Zázraky. Někdo je bere jako vlastně přirozenou věc, nehledě na ten protimluv. Zázraky patří ke křesťanskému životu. Jak jinak bychom věděli, co po nás Pán chce, kdyby tu a tam neposlal svého posla, tu a tam se někomu nezjevil, tu a tam nevyslyšel něčí modlitby, žádající to, co věda pokládá za nemožné. Jiný je rozený pochybovač a maximálně připustí, že zázraky se asi někdy děly, dnes se nedějí, takže o tom není třeba moc přemýšlet – při pohledu do minulosti, pokud člověk není historik, vyžaduje víru přijetí jak toho přirozeného, tak toho nepřirozeného. Jen nám o tom vyprávěli. 

Zdroj: flikr.com

Za Ježíšem tehdy přišlo pět tisíc lidí mužů – a to neznamená pět tisíc osob, to znamená pět tisíc hlav rodin, pět tisíc bojovníků, protože ti ostatní se tehdy nepočítali. Že za Ježíšem chodily i ženy s dětmi, to víme z jiných míst Písma. Lidí na tom místě tedy mohlo být několikanásobně víc. I kdyby jich tam ale bylo těch „pouhých“ pět tisíc – už jste byli na koncertě nebo jiné akci, kde bylo pět tisíc lidí? A dokážete si představit, jak je hrstka necvičených mužů bez předchozího plánu, techniky a vybavení přiměje všechny v jednu chvíli si sednout? Evangelista Lukáš dokonce mluví o rozesazení ve skupinkách po padesáti mužích. První zázrak je už to, že se povedlo uřídit tisíce lidí na kopci. 

Nicméně kapitola se jmenuje Nasycení pěti tisíců, nikoli Ukočírování pěti tisíců. Tohle má být megazázrak. Ne pomoc jednomu konkrétnímu člověku jako v případě uzdravení („Změnil jsem mu život – přemýšlejte, co to znamená.“), ale obrovský zázrak, jehož je účastno tolik lidí, že by to způsobilo pozdvižení, i kdyby se to nikdo další nedozvěděl. A oni se o tom lidé dozvědví. Postarali se o to i evangelisté, kteří tuto událost zmiňují všichni čtyři. Má to být zázrak ne pro jednoho člověka, ne pro jeho rodinu, ne pro společenství, kterému bude dotyčný o zázraku vyprávět. Tohle má být zázrak pro všechny, veliký a před zraky mnohých.

Že se zázrak týká jídla není projev „konzumního přístupu“ – jídlo je podmínkou života. O jídle se v souvislosti s člověkem mluví od počátku. Už při stvoření Hospodin mluví o tom, co bude člověk jíst. Ne o tom, jak má Boha uctívat, jak konat obřady, o čem má rozjímat. Má se starat o zem a jíst rostlinstvo. Po potopě člověk dostane povolení jíst i zvířata. Ten, kdo dává život, dává i prostředky k jeho zachování. Napřed se udržte naživu, ostatní si řekneme potom. Už tím, že se udržíte naživu, oslavujete svého Pána. A kdybyste chtěli zapomenout, že je to Hospodin, jehož dary vás v přirozeném běhu světa udržují naživu, občas budete mít nedostatek a dostanete potravu cestami výjimečnými. Manu na poušti, mouku, které v nádobě neubývá. 

Jídlo je pro člověka důležité a vjemy s ním spojené používá i pro ostatní záležitosti ve svém životě. I po druhém člověku a kontaktu s ním lačníme a žízníme. I po Bohu, když na něj nezapomínáme, lačníme a žízníme. (Nakonec i Maruška měla svého otce ráda jako sůl, nikoli naopak, že by k soli chovala úctu jako k otci, jakkoli je to nakonec totéž.) Bůh tedy využívá našeho vztahu k jídlu, aby nám ukazoval to ostatní. Když nám chce sdělit, že si přeje náš život, dá nám kus chleba. Když nám chce dát najevo, že nás dokáže zachovat při životě – tom fyzickém i tom duchovním –, i když nevidíme způsob, jakým by to mohl udělat, nasytí pěti chlebovými plackami a dvěma rybami několik tisíc lidí. Je to takový zázrak, že nám tu chybí jeho popis. Jindy se dozvídáme i trochu nechutné detaily, jako že Ježíš plivne na zem a prachem se slinami někomu potře oči – a jako by do blátíčka přešla slepota, po umytí očí dotyčný vidí. Jak učedníci rozdělovali chléb, aby se tisíce lidí najedly a zbylo dvanáct košů úlomků, to nám evangelisté nesdělují. Je to mimo naši představivost, proto mají někteří chuť to vysvětlovat – když dal jeden chlapec vše, co měl, rozdělili se i ostatní o to, co měli, a tak se všichni dosyta najedli. Ano, i v této podobě by to vlastně byl zázrak, protože přimět pět tisíc rodin k vzájemné štědrosti zázrak je. A což teprve to, že se sebralo dvanáct košů zbytků, nikoli, že si každý nacpal do mošny, co se mu tam vešlo. Ovšem kdyby tohle chtěli evangelisté říct, tak by to asi řekli. Oni se shodují v tom, že Ježíš rozdělil pár placek a pár ryb a všichni se nasytili a ještě zbylo. A provedení na lidi muselo udělat dojem, když říkali, že „To je jistě ten Prorok, který má přijít na svět!“ a chtěli Ježíše prohlásit králem.

Nezbývá nám, než se smířit s tím, že nevíme, jak to Ježíš udělal. Že víme jen to, že to na tehdejší lidi mocně zapůsobilo. Měli hlad a dostali najíst. Teď a tady. nedostali nic luxusního, nekonala se žádná svatební hostina, dostali chleba a rybu vsedě na trávě. A měli pocit, že se setkali s Prorokem, s Mesiášem. Dostali to, co v tu chvíli potřebovali. Protože, jak bylo řečeno minulý týden – od Pána dostáváme právě to, co skutečně potřebujeme pro zachování života. Když to dovolíme, dostane se nám o tom ujištění. Musíme ovšem hladovět nejen po chlebu, ale i po Pánu samotném. Ty lidi nikdo nezval, nikdo je nepobízel, ať Ježíše následují. Naopak. Jenže oni už byli přesvědčeni, že Ježíš „má moc“, a tak šli za ním. A dostali najíst, když měli hlad, a dostali ujištění, že Ježíš opravdu má moc sytit hladové, udržovat lidi naživu… a že se to týká právě jich. 

My pravděpodobně podobný velkolepý zázrak nezažijeme, a když budeme mít štěstí, budeme moci pocítit radost z, bohužel zázračné, ve smyslu výjimečné, vzájemné štědrosti mezi několika lidmi. Pokud přitom ale nebudeme obráceni k Pánu, nebude k nám ta situace mluvit. Lidé, kteří ten den nešli za Ježíšem, ale domů, pravděpodobně také nehladověli – ale pocit setkání s Mesiášem jim unikl. Obdarováni byli ti, kteří šli, i když to bylo nerozumné, i když riskovali hlad a nepohodlí. Poznali chvíli, kdy bylo třeba jednat ne zcela racionálně, a jejich životy se změnily.

 

 

 

 

17. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ 2 Král 4, 42-44
Budou jíst, a ještě zbude.

Čtení z druhé knihy Královské.
   Nějaký člověk přišel z Bál Šališa a přinesl v chlebníku Božímu muži ( Elizeovi ) chléb z prvotin, dvacet ječných chlebů a jídlo z rozdrcených čerstvých zrn. Elizeus řekl (svému služebníku): "Dej to lidem, ať se najedí!" Služebník mu odpověděl: "jak mám tohle dát stovce lidí?"
   Elizeus řekl: "Dej to lidem, ať se najedí, neboť tak praví Hospodin: Budou jíst, a ještě zbude." Dal jim to tedy, najedli se, a ještě zbylo podle Hospodinova slova.

Žl 145 (144), 10-11. 15-16. 17-18 Odp.: srv. 16
Odp.: Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine.

Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.
Odp.
Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. Otvíráš svou ruku a sytíš vše živé s laskavostí.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají; všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.

2. ČTENÍ Ef 4, 1-6
Jedno tělo, jeden Pán, jedna víra, jeden křest.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.
Bratři!
    Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje.
    Jen jedno je ( ono tajemné ) tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech.

EVANGELIUM Jan 6, 1-15
Ježíš rozdělil sedícím, kolik kdo chtěl.

Slova svatého evangelia podle Jana.
    Ježíš odešel na druhou stranu moře Galilejského neboli Tiberiadského. Šel za ním velký zástup, protože viděli znamení, která konal na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky.
    Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: "Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?" To však řekl, aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat.
    Filip mu odpověděl: "Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo."
    Jeden z jeho učedníků - Ondřej, bratr Šimona Petra mu řekl: "Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co to je pro tolik lidí?" Ježíš řekl: "Postarejte se, ať se lidé posadí!" Bylo pak na tom místě mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc.
    Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se najedli, řekl učedníkům: "Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!" Sebrali je tedy, a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů. Když lidé viděli znamení, které udělal, říkali: "To je jisté ten Prorok, který má přijít na svět!"
    Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám.

 

Zdroj obrázku: picnic 08 | Dwayne | Flickr