Reportáž: Dvaapadesát kilometrů za den po poutních místech Moravského krasu

Probouzím se brzy ráno. Myslím na ně, i když se k nim připojím až později. Už několikrát jsem pouť šel, takže trochu vím, jak to začíná. Někdo přijede den předem a přespí pod střechou v ambitech kostela. A před východem slunce (asi ve 4:44) vyráží dvacet čtyři poutníků na dalekou cestu. Ranní modlitba uvádí do nového dne. Slunce svítá. Nad Santiniho Křtinami se vyhoupl ohnivý kotouč. Je sobota, zítra je svátek svatého Jakuba, patrona poutníků.

Otec Jan Peňáz, známý poutník, má ve svém znaku poutnickou hůl, klobouk a cyrilometodějský kříž. A není to jen nějaký symbol. To všechno má dnes na sobě. Dřevěnou holí, na které si pomocí čárek značí opotřebení, občas odsekává pichlavé šlahouny vinoucí se přes cestu. Nyní ale klape hůl po asfaltu. Vyráží se směr Jedovnice po pravé straně silnice. Auto projede jednou za čtvrt hodiny. Vzadu se lesknou reflexní vesty. V Jedovnici je už světlo, kostel sv. Josefa v Senetářově je kousek od nás. Jeden z mála kostelů postavených za komunismu. Navrhl ho Ludvík Kolek, postavili farníci, křížovou cestu vytvořil Mikuláš Medek. Naše cesta ale směřuje k druhému poutnímu místu – Sloupu, kolem kterého se nacházejí známé jeskyně. I k nejznámější propasti Macocha je to kousek.

Cesta vede poli, před Sloupem se jde zase po silnici. Otec Peňáz v dlouhém cestovním hábitu všem novým poutníkům ukazuje propadliny na loukách v krasovém území. Poutníka Jana si nelze splést, je knězem i na cestách.

Když dojdou k Eliščině jeskyni, začnou znít zvony. Celý Sloup ví, že poutníci přicházejí. Před Pannou Marií Bolestnou poutníci poklekají. Po modlitbách a nesmírně vřelém přijetí místním farářem jsou putující zváni na koláče a kávu. Kolem deváté se vyráží zase dál. Za sebou mají už osmnáct kilometrů. Někteří poutníci se odpojují, pár jich zase přibývá, počty se opět vyrovnávají. Čeká je náročná trasa do Blanska. Slunce pálí, jde se naštěstí kus lesem a pak po polních cestách. Otec Peňáz se do mikrofonu modlí rozjímavý růženec. Lidé se seznamují. Jsou vidět i známé tváře, které chodí rok co rok. Nabídka tykání, je jedno, že je někdo mladší. A tempo je rychlé. Pořád se jde. Svačí se za pochodu; kdo měl čokoládu, v teplotách těsně pod třicet se rozpustila tak, že ji nejde jíst.

Blanskem prochází velká skupina poutníků. Vepředu kříž ze dvou větví svázaných provázkem. Na něm usušená kytice. Lidé se otáčejí! Tomu ještě dneska někdo věří? Člověk zažívá trochu studu, jde se kolem nákupního střediska. Lidé s vozíky plnými jídla a poutníci s bolavými nohami, křížem a jasným cílem: ke kostelu. U přejezdu začnou opět znít zvony. Už jen kousek.

Oběd se skládá z ohřátých párků. Místní jáhen vše zařizuje. Konečně asi hodinová pauza. Za sebou přes dvacet sedm kilometrů.

Přichází nejtěžší úsek. Nejprve nahoru nad Svatou Kateřinu a pak dolů k silnici a zase dlouhým kopcem na další poutní místo – Vranov. Právě zde se připojuji. Od táty, který jde skoro celou pouť, zjišťuji informace o cestě. I zde nás čeká otevřený kostel; spravuje ho komunita paulánů. Křížová cesta a krátký odpočinek. Poutník Jan vřele, i přes svou velkou únavu, vítá nové poutníky. Je mu už sedmdesát a přesto jde. Bavím se s mužem v moderním outdoorovém oblečení. Až později zjišťuji, že je to kněz. Bavíme se o Santiagu i jeho sportovním létání. Cesta připomíná Alpy. Pod Vranovem v úzkých serpentýnách klesá až k Adamovu, kde byly dříve slavné adamovské strojírny. Po úzkém chodníčku kráčíme v zástupu. Jeden chybný krok a člověk spadne několik desítek metrů. Další tajemství růžence. Příběh o svaté Ludmile a jejím křtu na Moravě. Ano, bude rok svaté Ludmily. Svatý Cyril a Metoděj, svatá Ludmila, naši národní patroni.

Podejdeme trať a spolu s adamovskými farnicemi jdeme městečkem Adamovem. Paneláky rozeseté v kopcích a obklopené lesy a uprostřed malý kostel, který opět zvony vítá poutníky. Uvnitř je nedocenitelný Světelský dřevěný oltář, původně umístěný v rakouském Zwettlu. Vznik celodřevěného díla je datován do 16. století. Po mnoha peripetiích nyní v nenápadném Adamově bojuje o zapsání na seznam UNESCO. Právě pod ním slouží otec Pavel a Jan mši. Je na něm kromě Nanebevzetí Panny Marie zobrazen také sv. Jakub s mušlí, znakem poutníků.

A po mši opět nádherné přijetí. Místní pro nás napekli mnoho dobrot a nabízejí nám pití. Poutníci jsou tu každý rok vítáni. A vždy jsme překvapeni, že nám nabízejí úplně zdarma to nejlepší, co dokážou vytvořit.

Z Vranova nás šlo rekordních třicet pět. Nyní je před námi závěrečná fáze. Nohy bolí. Tělo občas vypovídá službu a rádo by si sedlo. Nesmí. Musí se vše stihnout do západu slunce nebo do odjezdu posledního autobusu na Brno. Jít za tmy není žádný med. Stoupáme k Alexandrově rozhledně. Přes památník popraveným lesákům se dostáváme do Babic. Modlíme se. Kříž putuje od jednoho poutníka k druhému. Otec Jan už na nás čeká ve Křtinách. Náročnou etapu už by nedal. Smráká se. Právě teď dochází k těm nejosobnějším hovorům. S mladou maminkou se bavíme o tom, jak úžasná parta se tu vždy sejde. Je jednou z mála, která má profesionální vybavení (oblečení i sportovní batoh s picím vakem). Ostatní jsou vybaveni skrovněji, někdo jde jen v sandálech. Ale i tato maminka musí několikrát převlékat vrchní dres, jak nám sděluje. Všichni se potíme.

Na silnici je tma, navrhuji rozsvítit mobily. Zvony zvoní ve chvíli, kdy se před námi objeví nádherná bílá perla – chrám Jména Panny Marie. Poklekáme, dívám se, zda si jako každý rok sundáme boty a půjdeme bosí. Letos ne, únava je tak velká, že už chceme být tam. Řadíme se, vystupujeme po schodech, ve dveřích nás vítají bratři premonstráti. Za pět minut jede poslední autobus, loučíme se, dožadujeme se požehnání a ušlí nastupujeme do posledního autobusu. Moravský kras se opatrně halí do tmy. Závěrečnou etapu šlo osmnáct poutníků. Všech padesát dva kilometrů ušlo dvanáct z nich. Tak zase za rok. Na svátek svatého Jakuba.

Více k poutím najdete na stránkách monsignore Jana Peňáze.