení zbývajících hlasů.[6]

Závěr

Je tak zřejmé, že nadcházející volby budou vzrušující z několika důvodů. Kandidují nezvyklá uskupení (koalice velkých stran), bude se testovat nový, spravedlivější volební systém, který nestraní vítězům voleb, a obměna přichází v zajímavém společenském, post-covidovém rozpoložení.

Snad je z výše uvedeného zřejmé, že politika v Poslanecké sněmovně není jen bezduchým tlacháním, které nikam nevede, ale že se jedná o vrchol společenské evoluce, díky kterému mohou být slyšet i ti, kteří nekřičí, a mohou být silní i ti, kteří jsou slabí.

Má proto hluboký smysl se zamyslet nad tím, koho pověřím, aby mne - nositele státní moci - reprezentoval ve vrcholných státních orgánech. Mějme proto všichni na paměti, že ty, které jsme volili, můžeme úkolovat. Neváhejme napsat e-mail či navštívit poslaneckou kancelář svého poslance, pochválit je nebo jim vyčinit. Právě toto je postaví nohama na zem a přiměje je uvědomit; si, že byli zvoleni námi pro nás.

Demokracie a potažmo politika jsou nástroje pro konání dobra. Ten, kdo demokracii bere vážně, prokazuje úctu a respekt druhému. Bohužel i to je věc křehká, proto i nadále platí výrok Václava Havla, že „přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“
 

[1] Na podzim se ukáže, zdali současný prezident vnímá tuto zvyklost tak, že má jmenovat lídra vítězné strany, či vítězného uskupení. Doporučuji sledovat se zájmem.

[2] Tzv. teorii legitimizačního řetězce definoval významný německý právní vědec Ernst-Wolfgang Böckenförde. Viz Böckenförde, Ernst-Wolfgang 2000. Le droit, l'État et la constitution démocratique. Paris: L.G.D.J./Bruylant, s. 279.

[3] Možná jste zaregistrovali, že Ústavní soud zrušil část volebního zákona, která stanovovala, že koalice dvou stran musela získat 10 % hlasů, koalice tří stran 15 % hlasů a koalice čtyř a více stran 20 % hlasů.

[4] Schopnost prosadit svůj program v Poslanecké sněmovně závisí pouze na tom, kolik přesvědčíte poslanců. V čím větším uskupení jste, tím menší snahu musíte vyvinout, abyste dosáhli potřebných hlasů.

[5] Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 44/17 ze dne 3. února 2021.

[6] Výše popsaný proces vyplývá z ustanovení § 24 - § 55 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

 

Autor je absolvent Právnické fakulty Masarykovy univerzity, v současnosti advokátní koncipient, zastupitel městské části v Brně a kandidát do Poslanecké sněmovny z roku 2017.