Na počátku celého našeho lidského putování stojí muž, který uvěřil hlasu, jenž ho zval na cestu, a vyrazil do neznáma. Nic mu v té chvíli nechybělo, měl domov a není jisté, že byl nespokojený s božstvy, která se v jeho zemi uctívala. Uvěřil ale, že má smysl odejít za někým, o kom nic nevěděl, který mu jen sliboval, že se o něj dobře postará.

Zdroj: www.flickr.com

Když nám dnes někdo dává Abrahama za příklad, zdůrazňuje, že nejde o to, poslechnout v tom, v čem poslechl Abraham (to samozřejmě máme udělat také), ale že to, na co máme být připraveni, je to vykročení do neznáma. Do našeho neznáma, ne toho Abrahamova. Bez záruk, bez desítek kladných recenzí, jen s pouhou vírou, že hlas, který k nám mluví, je hlas Boží. Stejně na tom už nikdy nebudeme jako Abraham, protože víme alespoň to, že Abrahamovi se jeho odvaha vyplatila. A s každou další generací přibývá příběhů těch, kteří poslechli a vyšli za Hospodinovým hlasem tam, kam by je jinak vůbec nenapadlo se vydat, a dopadlo to dobře (třeba ne úplně na první pohled, ale zpětně nám to dává smysl).

Vyburcovat k pohybu člověka je těžké. Málokdo rád opouští to, co zná, a vydává se vstříc neznámému. A pokud někdo takovou povahu má, zase většinou nerad chodí tam, kam ho pošlou, a chce si svá dobrodružství řídit sám. Přimět celý národ, aby se vydal na cestu, je ještě těžší. Zřejmě proto Hospodin nemluvil k Izraelcům v Egyptě tichým hlasem, ale zorganizoval oslnivou šou. Obětoval velkou část obrovského národa (nebyl to nakonec „jeho“ národ, že), aby zapůsobil. Proudy krve, křik trpících a ochrana těch, kteří hledali naději u Hospodina. Na koho by to nezapůsobilo? V Egyptě to navíc poslední dobou nebyla žádná sláva. Nikdo už si nepamatoval, čím jeden člen židovského národa Egyptu pomohl, a pot, který Izraelcům stékal po tvářích při snaze zabezpečit si alespoň nějaké živobytí, byl pěkně hořký. Proč by tedy nešli za někým, kdo jim slibuje, že je otroctví zbaví? Tím spíš, když to vypadá, že kdo zůstane doma, pravděpodobně hodně špatně skončí, ať už rukou Hospodinovou nebo rukou oprávněně rozlícených Egypťanů.

Jenže ouvej, po posledním velkém divadelním kousku, utopení egyptského vojska, nenásledovala slavobrána vítající příchozí do zaslíbené země a hostesky nabízející šampaňské. Nikde nestály stolky úředníků, rozdělujících příchozím pozemky u potoků a říček. Po velkolepém vítězství malého chudého národa nad obrovskou egyptskou říší následovala – poušť. Slib zaslíbené země nebyl doplněn informacemi o tom, jak bude probíhat cesta, jak bude zabezpečeno stravování a kde bude zajištěn nocleh. Poušť byla prázdná, lidé hladoví a utrmácení. Měli hlad a žízeň. Hospodin neříkal nic.

Nechal lidi si sáhnout na dno. Nejen na dno Rudého moře (a to muselo chtít také dost odvahy, věřit Hospodinu natolik, že se tam lidé vydali), ale na své vlastní dno, na dno své víry a důvěry a naděje. Na dno odhodlání věřit cizímu slovům o zaslíbené zemi a svobodě a požehnání, které na národ a každého jednotlivce čekají.

Když se člověk snaží dát najevo, že se o někoho s láskou stará, často to dělá tak, že zajišťuje jeho potřeby dřív, než si je dotyčný uvědomí. Ráno je připravena snídaně a hromádka čistého oblečení. Před domem stojí auto, kterým rodič odveze děti do školy. Není třeba si o to říkat, funguje to. Když se pak něco pokazí, vyjde teprve najevo, co všechno bylo důležité zařídit a kdo se o to staral. Vztahy se často posilují právě těmi kotrmelci, kdy něco chvíli nefunguje a lidé musí pojmenovat, co potřebují a od koho, poprosit a poděkovat. Kdy musí zjistit, bez koho se v životě neobejdou nebo nechtějí obejít. I Hospodin nám dává mnoho věcí, aniž bychom o ně museli žádat. A někdy to musí udělat jinak – Hospodin, na rozdíl od nás, nemůže čekat, až mu život vhodnou situaci sám přichystá. V Egyptě bylo mnoho věcí zlých – nesvoboda, nadmíra práce, nedostatek jídla a možnosti odpočinku. Ovšem když jídlo a pití nejsou vůbec a odpočinek také není žádný, vypadá Egypt najednou jako docela bezpečné místo. Suchý chléb se v očích lidí změní na hrnce masa. Možná po nich jen toužili, ale co na tom. Byli ve špatné situaci a vysnívali si tu dobrou. Teď jsou, prý, v té dobré. Jejich otrokáři, původci všeho zla, zmizeli. A jim není dobře! K čemu teď mají upínat svou naději? Na koho hodit vinu? Egypťané jsou poraženi a Izraelcům stále není dobře. V náručích unavených žen pláčou hladové děti. Strašná frustrace.

Až tak daleko to nekonečně dobrý a starostlivý Bůh nechá dojít. Ví, že snadno získané neblaží. Nechá lidi padnout na dno a zoufale volat. Nechá je dokonce se rouhat. A pak svým dětem dá, co potřebují. Vodu, maso i chléb. Z hořké vody udělá sladkou, bílému poprašku dá chuť a výživnost chleba, hejna ptáků nechá slétávat na tábor po cestě vyhládlých. Nechá lidi zakusit nouzi a pak teprve jim dá, co potřebují.

Funguje to. Po mnoha tisících letech si ten příběh stále vyprávíme. Generace strádání v Egyptě se proměnily ve slavné vítězství. Žízeň byla utišena sladkou ze skály tryskající vodou. Hlad byl zahnán sladkou manou. Čtyřicet let útrap bylo odměněno vstupem do zaslíbené země. Po temné noci přichází slunečné ráno. Každý máme své vlastní strádání, svou vlastní žízeň a svou neznámou krajinu. Hlas, který nás volá, je ale stejný. Dá se mu věřit.

A je ještě jeden moment tohoto příběhu, který stojí za zmínku. Kdyby se Abrama zeptali, kam se to chystá, neměl by odpověď. Koho by uspokojila slova o neznámém bohu, který mu slibuje požehnání? Mojžíš tváří v tvář žíznivým a hladovým soukmenovcům netušil, jak Hospodin situaci vyřeší. Oni sami nechápali, co to po nich Hospodin chce. Pokud tedy nerozumíme jednání člověka vedle sebe a rozčiluje nás, že nám nedokáže dát uspokojující vysvětlení, možná prostě chceme něco, na co nemáme nárok. Hospodin občas po lidech žádá, aby opustili teplé postele a osvědčený životní styl a vydali se někam, kam putovat nedává žádný smysl. To, co přetrvá dějiny a stane se pilířem náboženství, není schopnost se obhájit, ale víra. Pokud nechápeme, ničemu to nevadí. Před vírou, dávající sílu čelit nechápavým pohledům, bychom měli smeknout.

 


 

18. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Ex 16, 2-4. 12-15
Hle, jako déšť vám sešlu chléb z nebe.

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
   Celá obec synů Izraele reptala na poušti proti Mojžíšovi a Árónovi. Synové Izraele jim řekli: "Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme seděli u hrnců masa a jedli chléb dosyta. Vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste umořili celé shromáždění hladem!"
   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Hle, jako déšť vám sešlu chléb z nebe. Lidé vyjdou a každý den si nasbírají dávku na den. Chci je zkoušet, zda půjdou v mém zákoně, nebo ne.
   Slyšel jsem reptání synů Izraele. Řekni jim toto: K večeru budete jíst maso a zrána se nasytíte chlebem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh."
   Když nastal večer, přilétly křepelky a pokryly celý tábor. Zrána padla rosa na tábor kolem dokola. Pokrývka z rosy se rozplynula, a hle - na povrchu pouště bylo cosi drobného, šupinatého, jemného jako jíní na zemi. Když to synové Izraele viděli, ptali se navzájem: "Co je to?" - neboť nevěděli, co to je.
   Mojžíš jim řekl: "To je chléb, který vám Hospodin dává k jídlu."

Žl 78 (77), 3+4bc. 23-24. 25+54 Odp.: 24b
Odp.: Hospodin jim dal nebesky pokrm.

Co jsme slyšeli a poznali, co nám otcové vyprávěli, příštímu pokolení budeme vypravovat slavné Hospodinovy činy i jeho moc.
Odp.
Poručil mrakům nahoře a otevřel brány nebes, seslal na ně déšť many, aby se najedli, a dal jim nebeský pokrm.
Odp.
Člověk jedl chléb silných, pokrm jim poslal do sytosti. Přivedl je do své svaté země, k horám, které získala jeho pravice.
Odp.

2. ČTENÍ Ef 4, 17. 20-24
Oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.
Bratři!
    Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně: Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné.
    Takhle jste se tomu přece o Kristu neučili! Vy jste přece o něm slyšeli a jako křesťané jste byli poučeni, že máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý.

EVANGELIUM Jan 6, 24-35
Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Slova svatého evangelia podle Jana.
    Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, nasedali do člunů, přijeli do Kafaranaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: "Mistře, kdy jsi sem přijel?"
    Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu, ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí."
    Zeptali se ho: "Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?" Ježíš jim odpověděl: "To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal." Řekli mu: "Jaké tedy ty děláš znamení, abychom viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno : ' Chléb z nebe jim dal jíst.' "
    Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu."
    Prosili ho tedy: "Pane, dávej nám ten chléb pořád." Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit."

 

Zdroj obrázku: 11929962_1680741038824924_2090367345_o | Mruwka Photography … | Flickr