Když si vyhledáme seznam darů Ducha Svatého, ve většině (ne-li ve všech) zdrojích najdeme na konci seznamu dar bázně Boží. Jak máme ale tento dar chápat? Dar moudrosti nebo síly - to je celkem pochopitelné. Ale jak pro mě může být darem bázeň? Tedy vlastně strach? Nebo snad bázeň Boží není tak úplně strach? Jeden z pohledů na tento (pro někoho možná zvláštní) dar si můžete přečíst v následujícím, už posledním článku z této série. Předchozí texty o darech Ducha Svatého najdete tady.

zdroj: unsplash.com

Když se zeptám mladých, co to znamená „bázeň Boží“, tak často neví, co si pod tím představit. Takové slovo ani nepoužívají. Kdybychom si pohráli s diakritikou, už bychom dostali třeba slovo „bazén“, nebo bez diakritiky i turecký výraz pro slovo „někdy“. Slovník cizích slov by nám řekl, že „bázeň“ znamená nepřirozený duševní stav navozený sociálním prostředím nebo osobou nebo taky respekt např. k rodičům či nadřízeným.[1] Slovník synonym k tomuto výrazu užívá slova jako: úzkost, strach, obava.[2]

Zdá se, že tento základní význam slova „bázeň“ ukazuje na něco, co pro člověka není ani tak žádané, protože kdo by se chtěl bát? Často máme z něčeho strach, obavu, úzkost, ale jistě nejsme rádi, když tyto stavy opravdu pociťujeme. Je tedy bázeň nějakým „černým Petrem“ - posledním z darů Ducha Svatého, který nikdo raději nechce?

Věřím, že každý dar Ducha Svatého je k našemu prospěchu, a že Bůh nám dává vždycky jenom dobré věci. A proto i bázeň má pro nás nějaký dobrý význam. Bůh nás tímto darem nechce děsit, že bychom se měli třást strachy a bát se Boha podobně, jako když ve zpětném zrcátku spatříme, že za námi jede policejní vůz, který zatím nehouká. Písmo svaté nás ujišťuje, že Bůh je spíše tím, kdo člověka konejší a uklidňuje slovy: „Neboj se…“ (např. Lk 1,30). Bůh nikdy člověka neděsí, ale vždycky mu ukáže pravdu a nabízí evangelium, které je radostnou zvěstí.

Co se tedy myslí spojením „bázeň Boží“? Já osobně bych toto spojení překládal asi jako „úcta před Bohem“. To podle mě lépe vyjadřuje, že nejde o prostý strach, že na mě někdo „bafne“, nebo strach z někoho, kdo mi nahání hrůzu. Úcta k někomu znamená vážit si toho dotyčného, mít k němu respekt, brát vážně to, co mi říká nebo k čemu mě vede, snažit se chovat tak, abych tento vztah udržoval na důstojné úrovni. Úcta pro mě také znamená považovat toho druhého na stejné úrovni jako jsem já, a samozřejmě ve vztahu k Bohu i na úrovni vyšší.

Wikipedie nám říká, že bázeň Boží označuje v biblických náboženstvích respekt a hlubokou úctu, která je přísně vyhrazena jedinému Bohu.[3] Také připomíná citát z Bible: „Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem.“ (srov. Př 9,10, Žl 111,10). V knize Sírachovec pak najdeme i delší text o bázni Boží (Sir 1,1-30). Ten už nám více napovídá, jak ji správně chápat. Pravá bázeň Boží totiž člověku opravdu nepřináší strach, nýbrž veselí, radost a dlouhý věk. Naplňuje ho pokojem a požehnáním pro život tady na zemi i pro okamžik smrti.

Zjednodušeně bychom tedy mohli říci, že bázeň Boží znamená vědět, že Bůh se na nás dívá, ať už jsme kdekoliv a děláme cokoliv. Mít před Pánem Bohem bázeň neznamená pak strach a hrůzu z Boha, ale vědomí jeho pohledu. Až teprve vědomí Boží existence vede jednotlivce k hluboké úctě vůči Bohu.“[4]

Je dobré nezapomínat, jako se zpívá v jedné postní kancionálové písni (č. 322 Před tvou tváří), že před Bohem nemůžeme nic skrýt. On dokáže zrentgenovat každý záhyb našeho srdce. Zná celý náš život, všechny situace, okolnosti, úmysly i skutky, které jsme prožili nebo prožíváme. A proto se potřebujeme učit stát před Bohem v pravdě především sami k sobě, a pak také k druhým, abychom nebyli v životě pokrytci. Boha neokecáš je název jedné moudré knížky významného kněze P. Josefa Mixy.[5] Toto vědomí nás nemá vést ke strachu z odsouzení, ale má nás motivovat, abychom stáli před Bohem takoví, jací doopravdy jsme, se snahou o zlepšení naší situace, s důvěrou, že Boží milost je větší než naše hříchy. Pak věřím, že můžeme před Bohem díky jeho milosrdenství a naší pravdivosti skutečně „obstát“, jak se v podobném duchu zpívá v nádherné písni k adoraci (č. 712 Klaním se ti vroucně).

„Bázeň Boží není strachem z Boha, ale vědomím jeho velikosti a lásky.“

Papež František k tomu krásně a jednoduše říká, že „bázeň Boží je spočinutí v dobrotě našeho Otce, který nás má rád.“[6] Připomíná, že tento dar Ducha Svatého nám umožňuje žít „postojem toho, kdo své starosti a očekávání klade v Boha, cítí se zahrnut a nesen jeho vroucností a ochranou, podobně jako dítě u svého tatínka!... Uvědomujeme si, že si nemůžeme sami zajistit štěstí a věčný život… a že jedinou důležitou věcí je nechat se vést Ježíšem do Otcovy náruče.“[7]

Bázeň Boží nám tak otevírá srdce, aby nás mohla prostoupit Boží láska. Tento dar nám pomáhá být odvážnými a silnými v následování Ježíše s přesvědčením a nadšením.[8] Ódile Haumonté píše, že: „Bázeň Boží je toto radostné zachvění: Ty jsi, Pane, tak mocný a přesto si mě voláš, i když já jsem tak nepatrný, vyvolil sis mne, miluješ mě, jsem pro tebe jedinečný, jsem tvůj miláček. Každý z nás je Boží miláček, jeho oblíbenec: Jaký zázrak jsem!“[9]

Můžeme tedy pamatovat na to, že bázeň Boží není strachem z Boha, ale vědomím jeho velikosti a lásky, vědomím, že náš život se děje před jeho očima, a že směřuje k setkání s ním. Žít podle tohoto vědomí v pravdě pak nebude naše srdce ochromovat strachem, nýbrž ho naplní a rozjasní Boží láskou, neboť „dokonalá láska vyhání strach.“ (1 Jan 4,18)

Závěrem bych využil opět slova Ódile Haumonté ještě v jednom rozměru, který nám dar bázně Boží nabízí, a tím je touha po svatosti, touha po misijním poslání. Kdo svůj život prožívá s pevným vědomím Boží lásky, ten pak neustále žasne nad naplněním, kterého se mu skrze tento dar dostává.

„Na světě jsme kvůli nějakému poslání. Pardon, na světě jsme především proto, že nám Bůh dal život, z lásky, zdarma. A chce po nás, po mně, po tobě, tady a teď, abychom se měli rádi a vyjádřili si to. Ale navíc také chce, abychom našli své naplnění. Předpověděl pro nás nějaké určité místo, určitou úlohu, misii, milost. Můžeme strávit celý svůj život vedle – v tom je naše úžasná svoboda. Můžeme se také pokusit se k tomuto poslání přiblížit tím, že budeme pozorní k příležitostem, které nám život nabízí. Proč toto období nezaměstnanosti? V čem mě posouvá dál? Proč porucha auta? Možná díky ní odhalím to či ono krásné místo… Proč tato schůzka, na kterou teď vůbec nemám náladu? Možná díky ní potkám toho či jiného člověka… Také můžeme plně najít své povolání a svou misii, to pak mění vše. Zde se hluboce dotýkáme smyslu života. Tehdy pocítíme plnost, která odolá všem zkouškám, obtížím a překážkám. Když takové místo najdeme, neznamená to, že tam zůstaneme strnule napořád, ale že lépe pochopíme, kdo jsme a jaká je cesta, po které máme jít, abychom byli šťastní a naplnění.“[10]

 

Autorem je  P. Tomáš Žižkovský, kaplan v Diecézním centru života mládeže Mamre.
 


[1] https://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/bazen

[2] https://www.slovnik-synonym.cz/web.php/slovo/bazen-1

[3] https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%A1ze%C5%88_Bo%C5%BE%C3%AD

[4] https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%A1ze%C5%88_Bo%C5%BE%C3%AD

[5] MIXA, Josef: Boha neokecáš. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2019.

[6] Papež František: Dary Ducha. s. 33.

[7] Papež František: Dary Ducha. s. 33-34.

[8] Papež František: Dary Ducha. s. 34.

[9] Ódile Haumonté: Všední život s Duchem Svatým. s. 98.

[10] Ódile Haumonté: Všední život s Duchem Svatým. s. 100.