„Vždyť ty vůbec nežiješ jako křesťan!“ oboří se na nás spolužák čerstvě po konverzi, když jsme pronesli neslušné slovo / zapálili si cigaretu / domluvili si s kamarády návštěvu světského koncertu některého z moderních stylů hudby / odmítli pozvání na modlitební setkání. V jeho očích má být každý skutek křesťana motivován jeho vírou a ten, který být takto motivován nemůže, je správné nedělat. A nebo naopak, „Víš, já mám pocit, že církev nepotřebuju, já si vystačím se svojí vírou sám,“ vysvětlí nám kamarád, kterého se zeptáme, přijde-li v neděli do kostela.

 

Zdroj: flickr.com

Kdysi, když společenská pravidla splývala s těmi křesťanskými, se moc nepoznalo, kdo se víc soustředí na chování a kdo na prožitek. Chovat se měli všichni stejně, kdo se bránil, byl stejnou měrou hříšník jako asociál. Dnes už se slušné chování od zbožného v lecčems liší. Společnost na nás netlačí, případně nás naopak od tzv. zbožného chování odvádí. Jak budeme žít si musíme zdůvodnit sami.

Pokud jde o péči o materiálně strádající, to dnes není tak těžké. Kdo chce, nastaví si na účtu trvalý příkaz pro některou dobročinnou organizaci a může to pustit s krku. Člověk, který do práce jezdí autem, nemusí žádného bezdomovce fyzicky potkat, a přesto pro ně může udělat hodně. Z hlediska osobní angažovanosti má tu pomoc vlastně bez námahy.

Jenže chovat se jako křesťan neznamená jen pomáhat chudým. Z toho, co víme z Písma, se po křesťanech chce celý soubor jednání a stejně obsáhlý soubor jednání se jim zapovídá. Chceme-li být Kristovými učedníky, nesmíme propadnout ziskuchtivosti, nesmíme být svárliví, pomlouvační ani se nad ostatní povyšovat. Nejenže s cizí manželkou nesmíme spát, ale dokonce po tom nesmíme ani toužit. Na cizí manžele se to zřejmě vztahuje také. Zároveň se máme ke všem chovat s láskou a trpělivostí, ujímat se různě znevýhodněných a nastavovat druhou tvář, když je nám ubližováno, dokonce být připraveni pro našeho Pána zemřít. Je toho hodně, co se po nás chce, a mnohé to vyděsí. Tohle přece nejde všechno splnit. Musí se udělat nějaký žebříček důležitosti. A protože jsme jako druh spíš líní (především přemýšlet), vezmeme to od toho nejsnáze měřitelného. Křesťan je ten, kdo chodí v neděli do kostela. Taky by se neměl rozvádět. A neměl by se svým partnerem nebo partnerkou bydlet před svatbou. A měl by přispívat na tu charitu, jak se o tom už mluvilo. Co že tam máme dál? Laskavost a velkorysost se posuzují mnohem obtížněji. Protivové to tak mají dobré – pravděpodobně o nich poradní dámský kroužek před kostelem dlouze hovořit nebude.

Očividné mouchy tohoto přístupu nahrávají těm, kdo své okolí pošlou s podobnými požadavky do háje. Víra je přece vnitřní vztah s Bohem a z toho, jak žiju, o ní nemůžete zjistit vůbec nic. Kašlu vám na vaši středostavovskou morálku. Koukejte, jaké píšu hluboké duchovní verše. To je projev mé víry!

Když se zamilujeme, není nám zatěžko plnit nejabsurdnější přání toho, koho milujeme. Po deseti letech vztahu většinou přemýšlíme, co je výhodné pro nás, a hledáme kompromis. Tím častěji, čím víc jsme přepálili start. Pokud jsme na začátku byli úplně nekritičtí, dost možná v tom vztahu už vůbec nejsme. Nejsem blázen, abych pro ni / pro něj tohle dělal / dělala, vysvětlovali jsme při rozchodu svým známým. Zamilovanost se vytratila a pokud jsme ji nenahradili zralou láskou, zbyl jen pocit nesplnitelných nároků. A s Hospodinem je to stejné. Kolem nás je spousta lidí, kteří mají jasný názor na to, proč po nich Bůh, natož pak lidé jeho jménem, nemají právo chtít to či ono jednání.

V manželství dost dobře nejde být formálně dobrým partnerem bez existujícího (a každodenně pečlivě budovaného) vztahu a zároveň nejde mluvit o vztahu tam, kde chybí jeho základní projevy, například věrnost nebo úcta. A o vztahu s Hospodinem to platí právě tak. Dodržovat všechna přikázání bez vztahu s ním nedokážeme. Nedávají nám pak smysl. A co je to za vztah, pokud slova druhého nebereme vážně? Hospodin přece jasně říká, že mu na našich skutcích záleží. Možná to není velkorysé, možná nám jeho výrok, že je žárlivě milující, připadá nemoderní, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Smůla je, že jsme si už na jeho požadavky zvykli a zapomněli, čím se lišily od požadavků jiných božstev. Ono „Rozděl se o chleba a nepomlouvej,“ bývalo o dost přijatelnější než „Dej sem dítě“. A dnes nám i ten požadavek na laskavost připadá přemrštěný.

Ano, když začneme přemýšlením o pravidlech a sledováním vlastních klopýtnutí, špatně se nám vzbuzuje láska. Když začneme prací na lásce, na vztahu – a opravdu prací, ne jen nadšením z citu, není zase tak těžké Boží požadavky plnit. Nebo se to alespoň snažit a nezlehčovat je. Tam, kde nefunguje vztah, vidíme, co nám dodržování pravidel bere. Kde vztah funguje, vnímáme, co nám dodržování pravidel dává: je to v první řadě právě ten vztah.

 

 

24. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Iz 50, 5-9a
Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili.

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
   Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět.
   Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
   Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně!
   Hle - Pán, Hospodin, mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?

Žl 116 (114), 1-2. 3-4. 5-6. 8-9. Odp.: 9
Odp.: Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých. nebo: Aleluja.

Miluji Hospodina, neboť slyšel můj prosebný hlas, neboť naklonil ke mně svůj sluch v den, kdy jsem ho vzýval:
Odp.
Obepjaly mě provazy smrti, dostihly mě smyčky podsvětí, uvízl jsem v tísni a trýzni. Hospodinovo jméno jsem vzýval: "Ach, Hospodine, zachraň mi život!"
Odp.
Hospodin je milostivý a spravedlivý, Bůh náš je milosrdný. Hospodin chrání prosté lidi; pomohl mi, když jsem byl v bídě.
Odp.
Vždyť vysvobodil můj život ze smrti, mé oči ze slz, mé nohy z pádu. Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.
Odp.

2. ČTENÍ Jak 2, 14-18
Víra, když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá.

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.
   Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: "Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se" - ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné?
   Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: "Ty máš víru, a já mám skutky." Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.

EVANGELIUM Mk 8, 27-35
Ty jsi Mesiáš . . . Syn člověka musí mnoho trpět.

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: "Za koho mě lidé pokládají?"
   Řekli mu: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků."
   Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Ty jsi Mesiáš!"
   Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně.
   Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské."
   Zavolal si lidi i své učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho."