Superhrdina, kam se podíváš. Tvorové pozemští i mimozemští, na které je možno se v čemkoli spolehnout. S úsměvem na rtech a bez zaváhání vyřeší všechny vaše starosti. Začíná to u kreslených zvířecích postaviček v seriálech pro batolata a končí neohroženými agenty a kdovíjakými hrdiny z počítačových her. Netřeba se bát, všechno dobře dopadne.

Zdroj: Flickr

Bůh nám také říká, že se není třeba bát, že všechno dobře dopadne, ale zároveň si vybírá hrdiny, kteří zdaleka nejsou ve všem super. Typickým příkladem je koktavý Mojžíš. Hospodin si k jednomu ze stěžejních příběhů svého lidu nevybral svalnatého řečníka, který by to faraonovi nandal. Vybral si koktavého zbabělce, který místo aby se cítil polichocen, že se s ním chce spojit silné božstvo, má milion výmluv, proč bude lepší, když zůstane doma a do země, kde má škraloup, se už nikdy nevrátí. A Hospodin neřekne „No jo, máš pravdu, Áron je lepší, tak zůstaň doma a on to zařídí.“ Hospodin je tam pošle oba. Nevadí mu, že se tím účinek působení jeho vyslance snižuje, že nikdo v Egyptě neuvidí jako Hospodinova posla neohroženého hrdinu, ale dva divné bratry, kdy jeden ví, co se má říkat, a druhý to umí vyslovit.

A podobné je to i s mnohými dalšími postavami, které si Bůh vybírá. Když nejsou zabělí, jsou naopak pyšní, podléhající pudům nebo mají jiné slabiny. V jejich příbězích pak místo řetězení velkolepých činů zbývá prostor na osobní pády, prozření a komunikaci s Hospodinem. Jako by Bůh před velkolepostí a okázalostí svých služebníků upřednostňoval vztah, který s dotyčnými má. Vybrat si neohroženého hrdinu by určitě udělalo na ostatní národy dojem. Vykřesat něco ze zbabělce nebo dotáhnout jednání s faraónem k úspěšnému konci chlapíkem, který se bojí otevřít pusu, to nakonec udělá dojem ještě větší. A zapůsobí to nejen na cizí, ale především na vlastní lidi. Nejsme v Rusku, národ nedělá jeden bohatýr na tisíc bezejmenných mužiků, kteří mu smějí maximálně napojit koně. Kdokoli může být Hospodinem osloven. Ne, nevadí, že koktáš, že se bojíš, žes někoho zabil nebo někomu ukradl manželku, nevadí ani to, že jsi jen host, že mezi nás vlastně nepatříš. I ty můžeš vstoupit do vztahu s Hospodinem, i ty můžeš být zvěstovatelem jeho síly. On nepotřebuje k sebeprezentaci superhrdiny. Potřebuje lidi, kteří s ním budou mluvit. Lidi, kteří vědí, že nejsou ani super, ani hrdinové. Kteří vědí, že jejich velikost je jen v tom, že si je Hospodin vybral. 

Co trápilo apoštola Pavla, nevíme. Je mu to tak trapné, že to nakonec nevysloví, přestože mu to leží na srdci tolik, že o tom nedokáže ani úplně mlčet. Osten, posel satanův. Muselo ho to hodně trápit, když volí tak silná slova. Zřejmě má pocit, že mu to brání v práci, když opakovaně Pána prosí, aby byl svého trápení zbaven. Jenže není vyslyšen. Vždyť ani sám Ježíš není v evangeliích prezentován jako superhrdina. Když někde není přijat, nesrovná místo se zemí, nepotrestá ty, kteří ho haní. Prostě se sebere a jde pryč. Občas je unavený, znechucený lidmi. A před svým největším úkolem přiznává, že by se mu rád vyhnul. Neokecává to jako Mojžíš, ale přece prosí, aby do toho nemusel jít. Evangelia to nezatajují, nesnaží se vytvořit portrét mesiáše, který si bez zaváhání podmaňuje vesnici za vesnicí a pevným krokem kráčí vstříc sebetěžšímu úkolu. Dobrá zpráva není, že se můžeme stát fanoušky superhrdinů a starat se o jejich oře. Dobrá zpráva je, že naše slabosti jsou dveřmi pro náš vztah s Bohem. Nemáme a nemusíme sobě ani druhým o sobě lhát, dělat se lepšími než jsme. Nemusíme ani vynakládat veškerou svou energii na boj se svými slabostmi. Pokud byl slabý i Mojžíš a Ježíš, k čemu by to bylo? Není třeba, abychom byli bez slabostí a dokonce ani bez chyb, ale abychom byli upřímní (chyby nazývali chybami a slabosti slabostmi) k Bohu i lidem a ve svých slovech a činech na Boha odkazující. Vždyť naše slabosti nám brání upadnout do pokušení domnívat se, že si sami stačíme. To si máme uvědomovat - že na své úkoly sami nestačíme. Koktáme, leccos kazíme, ubližujeme lidem kolem sebe a z obtížných úkolů couváme. Jen díky vědomí svých nedostatků můžeme volat o pomoc a slyšet, že v tom nejsme sami. Že Bůh nás kvůli nim neopustí, naopak - že díky nim ukáže svou sílu. K naší smůle je přiznání vlastních chyb a trápení často těžší než boření nepřátelských měst.

 

 

 

 

14. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Ez 2, 2-5
Je to vskutku vzpurné plemeno - musí poznat, že byl mezi nimi prorok.

Čtení z knihy proroka Ezechiela.
   Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak ( Bůh ) mluví ke mně a praví:
   "Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil; oni i jejich otcové byli mi nevěrní až do dneška. Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce, k nimž tě posílám. Řekneš jim: Tak praví Pán, Hospodin! A oni - ať už poslechnou, nebo ne - je to vskutku vzpurné plemeno - musí poznat, že byl mezi nimi prorok."

Žl 123 (122), 1-2a. 2bcd. 3-4 Odp.: 2cd
Odp.: Naše oči hledí na Hospodina, dokud se nad námi nesmiluje.

Zvedám své oči k tobě, který trůníš na nebi. Hle, jako oči služebníků hledí na ruce svých pánů.
Odp.
Jako oči služebnice hledí na ruce své paní, tak hledí naše oči na Hospodina, našeho Boha, dokud se nad námi nesmiluje.
Odp.
Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi, neboť jsme přesyceni pohanou. Přesycena je naše duše výsměchem boháčů, pohanou pyšných.
Odp.

2. ČTENÍ 2 Kor 12, 7-10
Velmi rád se budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc.

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři!
Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti."
    Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.

EVANGELIUM Mk 6, 1-6
Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti. Slova svatého evangelia podle Marka.
    Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagóze.
    Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: "Kde se to u něho vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?" A pohoršovali se nad ním.
    Ježíš jim řekl: "Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině." A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil.