Ve vlaku vládne příjemná atmosféra. Kousek za Brnem ale stojíme. Další spoj na Hodonín určitě nestihneme. Přichází průvodčí, hovoří o tom, že stejně bude zpožděn i druhý vlak. Na trati jsou strhané dráty, mezinárodní vlaky tahají dieselové lokomotivy. Tolik část účtu tornáda, které před dvanácti dny řádilo ve čtyřech moravských vesnicích a v Hodoníně. Nikdo nic podobného nepamatuje.

Mikulčice. Těžká technika ve středu obce.

S Jakubem F. se ale nakonec jako zázrakem před osmou dostáváme do Hodonína. Kousek za nádražím je kontaktní krizové centrum. Místní dům kultury je už zaplněn materiální pomocí. Chceme se dostat do Mikulčic, kde už s odklízením trosek pomáhá parta skautů s naší známou. Poptávka je hlavně po řemeslnících, což se potvrdí i později. Dostáváme nejprve náramek dobrovolníka a s jedním mužem z Hradce Králové, který se nabízí, že nás vezme, odjíždíme. Po cestě míjíme mnoho hasičských i vojenských aut a náklaďáků. Je potřeba také odstranit úplně holé ohnuté stromy. Krajina nikoho, kterou jsme viděli z vlaku, je nyní jaksi na dosah ruky. Projíždíme přes několik policejních kontrol, pouští nás. Jedeme za hasičským autem, tak možná právě proto.

Nejvíce jsou tu vidět hasiči ze všech koutů republiky (z velké části i dobrovolní).

Mikulčice jsou zavaleny těžkou technikou. Všude trosky, domy pod modrými plachtami, kontejnery na suť. Policisté nás navádí, kam zaparkovat. U stanů je malá fronta. Mladá slečna posílá našeho řidiče na opravu střechy stodoly. Má zkušenosti s výškovými pracemi. My se asi čtvrt hodiny nemůžeme uchytit. Kolem proudí vojáci, dobrovolní hasiči, místní i dobrovolníci jako my. Jakýsi obecní dům je zavalen materiálem. V ulici voják na vysokozdvižném vozíku skládá „křidlice“ (jak se tu říká) na střechu. V krizovém štábu holky pořád telefonují. Nakonec za námi běží, je potřeba pomoct zedníkovi.
 

Krizový štáb v Mikulčicích. Kontaktní centrum s nabídkou práce pro dobrovolníky.

Jdeme do prvního patra s majitelkou domu. Je vidět její vyčerpání a smutek. „Nezouvejte se,“ dcera majitelky na nás smutně hledí. Další lidé v rodném domě, kterému chybí celé patro. Zedník chce jenom jednoho. Jdeme zpět. Hned jak přijdeme, už si nás odchytává další mladík. Prasklo kolo u vlečky traktoru, musíme přeházet sutiny a odpad do druhého vozíku. 

Kostel v Mikulčicích má poničenou střechu.

Dominik je synem místního vinaře Jakuba B. Tornádo jim vzalo tři domy i část rodinné firmy. Ptám se, co potřebují nejvíc. Dominik mlčí. Ptám se také na peníze. Vládní pomoc je prý plná nesmyslných pravidel a mnohdy nedosažitelná, kritizuje Dominik B. Za chvíli nás jeho otec Jakub odváží do nedaleké Lužice. „Tady byly výstavní vily, vzalo to celou ulici,“ komentuje. Přijíždíme k domu. Vysklená okna, samozřejmě bez střechy, kovový plot je ohnutý. Taková byla síla tornáda. Když mě pak večer provádí prvním patrem, zadrhává se mu hlas. Nahoře jsou popraskané stěny, příčky. „Tohoto zábradlí se dědeček držel, než mu to vzalo střechu,“ ukazuje mi Dominik u vyviklaných dřevěných schodů. „Skončil v nemocnici, ale žije...“ Fenka Asta také přežila. 

Vlečka s prasklým kolem. Všude domy bez střech, zčásti zaplachtované. (Mikulčice).

S majitelem vinařství Jakubem B. spravuje můj kamarád plot. Já musím vykopat část vína na zahradě za domem. „U nás je to réva,“ opravuje mě Dominik. Celá lehla. Práce je to náročná, slunce praží, teplota přesahuje třicet stupňů. V Dominikovi se pořád zračí šok z toho, co se stalo. Jeden den měli všechno, nyní nic. Kolem projíždí městští policisté, rozdávají pití a bagety. Budou se hodit. Pracujeme, pot z nás lije. Ale chceme pomoct, místní tu takto pracují už více než deset dní. Aspoň trochu přispět, být s nimi, aby věděli, že na ně někdo myslí, honí se nám hlavou. Kolem dvanácté svačíme, přijíždí pomoc. Představíme se, Pavel je ajťák z Bílovic nad Svitavou. Hlavně se namazat opalovacím krémem. Dále přijíždí i několik paní z Chrlic u Brna. Jejich smysl pro pořádek nakonec ze zahrady udělá alespoň trochu čisté místo. Střídáme se u kopání. Přijíždí další dobrovolník z „Hradišťa“. Přiznává se, že je věřící a že z toho důvodu má potřebu pomáhat. Vyzná se, nakonec řeže flexou kovové tyčky, na kterých se ještě před několika dny zelenal vinohrad. 

Práce v Lužici na zahradě – likvidace poničeného vinohradu.

Velmi fyzicky náročná práce téměř bez odpočinku. Je nám blbé odpočívat, když místní pracují. Přijíždí policisté, jestli něco nepotřebujeme. Nejsou to tady ti zlí muži pokutující každé malé překročení rychlosti. Katastrofa je jako by změnila... Ohnuté stromy, keře. Všechno musí pryč. Vybíráme malé úlomky skla. „Tak počítám, že za dva roky bude dům opravený,“ říká mi Dominik B. Je dědicem domu a chce zde žít spolu s dědečkem. Odjíždí se svým otcem na obecní úřad. Jdou se zeptat na pomoc pro dědečka, zrovna ho pustili z nemocnice. Nám už hodně kručí v žaludku. Jdeme se podívat na náměstíčko, zda mají teplé jídlo. 

Čekání na autobus (Jakub F. a ajťák Pavel) na kraji Lužice u hostince. Tornádo ho také poškodilo.

Pod stany sedí pár lidí. Můžeme si vybrat ze tří druhů teplých jídel. Natočí nám i pivo a limonádu. Hned vedle skládá materiál Červený kříž. Hladově se na jídlo vrhneme. Přichází dva důstojníci. Po celodenní šichtě jdou aspoň opravdu jen na jedno. 

Nakonec ještě čistíme boudu psovi. Dominik nám děkuje, loučíme se. Přijíždí i jeho sympatické děvče. Povzbuzujeme je. „Tak snad vás někdy pozvu na víno,“ říká Dominik, kterému máváme ze silnice plné rozbitých aut. 

Jakub nalézá v aplikaci místo se sprchami. Nepojedeme domů špinaví a zpocení, jak jsme teď, nemohu tomu uvěřit. V tělocvičně je místní paní, velmi vřele nás vítá. Každý dostáváme ručník. Po sprše nás ještě zve na kávu a moravské koláče a další pochutiny. Naštěstí její rodinu tornádo nepostihlo, takže může pomáhat ostatním. I v krizovém štábu jsou místní a jak pozorujeme, tato organizace zdola vcelku dobře funguje. Nasedáme na náhradní autobus u nádraží (které je samozřejmě bez střechy), všude ohnuté lampy. Řidič ukazuje, že nechce žádné peníze za jízdné. Před Břeclaví se nám pak vyjeví tajemství, kam se vozí suť a další materiál. Na poli je několik obrovských kopců, na kterých jezdí buldozery. Jako po bombardování.

Nasprejované značky mnohdy hlásí, zda je dům ke zbourání nebo ne. Zde pouze zaznačení čísla popisného.

Z Břeclavi uháníme jihomoravskou krajinou, po straně zapadá slunce. Příroda se zelená, vlak rychle sviští. Myslíme na Astu, která se vrátila k dědečkovi do svého domu. Zmateně obcházela celou zahradu, kde nezůstal kámen na kameni. Jako by to nemohla poznat, ani svou boudu. To je můj domov? 

Puchýře nás pálí, ale hřeje nás i vřelost lidí ze zasažených vesnic. Určitě by také pomohli, kdyby se to stalo nám. Mají to v krvi. Tak nashledanou, Moravo, v lepších časech!
 

Tipy pro pomoc:

- vždy se registrujte přes Jihomoravský kraj, (pomoc zprostředkovává i Masarykova univerzita nebo Diecézní charita Brno)

- snažte se dojet na místo autobusem

- připravte se na těžší fyzickou práci

- mějte s sebou opalovací krém a pevnou obuv

- buďte k místním ohleduplní

- pokud umíte nějaké řemeslo (příp. umíte se pohybovat ve výškách, na střechách) budete ještě více vítáni

- sledujte aktuální informace o potřebě dobrovolníků (viz výše)

- pokud chcete přispět, jedna z možností je Charita. Vyhlásila sbírku.

- sledujte i hejtmana JMK Jana Grolicha nebo oficiální informace, ne FB

Fotografie jsou dílem autora.