„Je bohatý, a přitom je i zbožný.“ Taková věta je většinou pronesena s údivem. Jsme zvyklí, že kostely jsou plné chudých, a pokud se někomu povede zbohatnout, podezíráme ho, že se asi odklonil od křesťanských hodnot. Slušný člověk se za majetkem nežene, spokojí se s tím, co má. Bůh přece miluje chudé, lidi ve všeliké nouzi, různě postižené. Úspěch je spojen s nebezpečím a je třeba před ním lidi varovat.

Zdroj: flikr.com

 

Ježíš nás před bohatstvím varuje. V majetku vidí nebezpečí, které svazuje. Hladovým dává chléb pro konkrétní den, nikoli prosperující firmu k zabezpečení mnoha generací. Zdraví nezlehčuje a bere ho vážně. Nemocné a nemohoucí uzdravuje a i své učedníky posílá, aby uzdravovali a probouzeli z mrtvých, ale my to neumíme a musíme se s přítomností nemocných mezi námi vyrovnat jinak. Když neumíme uzdravovat, hledáme hodnotu v nemoci. Nemoc je pro nás dar, cesta k Bohu. A když nesmíme obdivovat bohatství, obdivujeme chudobu.

V tomto duchu jsme zvyklí číst slova Písma a jsme přesvědčeni, že stejně vnímali Ježíšova slova i jeho přímí posluchači. Zapomínáme, že Ježíšova zvěst byla revoluční. Starozákonní chápání majetku a zdraví bylo od našeho zcela odlišné. Hospodinovo požehnání se projevovalo v rozmnožení stád, zajištění pastvin pro ně, v hojném a zdravém potomstvu a ve slávě mezi lidmi. Ano, Hospodin nabádal své vyvolené k ochraně chudých a nemocných, ale ptali-li se Ježíšovi současníci nad slepcem „Zhřešil on, nebo jeho rodiče?“, ptali se v duchu dosavadního chápání. Chudoba a nemoc byly Božím trestem za hřích, maximálně nezaviněnou zkouškou. Starat se o chudé a nemocné bylo doporučené, ale aby se o ně člověk mohl starat, sám být chudý a nemocný nesměl, jinak by tu možnost neměl. V první řadě tedy bylo nutno se postarat sám o sebe a svou rodinu, být úspěšným a váženým. K tomu vedlo jak vlastní úsilí, tak dobrý vztah s Hospodinem, protože člověku hříšnému by Bůh své požehnání odepřel. Muž ženy statečné je „uznáván v branách“, ale zároveň jen žena muže, který je takto úspěšný, může mít „dlaň otevřenou pro utištěného a vztahovat ruce k ubožáku“ účinně a trvale, nikoli jen jako jednorázové gesto rozdělení se o poslední bochník chleba.

Jakubovu výzvu, aby učedníci nedělali rozdíl mezi bohatými a chudými, úspěšnými a neúspěšnými, je třeba číst v duchu tehdejšího, nikoli dnešního chápání pozemského strádání. Chudí nebyli vnímáni jako primární cíl Boží lásky, byli předmětem lidského milosrdenství. Když byl někdo úspěšný a zároveň laskavý, dovolil, aby se u zadní branky jeho zahrady vydávalo chudým jídlo. Možná nechal poslat malomocným za městské hradby koš chleba. Díky chudým a nemocným mohl dokázat, že bere Boží zákon vážně a stará se o potřebné. Potřební ale nebyli rovnocennými partnery. Kdyby jim Hospodin chtěl požehnat, nebyli by závislí na pomoci jiných lidí, nýbrž sami by pomoc poskytovali. Ježíš ale své učedníky nevyzývá jen k tomu, aby krmili hladové, když je potkají. Chce po svých následovnících, aby se zbavili všeho svého majetku a rozdali ho chudým, a tedy už pro příště byli sami v roli chudých, závislých na milosrdenství ostatních. A co víc, autor Jakubova listu tvrdí, že ve shromáždění si mají být všichni rovni – ti bohatí i ti chudí. Ve společnosti, která byla zvyklá z vnějších úspěchů člověka usuzovat na jeho kvalitu vztahu s Bohem a na míru Božího zalíbení v něm, to muselo být skutečně šokující. Hlas chudáka měl mít stejnou váhu jako hlas Božího oblíbence. Ale on přece není chudý nebo chromý bez příčiny! Zhřešil on, nebo jeho rodiče? Jak by mohl mít stejné místo ve shromáždění jako muž, který chodí s Hospodinem?

Po dvou tisících letech „křesťanské masáže“, završené čtyřicetiletým působením komunistického školství, vnímáme chudobu opačně. Ideálem je slušný člověk z chudých poměrů, který svodům bohatství odolává a v klidu si dělá svou práci za mírně podprůměrný plat. Duchovní výšku čekáme spíš od někoho, kdo přijel v odřených manšestrákách tramvají, než od někoho, kdo vystoupil z nablýskaného auta, natož pak kdyby ho přivezl jeho řidič. Upřednostňovat někoho je naše přirozenost. Když nemáme obdivovat bohaté, budeme obdivovat chudé. A možná na tom nezáleží, protože sdělení bylo jinde. Nejde o to, jak drahá je látka, ze které máme ušité šaty. Ti chudí a nemocní byli ti, kterým Hospodin nepomáhal osobně. Nechal je napospas lidské svobodné vůli: pomohou jim, nepomohou. Možná zhřešili, možná se mají osvědčit ve zkoušce. Hospodin s nimi - alespoň v očích ostatních - není.

I do našich společenství přicházejí lidé, o jejichž blízkém vztahu s Hospodinem není pochyb. Řekli nám o něm sami, vidíme to z jejich slov a skutků. Bereme je vážně, dáváme jim ve shromážděních hlavní slovo. A pak do nich přicházejí lidé, kteří působí, jako by sem jen zabloudili. Proč sem vlastně chodí, vždyť víme, že žijí tak nebo onak, mají názory, které se s našimi neslučují… Vždyť jsou očividně od Hospodina vzdáleni, nebylo by správné jim dávat stejně prostoru jako těm jednoznačně zbožným. Jakub ale nemluví o předpisovém životě a slovech zcela se ztotožňujících s Písmem. Mluví o víře. A víru nemůže člověk objektivně zhodnotit, víru musíme druhým zase jen věřit. Pokud někdo do společenství přichází, asi ví proč. Není na nás, abychom z vnějších projevů usuzovali, zda je blíž nebo dál Bohu. Možná budeme jednou překvapeni, kdo skutečně Boha miloval a kdo bude dědicem Království. Před dvěma tisíci lety se lidé domnívali, že s někým není Boží požehnání, protože je chudý nebo zmrzačený. Dnes se domníváme, že někomu Bůh nemůže požehnat, protože má jiné názory nebo styl života než my. Možná, že si to jen hrozně usnadňujeme…

 

 


 

 

23. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Iz 35, 4-7a
Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých.

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
   Řekněte malomyslným: "Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás! " Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých.
   Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti.
   Vyprahlá země se změní v močál, a žíznivá půda v prameny vod. 

Žl 146 (145), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: 2a
Odp.: Duše má, chval Hospodina! nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.

2. ČTENÍ Jak 2, 1-5
Což nevyvolil Bůh chudé, aby byli dědici Království?

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.
   Moji bratři, s vírou v našeho božského Pána Ježíše Krista nesmíte spojovat stranictví k lidem. Když k vám do shromáždění vejde muž se zlatými prsteny na rukou, ve skvělém oděvu, a vejde také chudák v obnošených šatech, vy jste samá pozornost k tomu, který je nádherně oblečen, a řeknete mu: "Prosím, posad' se tady na čestné místo." Ale tomu chuďasovi řeknete: "Ty stůj tamhle" nebo: "Sedni si tady u mých nohou." Neděláte tak rozdíly navzájem mezi sebou, nestáváte se soudci podle špatných zásad?
   Poslyšte, moji milovaní bratři! Což nevyvolil bůh právě chudé v očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují?

EVANGELIUM Mk 7, 31-37
Hluchým dává sluch a němým řeč.

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři.
   Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s po-vzdechem k nebi a řekl: "Effatha! ", to znamená: "Otevři se!" A otevřel se mu sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně.
   Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali.
   Byli celí užaslí a říkali: "Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč! "