Od mala slýchám, že politika je špinavá hra. Že slušný lidi se od ní držej dál. Že ženský se mají držet vařečky. Vídám prosebné babiččiny oči, které mi radí, abych se o to už konečně přestala zajímat. Slýchám, že jako křesťan bych se něčím jako politika neměla ušpinit. 

K neštěstí mého okolí dávajícího tyto a další výborné rady jsem zatím nedostala rozum a zajímám se o politiku dál. Dřív jsem si díky tomuto zájmu připadala hrozně dospěle a přišlo mi to cool, ale teď se důvody mého zájmu o veřejné dění omezily na jeden hlavní, a tím je odpovědnost.

Zdroj: seznamzpravy.cz

Na úvod si zkusme představit ideálního křesťana. Někdo si možná vybaví člověka, který dodržuje Desatero, tedy nekrade, nezabíjí, nesmilní, každou neděli chodí do kostela a ctí otce svého i matku. Jasně, to všechno je správné, ale stačí to?

Většina z nás tuší, co křesťan dělat nesmí, přestože i tyto věci v určitém kontextu špatné být nemusí. Druhou zásadní otázkou však je, co člověk dělat má. Tady bych se ráda vrátila na začátek. Pokud považuji politiku za špinavou hru, je správné se o ni nezajímat? Zabalit to, označit všechny za podvodníky a dát ruce pryč? Protože s tím já, správný křesťan, nechci nic mít.

Dalo by se říct, že takovým řešením nikdo nic nezkazí, ale myslím, že tomu tak není. O tom, co jsme neudělali a udělat mohli, se často nedozvíme, ale za nečinnost neseme stejnou odpovědnost jako za přímo páchané špatnosti, přestože v prvním případě je snadnější se nějakým způsobem omlouvat. Ne nadarmo existují například sankce za neposkytnutí první pomoci. Pokud ji někdo neposkytne, nenese vinu za příčinu smrti, v případě, že to dojde až k ní, ale co vina za následek, který mohl mít možnost zvrátit?

Většina z nás asi slyšela větu, že k vítězství zla stačí, aby dobří lidé mlčeli. Myslím, že se dá využít i na prostředí politiky. Pokud do něj nepůjdou slušní lidé, tak se nikdy politika slušným řemeslem nestane. Samozřejmě, ne každý má povahu, čas nebo obecně podmínky k tomu, aby se ve veřejném dění nějak angažoval. Každý máme ale možnost vyjádřit svoje preference zpravidla jednou za rok či za dva při volbách. A že jeden hlas nic nezmění? Omyl. V krajských volbách na podzim 2020 se strana TOP 09 nedostala do zastupitelstva Kraje Vysočina právě kvůli jedinému hlasu. Jakkoliv je to nepravděpodobné, můžeme vidět, že to není nemožné.

Mimo volby je potom možné se angažovat skrze účast na demonstracích nebo v místních referendech (na státní úrovni se konalo zatím jen o vstupu do EU v roce 2004) či podepisováním petic. Sílu demonstrací je možné zpochybňovat, ale zásadní roli sehrály v českém prostředí během Sametové revoluce a věřím, že své místo mají i dnes. Nikoliv proto, že by nakonec musely nutně dosáhnout svého vytyčeného cíle, ale proto, že spojí občany, kterým záleží na stejné věci. Místní referenda nejsou v Česku úplně častá, ale v některých městech se týkaly například zákazu hazardu, v Brně se potom konalo referendum o výběru místa hlavního nádraží. Aktuální úprava zároveň požaduje volební účast 35 % pro konečnou platnost referenda a právě z důvodu nízké účasti bývá referendum nakonec neplatné. Podpis petice je potom asi tou nejjednodušší formou občanského zapojení. Dnes je možné je podepisovat online, a tak pro vyjádření svého stanoviska stačí párkrát kliknout na klávesnici. Mezi nejznámější petice za poslední roky považuji petici spolku Milion chvilek žádající rezignaci premiéra Andreje Babiše nebo petici za klima spolku FridaysForFuture. Opět je možné uvažovat nad tím, jestli vůbec mají smysl, jsou-li neúspěšné. Podle mě svou symbolickou hodnotu mají, ale chápu, že to někomu může připadat málo. Praktický dopad potom měla například petice, jejímž cílem byla ochrana kvalitní orné půdy a půdního fondu pro nás a další generace.

Představili jsme si způsoby, jak je možné se zapojovat a mít alespoň nějaký vliv na chod státu, nebo minimálně na atmosféru ve společnosti. Dostáváme se tím zpět k tomu, že abychom byli dobrými lidmi, nestačí jen nedělat to špatné, ale je důležité si všímat toho dobrého, co můžeme pro své okolí udělat. To se samozřejmě netýká pouze politiky. Příkladů napadne každého dost, můžeme pomáhat doma rodičům, udělat něco navíc v práci, překvapit něčím svoje děti, zavolat někomu, kdo by se mohl cítit opuštěný, dát svačinu člověku bez domova nebo třeba sebrat odpadky v parku za domem. 

Popis není dostupný.
Památník vichřice z roku 2004 v Novém Smokovci.

Nakonec však považuji za důležité, abychom nezapomněli, že svět nekončí tím, s čím se denně setkáváme. Každý den můžeme tímhle způsobem zlepšovat svoje okolí, působit, aby se naše vesnice či města stávaly lepším místem. Naše osudy totiž nejsou úplně naše, odehrávají se ve světovém kontextu. Během pandemie koronaviru tohle zažíváme na vlastní kůži. A mimo jiné také můžeme sledovat, jak moc je v krizi potřeba schopná politická reprezentace. Když není, může to stát životy. A je na každém občanovi, aby se vyjádřil, koho chce mít v čele státu, a to s vědomím, že špatná volba může znamenat pohromu nejen pro dnešní generace, ale i pro ty následující. Máme možnost k volbám nejít, ale utéct tímto způsobem před odpovědností nepovažuji zrovna za nějaký hrdinský čin. A křesťané by hrdinové být měli.