Modeling a víra? František Beneš žije obojím. V Číně mu zabavili Bibli

Někdo se chodí setkat se s Bohem do vysokých hor či na opuštěné místo. František Beneš se s Ním hlouběji poznal možná trochu překvapivě v Číně. V zemi, která náboženství nepřeje a při své práci, tedy při modelingu, což taky na první dojem nemusí působit nikterak zbožně. Bůh nás však stvořil ke svému obrazu. Všechna naše krása je tedy odrazem jeho krásy. Proč by to nemělo platit i o modelingu? Díky němu se František podíval dvakrát do Číny a Hong-Kongu. Právě při cestování si často sáhl na dno. „Kdybych to neodevzdal, tak bych to asi nedal. Jel jsem tam ohromně naivně, vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. To prostě bez Boha nedáš. Nebo dáš, ale takovým způsobem, že tě to semele,“ vypráví otevřeně o své netradiční životní zkušenosti.  

Pocházíš z Aše, což je region, kde opravdu není mnoho věřících. Jak těžké pro tebe bylo zůstat svůj a vyrůstat ve víře?

Já jsem měl především ohromnou podporu od svých rodičů. Ti jsou skvělí a od malička mě vedli cestou víry. Ukázali mi Příchovice (Centrum života mládeže v Litoměřické diecézi, pozn. autora), kde se spolu potkali. Tam jsem často jezdil a trávil tam čas s mladými. Také mi pomáhalo hnutí Fokoláre. Jezdil jsem na jejich víkendová setkání do Prahy, na společné tábory či puťáky… Je to tak, jak říkáš. V Aši žádné aktivní spolčo nebylo a já jsem z toho města spíš utíkal žít víru jinam. Do Příchovic, do Prahy a do Fokoláre. 

Kudy vedla tvoje cesta k modelingu? 

To byla ohromná náhoda. Přišel jsem k tomu jak slepý k houslím. Často jsem hrával se svojí kapelou tady v ulicích Prahy. Jednou za námi přišla paní z jedné modelingové agentury a dala mi vizitku. Prý jsem vysoký a vypadám docela dobře, jestli jsem o tom někdy nepřemýšlel, říkala. S ostatními jsme se jen zasmáli a já jsem odpověděl, že jsem o tom opravdu nikdy neuvažoval. Pak uteklo pár let a mně se nepovedlo udělat na první pokus maturitu a musel jsem se nějak začít živit. Měl jsem různé brigády v Praze a jednou mě v tramvaji zastavil nějaký člověk také z nějaké agentury. Říkal, že jsem vysoký, docela pěkný, jestli jsem o modelingu někdy nepřemýšlel. A nebyl jediný, kdo mi něco takového říkal. Takové vyložené výzvy přišly ještě několikrát a za měsíc jsem takto dostal čtyři vizitky. Řekl jsem si, že to už asi nebude náhoda. Jediné, na čem mi tehdy záleželo, bylo uživit se. Dorazil jsem tedy na castingy agentur a oni mě všichni vzali. Vybral jsem si agenturu Elite Prague. 

A brigáda byla na světě…

Moje první otázka na ně byla, jestli se tím dá uživit. Řekli mi, že tady v Česku ne, ale pokud bych vyjel do zahraničí, tak třeba v Asii se tím vydělat dá. Mě tu tehdy nic nedrželo, takže měsíc dva na to jsem odletěl poprvé na půl roku do Hong-Kongu a do Číny. 

Tvůj poslední odlet do Číny v březnu minulého roku byl z cestovatelského hlediska docela napínavý.   

Tehdy jsem odletěl z České republiky a hodinu na to uzavřeli české hranice. Cestoval jsem posledním letadlem, které odletělo do Ruska. Když jsem si pak na letišti zapnul mobil, tak mi začaly chodit zprávy od kamarádů. Psali, že jsem se asi zbláznil a že se mám okamžitě vrátit, že vycestovat je zakázané a že budu platit pokuty. Už jsem se vrátit nemohl, moje cesta byla jasná. Nebál jsem se. Já jsem jim tehdy odpovídal, že za chvíli u nás bude situace s koronavirem stejná jako jinde ve světě, protože jsem měl informace z Číny a došlo mi to. Nikdo tomu nevěřil. Měl jsem ohromnou kliku, že jsem tehdy odletěl. Česko bylo tři měsíce zavřené a já jsem mohl celou tu dobu pracovat. A jak já říkám – žít svobodný život v totalitní zemi.   

Jak tvoje okolí zareagovalo, když jsi se stal modelem? O modelech je plno předsudků…

Je, a nedivím se tomu. Já jsem se právě ty předsudky snažil bourat tím, jak jsem vystupoval a co jsem dělal. Reakce mých rodičů byla pozitivní, neskutečně mě v tom podpořili. Řekli mi: „Jeď, vyzkoušej si to.“ Stáli za mnou, když jsem jim s brekem volal domů, že to tam nedávám, že neumím ani slovo anglicky, neumím vůbec pózovat, nic nevím o modelingu a vůbec nevím, co v té Číně vlastně dělám… Tehdy jsem si uvědomil, že jsem do té doby jel jen na sebe, na výkon, že já to zvládnu a že já to dám. Ale prd, hrozně jsem narazil. Dělej cokoliv, ale dělej to v lásce, říkal mi vždycky táta. Pozvi do toho Boha. Začal jsem se víc modlit, víc to odevzdávat. Najednou se to změnilo. Jsem vděčný, že ke mně Bůh promlouvá hrozně rychle a odpovědi mi posílá hned. Den po tom breku při telefonátu rodičům jsem dostal pět prací najednou ze všech pěti castingů, na kterých jsem ten den byl. Všichni se rozhodli dát mi šanci a zkusili to se mnou. A já začal vnímat, že je to Boží vůle. 

Na první pohled to vypadá jako práce snů. Kde je za tím schovaná ta dřina? 

Je to hodně náročná práce. Už jenom v tom, že v zahraničí trávíš většinu času sám, aspoň já jsem to tak měl. Zároveň nemáš určenou pracovní dobu, takže můžeš pracovat třeba třináct čtrnáct hodin denně. Já jsem zažil i šestnáctihodinové focení, to byl můj strop. Tehdy jsem ráno v sedm vstával a celý den se nezastavil. Musíš nafotit třeba 500 triček, u toho musíš různě pózovat a tak jedeš celý den. Cvak, převléct. Cvak, převléct… Pokud jsi úspěšný, tak takto funguješ třeba měsíc v kuse a z toho máš tři dny volna. Kolem tebe jsou Číňani, kteří třeba neumí pořádně anglicky a stačí jim hodinka odpočinku na oběd a pak jedou dál. Ty musíš stále vypadat pozitivně, musíš se dobře tvářit, aby to na fotkách vypadalo, nesmí na tobě být znát únava, a musí z tebe vyzařovat energie, abys všechny okolo sebe zaujal a udržel si klienta. Tu oni z tebe každým tím bleskem foťáku vysávají.

Pak je ještě stránka sociální. Jako modelové máme i jiné druhy práce. Kromě modelingu děláme společnost třeba v klubech, barech, kde si lidé objednávají modely, aby byli tváří jejich značky nebo klubu. Lidé se baví, rádi platí za společnost, kde jsou modelové a ty tam musíš být třeba do čtyř do rána. Kolem jsou ale různé nástrahy, které hraničí s mými hodnotami. Zve tě to, že můžeš cokoliv, jakkoliv, s kýmkoliv. Je těžké udržet se ve své hodnotové bublině, ten nápor je obrovský a je to jen a jen na tobě.

 Jak se dá v tomto prostředí prožívat víra? 

Je to hodně o osobním přístupu. Jak si to uděláš, takové to máš. Můžeš se na to vyprdnout a nedělat pro to nic. Pro mě byla denní rutina ranní a večerní modlitba, takže jsem dělal minimálně to. Třeba po čtyřech hodinách práce je člověk úplně vyflusaný, tehdy jsem se začal modlit střelné modlitby: Bože buď tu se mnou a dej mi sílu. Dělám to tak doteď, ale tam jsem se to naučil. Často se modlím: Dej mi Pane víru, lásku a sílu, naději a pokoru. Najednou si uvědomím, že na to nejsem sám, že mám kámoše, kterému můžu říct všechno. Všechno se snažím odevzdávat, protože On nám chce pomoct to nést. Když jsem se nemohl dívat na online mši, tak jsem se třeba pomodlil růženec. I internet tam je jiný a některé stránky jsou zakázané. Občas se nešlo připojit. Někdy jsem si udělal takovou bohoslužbu slova. Všechno je o tom, jak si to člověk nastaví. Já jsem tuto potřebu měl už jen proto, že jsem tam byl sám. Bůh je všude, takže s ním můžu být pořád. 

Když jsi potom sám a nikoho kolem sebe nemáš, jen tu práci, tak ti skoro nic jiného nezbývá. Byl jsem v neznámém prostředí, úponě na konci světa. Kdybych to neodevzdal, tak bych to asi nedal. Jel jsem tam ohromně naivně, vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. To prostě bez Boha nedáš. Nebo dáš, ale takovým způsobem, že tě to semele. 

Kde se vzalo modli se a pózuj? Tvůj slogan, který často přidáváš jako hastag ke svým fotkám. 

Vychází to z hesla: Modli se a pracuj – Ora et labora. Pro mě práce byla modeling, tak proč bych nemohl spojit svojí práci s modlitbou? Navíc mi to krásně šlo ruku v ruce s tím, co mi vždycky říkal táta: Dělej cokoliv, ale dělej to v lásce. Do všeho, co děláme, máme pozvat Boha a modeling není výjimkou. Pak to dostane úplně jiný smysl. Modli se a pracuj, modli se a pózuj, modli se a zpívej, modli se a cokoliv… 

Kvůli modelingu jsi dlouho pobýval v Číně, ale Čína a lidská práva, Čína a náboženství, to moc dohromady nejde. Jak to šlo dohromady tobě? 

Hodnoty víry a hodnoty modelingu jsou úplně odlišné, ale záleží, jak k tomu člověk přistoupí. Já jsem se snažil dělat svojí práci především v lásce. Do kostela jsem v Číně zajít nemohl, ty tam jsou spíš turistickou atrakcí. V Číně je rozdíl mezi církví státní (do jejích kostelů jsem se dostat mohl, ale není to úplně košer a já jsem jim stejně nerozuměl) a podzemní církví, která se skrývala a o té jsem samozřejmě nevěděl. Takže jsem se díval na mše online. Tehdy poprvé ještě nebyla žádná korona, ale farnosti v Jablůnkově a Klokotech vysílaly mše i tehdy a já jsem takto strávil celé Velikonoce. Pojal jsem to jako nějakou svojí misi, jako fakt, že jsem tam, kde jsem. O to více jsem najednou začal víru prožívat. Když zakusíš Boha jako někoho, kdo je s tebou všude, tak to je potom bomba. Jemu je fakt jedno, kde jsi. Záleží jenom, jak to ty pojmeš. Jednou se mi na čínských hranicích stalo, že mi celníci vzali Bibli. Na cestě z Hong-Kongu do Číny totiž kontrolují úplně všechna zavazadla. Tak se na tu mojí Bibli podívali, nelíbilo se jim to, tak to vzali a zabavili. Předtím mi to ale dvakrát prošlo, nikdo si toho nevšiml. Nový zákon do kapsy je v pohodě, to nemají šanci poznat, v názvu totiž není slovo Bible. (smích) 

Teď máš od modelingu prázdniny? 

Model má prázdniny, když mu skončí kontrakt. Pokud mu tedy hned nezačne další. Po dvou letech létání do Číny jsem dokončil maturitu a začal opět studovat. Teď začínám s novou prací a od aktivního modelingu si dávám pauzu. V budoucnu se tomu budu věnovat opravdu jenom jako koníčku. Můžu třeba připravovat začínající modely, chci o tom mluvit, abych poukázal na opravdový svět showbyznysu, vyvrátil některé předsudky, které o modelingu přetrvávají… Ale nikdy neříkej nikdy. Může se stát cokoli. Může přijít i další výjezd do zahraničí. Boží vůle je nevyzpytatelná a já jsem jí plně otevřený.