O dnešní biblickou úvahu jsem poprosila svého kamaráda Lukáše Nováka. Kromě toho, že je filosof a skaut, má také velmi rád Tolkienovo dílo a vyzná se v něm jako málokdo. A tak dnešní text začíná trochu netypicky: Když v závěru Tolkienova Pána prstenů Frodo odplouvá přes Moře na Západ, nejde o běžnou námořní plavbu. I v samotném románu (nehledě na Tolkienova díla explicitně pojednávající o historii předcházející Třetímu věku Středozemě) je dostatek náznaků umožňujících čtenáři pochopit, že nejde o pouhý geografický přesun, nýbrž o cosi „magického“, o dar vstoupit z našeho světa do jakéhosi světa jiného – je to cesta do „říše elfů“, na „Starodávný Západ“, místo, kde mohou být zhojeny rány, které v našem světě zahojit nelze.
Kdo si navíc přečetl Tolkienův příběh o Pádu Númenoru, tak ví přesněji, o co jde: Númenor byl ostrov věnovaný andělskými mocnostmi Valar lidem jako odměna za jejich pomoc ve válce s Morgothem, „padlým andělem“, bytostí zla. Lidé však tohoto daru zneužili, nechali se svést Morgothovým služebníkem Sauronem a vytáhli proti Valar, aby si na nich dobyli nesmrtelnost. Na prosbu Valar proto Ilúvatar – Stvořitel – bezprecedentně zasáhl do povahy Stvoření a došlo ke „změně světa“: nejenže byl ostrov Númenor potopen, ale celá povaha fyzické reality světa se proměnila. Země byla zakulacena, a západní říše Aman, domov andělských bytostí Valar a Vznešených elfů, byla odstraněna z fyzického vesmíru. Lidé, kteří se později plavili na západ, nenašli nic než další kontinenty obývané smrtelníky, a ti, co pluli vytrvale dál, se nakonec vrátili tam, odkud vypluli. „Všechny cesty jsou teď zakřivené,“ Přímá stezka, která vede na Starodávný Západ – na ten skutečný, původní Západ, do země Valar – byla ztracena, a je smrtelníkům přístupná pouze v mimořádných případech jako byl ten Frodův, z milosti Valar či snad samotného Ilúvatara.
Po pádu Númenoru tedy žijeme v „zakulaceném světě“, ve světě, z jehož uzpůsobení není patrná jeho původní, pravá povaha. Geografové svými metodami Aman nenaleznou, astronomové mohou zkoumat Slunce a Měsíc, jak chtějí – a nikdy nezjistí, že ve skutečnosti je Slunce posledním plodem Laurelinu a Měsíc posledním květem Telperionu, zářících stromů, které kdysi osvětlovaly zemi Valar. Mohou zkoumat hlubiny vesmíru, fyzikálními výpočty odhalit historii změněného časoprostoru – a přece nezjistí, že hvězdy kdysi vytvořila na nebeské klenbě (ano, opravdu to tehdy byla nebeská klenba) Varda Elentári pro elfy – Eldar, lid hvězd. Svět byl změněn v důsledku vzpoury svobodných bytostí proti řádu stanovenému Stvořitelem a střeženému Valar, a ti, kdo v něm žijí, nemohou sami, svými silami, nalézt Přímou stezku.
Pád Númenoru a Změna světa jako jeho důsledek je jedna z mnoha Tolkienových metafor prvotního hříchu. Metafora, která upozorňuje na jednu velmi důležitou pravdu: Ti, kdo žijí v padlém světě, nemohou žádnými „vědeckými metodami“ dospět „před“ okamžik pádu. Nemohou extrapolovat zákony padlého světa, aby zjistili, jak vypadal svět před Pádem. Všechny cesty jsou nyní zakřivené, nemohou nás nakonec dovést nikam jinam, než tam, odkud jsme vyšli: do reality, jak ji známe, ale jak být neměla.
Proč o tom mluvím? Protože tento fakt by nás neměl vést k tomu, abychom popírali samotný fakt Pádu. Dnešní křesťané nemají až tak problém s tím, uznávat Krista jako zdroj života, ale často se zdráhají připustit, že Jeho spasitelského zásahu by vůbec nebylo třeba, kdybychom „pro svoje spojení s Adamem nepropadli smrti“. Osobní hříchy – ano, dobrá, snad (možná raději „problémy“ či „nedokonalosti“) – ale dědičný hřích? Copak té pohádce ještě někdo věří?
Zde ovšem není prostor pro obsáhlý výklad a obhajobu nauky o dědičném hříchu; dovolím si proto jen stručnou úvahu. Ještě staří antičtí filosofové, v dobách, kdy filosofie byla v posledku úsilím o nalezení receptu na „lidskou blaženost“, tj. na zdařilý život hodný člověka jakožto člověka, si velmi silně uvědomovali, že s povahou světa a zejména s lidskou přirozeností něco není v pořádku. Tito myslitelé na svět spontánně pohlíželi jako na kosmos, tj. jako na něco dokonale uspořádaného a krásného – a přesto neustále naráželi na to, že ve skutečnosti s nějakou dokonalostí světa, a už vůbec ne dokonalostí člověka, vlastně zkušenost nemáme; a pokoušeli se tento rozpor nějak vysvětlit – anebo alespoň „odvysvětlit“. Mýtické řecké myšlení vidělo zlatý věk kdesi daleko v minulosti, život v současném světě byl realisticky vnímán jako obtížný a nejistý zápas – ovšem protože šlo o myšlení mýtické, netázalo se po žádných důvodech. Platón, jeden z největších optimistů řeckého světa, viděl jasně nedokonalost materiálního světa a pokusil se ji vysvětlit tím, že je pouze nedokonalým odrazem světa idejí; a nedokonalost člověka vysvětloval uvězněním lidské duše ve hmotném těle jako v hrobě. Aristotelés odmítl tyto spekulace a místo toho – v zásadě ve shodě s náhledem běžného řeckého člověka, který vyrostl ve výše zmíněném mýtickém výkladu – přijal nedokonalost a zlo jak holý fakt, jako součást povahy věcí. Podle Aristotela tak člověk sice touží po blaženosti, ale jen hrstka těch, kdo mají štěstí (narodí se jako bohatí, svobodní muži v klidných časech…), jí ve skutečnosti dosáhne. A neptejme se, proč: prostě to tak je, lidé nejsou bohové. Pozdější helénistické systémy (jako např. stoicismus či epikureismus) naopak vycházejí z troufalého předpokladu, že dosáhnout blaženosti je zcela v lidské moci, bez ohledu na okolnosti (a i bez ohledu na bohy). Dokonce i na mučidlech může prý helénistický mudrc být blažený; lidská přirozenost je, i když se to nezdá, naprosto v pořádku, nic nám nemůže ublížit ani uškodit, pokud to sami nepřipustíme. Jenže – vyprávějte tohle Židům umučeným v koncentračních táborech.
Zkrátka: křesťanské přesvědčení o tom, že svět, ve kterém žijeme, je světem padlým, světem, ve kterém nic není tak, jak to původně mělo být, se jeví jako nejrozumnější vysvětlení zkušenosti, kterou máme se světem, i sami se sebou. Křesťanské učení trvá na tom, že svět je krásným kosmem, byl stvořen dobrým Bohem jako dobrý a krásný. Svobodné bytosti (nejprve andělé, a pak lidé) však svými svobodnými skutky způsobily, že tato původní krása byla pokažena – nikoliv ovšem zcela zničena. My, kteří se rodíme do této pokažené reality, si proto sice uchováváme touhu po dobru a kráse, ale zároveň nejsme schopni jich vlastními silami dosáhnout. Toužíme po blaženosti, po tom, co se v latině nazývá salus a česky „spása“, ale neumíme si ji zajistit. Tušíme, že svět má být krásný a dokonalý, ale zároveň bolestně pociťujeme, že není: od covidové pandemie po ucpaný vysavač. Před sto lety jsme se ještě mohli nechat omámit myšlenkou pokroku: ráj sice ještě není, ale nebojte: bude! Vzhůru k světlým zítřkům! Po dvou světových válkách, stalinských lágrech a prý na prahu ekologické katastrofy však i tato pokrokářská evangelia jaksi vyčpěla (pokud někdo nevěří tomu, že konečnou spásu přinese nulová uhlíková stopa).
Křesťanské učení je také evangelium – dobrá zpráva, že jsme zachráněni. Ale dokud nepochopíme, že bez Božího zásahu jsme v bryndě, proč bychom se měli zajímat o nějakou záchranu? Jestliže jsme nepotřebovali vykoupit, a Kristův kříž tudíž není vítězstvím, nýbrž prohrou a neštěstím, proč bychom jej měli uctívat?
Křesťanství bez Pádu a dědičného hříchu by bylo křesťanství, které nepotřebuje Vykupitele, a tudíž ani Církev ani svátosti.
Vlastně by šlo o úplně jiné náboženství.
Autorem textu je Lukáš Novák, autor blogu Ad altare Dei...
Slavnost Nanebevzetí Panny Marie
PRVNÍ ČTENÍ Zj 11, 19a; 12, 1. 3 - 6a. 10ab
Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama.
Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.
Boží chrám v nebi se otevřel a ukázala se v něm archa jeho úmluvy. Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy.
Potom se objevilo na nebi další znamení: veliký ohnivě rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy a na každé hlavě měl čelenku. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. Ten drak se postavil před ženu, která měla rodit, aby pohltil její dítě, jakmile ho porodí.
A porodila syna, chlapce, toho, který má vládnout všem národům železným prutem. Avšak její dítě bylo uchváceno do nebe k Bohu, k jeho trůnu. Žena pak uprchla na poušť, kde měla místo připravené od Boha.
Tu jsem uslyšel hlasité volání v nebi: "Od nynějška patří vítězství, moc a královská vláda našemu Bohu a panování jeho Pomazanému."
Žl 45 (44), 10b. 11a + 12a. 16 Odp.: srv. 10b
Odp.: Královna stojí po tvé pravici ve zlatém rouchu.
Po své pravici máš královnu, ozdobenou ofirským zlatem.
Odp.
Slyš, dcero, pohleď a naslouchej, sám král touží po tvé kráse.
Odp.
Provázena radostným jásotem vstupuje v královský palác.
Odp.
DRUHÉ ČTENÍ 1 Kor 15, 20 - 27a
Na prvním místě je Kristus, pak ti kteří jsou Kristovi.
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři!
Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus; pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí vládu všech možných knížat, mocností a sil.
On totiž musí kralovat, 'dokud mu ( Bůh ) nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám'. Jako poslední nepřítel bude pak zničena smrt. 'Všechno' totiž ( Bůh ) 'podřídil pod jeho nohy'.
EVANGELIUM Lk 1, 39 - 56
Učinit mi veliké věcí ten, který je mocný: ponížené povýšil.
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.
Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem:
"Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!"
Maria řekla: "Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.
Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky."
Maria zůstala u Alžběty asi tři měsíce a pak se vrátila domů.
Komentáře
"Vlastně by šlo o úplně jiné náboženství."
Ano, šlo by totiž už i o víru v jiného Boha než v toho, kterému se zlíbilo zřídit mechanismus dědičnosti prvotního hříchu a proklít zemi:
Kvůli tobě NECHŤ je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení.
S chápáním dědičného hříchu (přibližně v Lukášově smyslu) problém nemám.
S chápáním té spásy ano.
Je člověk potažmo svět spasen?
Proč tedy ten spasený člověk (svět) vypadá a chová se nemlich jako ten nespasený?
Je to nějaké takové jako s eucharistií?: Vypadá to jako pečivo, voní to jako pečivo, chutná to jako pečivo (má to veškeré vlastnosti pečiva), ale je to něco úplně jiného.
Je to tak i se světem? Má veškeré vlastnosti světa padlého, od padlého světa je k nerozeznání. Ale je ve skutečnosti už spasen?
@ATD: Když píšete tak osobní věty, jako "O dnešní biblickou úvahu jsem poprosila svého kamaráda Lukáše Nováka.", bylo by fajn se někam podepsat. Třeba pod ten perex.
@JiKu Nebuďte všetečný a počkejte hezky až na závěrečné zveřejnění zápisů v centrální evidenci spasených, v takzvané knize života (ať už se tím míní cokoliv).
Jiří, spása je světu otrevřena a nabídnuta skrze Církev a svátosti, ale realizuje se definitivně až při vzkříšení z mrtvých (bez těla to ani v nebi před vzkříšením ještě není úplně ono). Křest, například, odpouští dědičný hřích, ale neruší (zatím) jeho následky. Máte lístek na loď, ale v Amanu ještě nejste. Ale neříkejte mi, že to nevíte z katechismu :-)
@JiKu: Dobrá připomínka. Nedošlo mi, že toho, kdo článek zadával do editoru, není vidět (v editoru to vidět je). Pořád se učím. Akorát tady to dost dobře udělat nejde, když většina perexu je už Lukášův text. Příště si na to dám pozor.
Máte lístek na loď, ale v Amanu ještě nejste. Ale neříkejte mi, že to nevíte z katechismu :-)
Jo. Podle katechismu bych dokázal zformulovat takovou větu taky. Ale na mou otáz
Máte lístek na loď, ale v Amanu ještě nejste. Ale neříkejte mi, že to nevíte z katechismu :-)
Jo. Podle katechismu bych dokázal zformulovat takovou větu taky. Ale na mou otázku "jsme nebo nejsme spaseni?" mi to neodpovídá. Ani vy nrodpovídáte :-)
Jinak, mám v kapse letenku do Ameriky. Jsem nebo nejsem v Americe?
Podle analogie: NEJSEM v Americe. Zatím. Tedy spaseni nejsme. Zatím.
Souvisí to nedorozumění nejspíš s tím, že v katolickém prostředí !jsou zaměňovány pojmy "vykoupení" a "spása". Jasně, nějak spolu souvisejí, ale nejsou to synonyma.
Jsme vykoupeni, ale nejsme spaseni.
Howgh!
Myslím, že součástí (vy)koupení je i předání věci. Za sebe musím konstatovat, že, ačkoliv (vý)kupní cena již byla zaplacena, dosud jsem předán nebyl.
@solipso Před řádným vydodáním zboží na správnou adresu je nutno ještě ověřit některé formality podmiňující možnost reálného uplatnění faktu vykoupení (například je nutno vyčkat, zda zboží nevykáže takzvané rouhání proti takzvanému Duchu svatému)
JiKu: Ano, ještě nejsme spaseni. Ještě žijeme v padlém světě a potýkáme se svojí vlastní pokřivenou přirozeností. O tom byl ten článek... :-)
Že jsme spaseni jsem slyšel v kostele aspoň 1000krát.
Máte chodit do salónku ke katolíkům.
JiKu: Jo ták. Totiž, když si na to stěžujete pod tímto textem, tak jsem vyrozumněl, že jste to nějak vyčetl z něj.
Ale ono to může mít i dobrý smysl: jsme spaseni = spása je nám otevřena, máme lístek, a záleží už jen na nás, jestli na tu loď nastoupíme. Spasitel už vykonal vše, co bylo z jeho strany třeba. To je celkem běžná rétorická figura (nebo tropus, teď nevím). Závodník zaběhne limit a zajásá: A jsem na olympiádě!
I když ji vytrhávám z kontextu, líbí se mi sama o sobě formulace "Jsme spaseni v naději" (Ř 8,24), přestože to vyjadřuje poměr "faktu vykoupenosti" k "už-spasenosti" tak trochu jako vyjadřuje poměr "faktu zmrtvýchvstání Krista" k bultmannovskému vyjádření "Kristus vstal do víry učedníků".
Ale dokud nepochopíme, že bez Božího zásahu jsme v bryndě
+ My?
„před“ okamžik pádu
+ Laciné uvozovky.
tato původní krása byla pokažena
+ Krása je totalita, tu pokazit nejde.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.