Jaký máte pocit, když někomu říkáte, že jste křesťané? Jste hrdí, nebo se trochu stydíte? Byli byste raději, kdyby se na to nikdo neptal? A co vaši přátelé? Připadá jim zajímavé, že je někdo křesťan? Nebo jen trapné? Bavíte se s nimi o tom? Co na křesťanech obdivují (pokud něco takového je) a co jim naopak vadí?

Zdroj: flikr.com

Bohužel, lidé mimo církev berou náboženství především jako systém pravidel. Hinduisté nesmějí jíst krávy. Muslimové smějí jíst krávy, ale nesmějí jíst prasata. Zato smějí mít víc manželek. (Což je záviděníhodné, pokud sami žádnou nemáte a neumíte se rozhodnout, kterou slečnu si máte vzít. Neznám nikoho, kdo by manželku měl a chtěl jich mít víc. 😉) Křesťané spolu nesmějí spát před svatbou a když se rozvedou, mají z toho v církvi problémy.

Pro nekřesťany jsou tak křesťané ti, kteří si vymýšlejí těžko splnitelná pravidla, která velmi často sami nedodržují a pak se trápí výčitkami svědomí, případně výčitkami svého okolí. Kdo nezůstane úplně na povrchu, ocení, že křesťané dodržují i pravidla týkající se péče o potřebné, takže provozují různé ústavy a stacionáře a i při mizerných platech se snaží na klienty usmívat. Občas někdo doufá, že když zaměstná křesťana, nerozkrade mu tento vybavení jeho podniku. Všichni pak shodně chápou pravidla jako omezující a podle úhlu pohledu považují křesťany za dost dobré, respektive úplně blbé, že se je snaží dodržovat.

A jak vnímají pravidla sami křesťané? Je to nutné zlo, potřebné ke spáse? (Fakt? ;-)) Jsou to docela dobré zásady, jak vyjít s lidmi, které je ale někdy kvůli naší povaze náročné dodržet? Nebo souzníme se slovy žalmu, že „Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci“? Dělá nám radost dodržovat pravidla? Máme pak pocit, že tím zlepšujeme svět nebo obraz církve v něm? Nebo dokonce náš vztah s Bohem? Je pro nás zisk z dodržování pravidel natolik motivující, že kvůli němu dokážeme bojovat se svou povahou, se svými sklony a tužbami?

Když pravidla porušujeme – hřešíme – tak škodíme v několika rovinách. Jednak tím samotným skutkem, kdy někoho pomlouváme, okrádáme nebo ho podvádíme. Ničíme tím pochopitelně i náš vztah s ním. Ničíme tím ale i vztah dotyčného k ostatním – někdo, kdo byl pomluven, okraden nebo podveden už nebude mít k lidem stejnou důvěru jako dřív. A, protože příklady táhnou, vytváříme prostředí, které usnadňujeme ostatním také pravidla porušovat. Znáte to: v kostele nebo na skautské akci nemáme moc tendenci mluvit neslušně. Nikdo tam přece neslušně nemluví. Připadali bychom si nemístně, kdybychom s tím začali. A to neslušná mluva není žádný závažný přečin, v pohodě bychom si to obhájili. Ale nepotřebujeme to. Prostě na některých místech se taková slova neříkají. Když naopak s kamarády zajdeme do hospody, pravděpodobně tam nějaké sprosté slovo zazní. A když budeme mít chuť, bez zábran ho použijeme také. Proč ne, tady to nikoho nepohorší. A stejně to funguje i s jednáním, na kterém záleží. Ve firmě, kde se běžně používá služební kopírka na soukromé záležitosti, už nikdo nepřemýšlí, jestli se to smí nebo ne. Dělají to všichni. Když se v partě rozpadne první manželství, lidé projevují lítost. Když se rozpadne páté s osmi, už to nevzbudí větší zájem. Pepa se přece rozvedl už podruhé. V kanceláři, kde se všichni pomlouvají, chce opravdu velkou sílu nepřidat se na některou stranu, pomluvy neposlouchat a rozhodně je neříkat dál.

„Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ Slova o zákonu byla daleko příjemnější než slova o hříchu. Zákon občerstvuje duši, ale jeho porušení vede k záhubě jak toho, kdo zhřešil, tak i toho, kdo tento hřích zapříčinil? A ne, svést ke hříchu neznamená jen to jedno – jak snadné by to v tom případě bylo! Hodili jsme si před kolegou do batohu balík kancelářských papírů z firemních zásob a včera jsme ho viděli, jak to udělal také? Mluvili jsme s přáteli o tom, že už tři roky jezdíme na černo a revizor nás ještě nechytil? Stěžovali jsme si, že po nás někdo chce pomoc a vysvětlovali, proč ji nemůžeme poskytnout? Kamarádka nás vyslechla a dávala nám za pravdu, že tohle po nás nikdo nemůže chtít. Co se stane, až se na ni někdo obrátí s prosbou o pomoc? Utrhli jsme se na pomalou prodavačku, která se navíc spletla v náš neprospěch? Bylo milé, jak si pán za námi přisadil a sjel ji. Ovšem když jsme tuhle nastoupili do autobusu s batohy a jedna paní se do nás pustila, že zabíráme moc místa, a další ji podpořila, moc příjemné to nebylo. To nemohla být ticho? Ostatní by také byli ticho...

Jsme moderní lidé, používáme svůj rozum. Přece nebudeme dodržovat všechno, co je někde napsané. Spousta toho už je zastaralá. Umíme si přece vybrat, co má smysl ještě dneska dodržovat a co ne. Koukejte, jak se nám krásně žije... Žije se nám krásně, ne? Pravda, domů jsme si pořídili nový alarm za desítky tisíc. Když jedeme tramvají, držíme si batoh oběma rukama. Uzavřeme předmanželskou smlouvu, abychom si usnadnili předpokládaný rozvod. Chodíme do krámku za roh, protože v tom bližším jsme se nedávno pohádali s prodavačkou a musíme počkat, až tam bude pracovat někdo jiný. 

„Pane Bože,“ stěžujeme si, když je z našeho pohledu nejhůř, „cos to stvořil za hrozný svět? Vždyť se tu jen pomlouvá a krade a nikdo nedrží slovo.“ Když je nejhůř z Božího pohledu, tak už se ani neptáme. Bůh stvořil špatný svět, tak co bychom s ním ještě ztráceli čas. A možná se neptá ani ta seřvaná prodavačka. Už nemůže. Je unavená, nikdo ji nepodpoří. V takovém světě nemůže být Bůh. Náš šéf je zklamaný. Dobře ví, že se ve firmě krade. Vyměnit zaměstnance ale nemá smysl. Ti noví by nebyli lepší. Je to hrozný svět. Dítěti někdo řekl, že Bůh je otec. „Otec?“ vyděsí se. To je pro něj ten pán, kterého si moc nepamatuje, ale maminka o něm říká, že jí zničil celý život.

Jsme moderní lidé. Víme sami nejlíp, co je pro nás dobré. Utváříme si svět podle sebe. Nikdo nám nebude říkat, jaké maso smíme nebo nesmíme jíst, kdy smíme mít sex, jaký vztah máme mít k penězům a jaký k bezdomovcům. Ano, uznáváme, že Bůh stvořil svět. Ale jak na něm žít, to víme přece sami dost dobře. Na drobnostech nezáleží. Jdeme za hlasem svého srdce, to je přece to podstatné. Naše duše jsou občerstveny a srdce jsou radostná, ne? Ne?

Když si koupíme pračku, dostaneme k ní tlustou brožuru. Správný chlap ji hodí do tříděného odpadu a jde pračku zapojit tak, jak si myslí, že je to nejlepší. Když to nevyjde, nenápadně loví návod ven. Možná máme pocit, že je všechno na světě v pořádku. Ale pokud ne, možná bychom si mohli zkusit přečíst návod.

 


 

26. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Nm 11,25–29
To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky!

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.
   Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil k Mojžíšovi; vzal z ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům starcům. Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení, ale později se to už nestalo. Dva muži z nich zůstali v táboře, jmenovali se Eldad a Medad. I na nich spočinul duch, neboť byli mezi těmi, kdo byli písemně určeni. Nevyšli však ke stránku úmluvy a dali se do prorokování v táboře.
   Tu přiběhl jeden chlapec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Medad prorokují v táboře.“ Jozue, syn Nunův, Mojžíšův služebník od mládí, řekl: „Pane můj, Mojžíši, zabraň jim v tom!“ Mojžíš mu odpověděl: „To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!“ 

Žl 19(18),8.10.12–13.14 Odp.: 9a
Odp.: Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Odp.
Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.
Odp.
Tvůj služebník si na ně dává pozor a velmi bedlivě je zachovává. Kdo však pozná každé pochybení? Očisť mě od chyb, jež jsou mi skryty!
Odp.
Chraň svého služebníka před zpupností, ať mě neovládne! Pak budu bez úhony a vyvaruji se velkého hříchu.
Odp.

2. ČTENÍ Jak 5,1–6
Vaše bohaté zásoby hnijí.

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.
   Nuže tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny.
   Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život – a on se vám nebrání.

EVANGELIUM Mk 9,38–43.45.47–48
Kdo není proti nám, je s námi. Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, usekni ji.

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Jan řekl Ježíšovi: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, ale není tvým učedníkem. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem.“
   Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže tak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.
   Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne.“