Pečovatelem na manželských setkáních na Velehradě

Řeknu-li někomu, že jedu na manželská setkání, každý neznalý s vtipem nadhodí: „A kde máš manžela?” I přes to, že tato akce je především pro manželské páry, které zde celý týden aktivně pracují na svém vztahu, jsou zde i jiní lidé, kteří jsou pro chod manželských setkání velmi důležití. Bez nich by to totiž nemohlo fungovat. Jsou to pečovatelé neboli pečouni. Ti si dvakrát denně vždy na tři hodiny vezmou děti manželů a vytvářejí jim program. Hlídají je, a to dobrovolně. Jak takové pečounství během týdne vypadá? Pokusím se vám ho přiblížit svým letošním deníkem.

Pátek 9. 7.

Akce začíná v sobotu, ale my pečovatelé se sjíždíme na Velehradě o den dříve, abychom zde vše připravili. Kolem šesté odpoledne nás tu je přes třicet. Ještě deset lidí chybí, ale ti dojedou během soboty a neděle. Bohužel jsou včasné dojezdy komplikovány svatbami, kterých je tento rok požehnaně. 

Během pozdního odpoledne připravujeme místo, kde pečovatelé spí, ale taky zázemí, kde se konají schůzky užšího týmu. Rozvěšujeme obálky, které patří jednotlivým pečovatelům, a rodiče nebo děti či pečovatelé samotní si mohou posílat slovní pohlazení, sladkosti či jiné drobnosti. Vyvěšujeme ven také obrázky, u kterých se děti scházejí na předávce. Každé dítě má svůj obrázek na jmenovce; ty na kurzu nosí úplně každý, abychom se poznali, když nás je přes tři sta. Pečovatel má na jmenovce taky svůj obrázek, a díky tomu dítě ví, kým je hlídáno, a pečovatel, koho hlídá. Děti do tří let mají každé svého pečovatele, takže je to jeden na jednoho. Děti starší jsou ve skupinkách podle věkové kategorie. Někdy skupinku hlídá jeden pečovatel, jindy ale klidně dva nebo tři, je to podle počtu dětí a náročnosti dané věkové kategorie. 

Po přípravách je seznamování. Sedáme si do kruhu na trávu a každý o sobě něco řekne. Jako první se představují „hlavouni”. To je manželský pár, který vede všechny pečovatele, připravuje jim program a je za ně zodpovědný. Po nich už každý sděluje své jméno, po kolikáté pečuje a jaké jsou jeho oblíbené činnosti. Kolečko dojíždí a následují základní informace a zdravověda. Nejprve probíráme píchnutí hmyzem, popálení kopřivou nebo hysterické záchvaty, poté ale přecházíme k otevřeným zlomeninám, propíchlému hrudníku a epileptickému záchvatu. „Co byste dělali, kdyby dítěti lezly z břicha střeva?” Při této otázce se všem zatají dech a všichni se modlí, ať se hlavně toto nestane jejich dítěti. (Spoiler: Nikomu se během kurzu nic nestalo. Byla tam jen klíšťata, ukopnutý palec a puchýře.) A jaká je odpověď? Zakryjete dítěti břicho látkovým kapesníkem, aby na to nevidělo, a voláte sanitku. 

Po zdravovědě nás čeká jen volný program, můžeme se blíže seznámit, jít si někam sednout anebo co nejdříve do postele… teda na karimatku, čehož využívám já, protože tuším, jak náročný týden mne čeká. Jsem totiž pečovatelem už pošesté.

Sobota 10. 7. 

            Dopoledne se všechny manželské páry sjíždí na akci, takže pečovatelé mají ještě volno. Můžeme si déle pospat a psychicky se připravit na první odpolední hlídaní. Od devíti hodin se pro pečovatele otevírá takzvaná registrace. Každý tam předloží negativní testy nebo certifikát o očkování, potvrzení od lékaře o tom, že může pracovat s dětmi a také smlouvu o dobrovolnictví. Byrokracie je všude. Tomu se nevyhneme ani tady.

            Poté nás čeká pečovatelská schůzka s dalšími informacemi a oběd, na který se všichni moc těší, protože do teď jsme jedli jen to, co jsme si přivezli z domu. Ve tři hodiny jsme už ale připraveni na svých stanovištích. Velehradské náměstíčko se zaplňuje rodiči, kteří předávají své děti pečovatelům. Vzduchem se nese pláč dětí, které jsou poprvé hlídané a nechtějí se oddělit od rodičů. Někteří rodiče jsou již obeznámeni s tím, že musí rychle odejít, aby se loučení neprotahovalo. Noví rodiče bohužel zůstávají u dítěte déle a konejší ho, to ale nepomáhá a pečovatelé se snaží rodiče odehnat. Samozřejmě mnoho dětí se na předávání těší, protože jsou na hlídání zvyklé a mají připravený program rády. Já dostávám na starost jedno plačící. Roční holčičku odtrhávám tatínkovi z náruče, poslechnu si rychle základní informace o dítěti a věcech, které mi s ním dali, a odcházím. Dostala jsem také kočárek, dítě však nosím v náručí. Zjistila jsem, že dítě kočárek nesnáší, takže ji celé tři hodiny držím a kočárek tlačím druhou rukou. Holčička pláče asi půl hodiny, ale časem zjišťuji, jak na ni. Jdeme na hřiště, kam dorazili i další pečovatelé, protože vědí, že hřiště na děti působí nejlépe. Děti se tlačí na skluzavkách a my s nimi prolézáme tunely a hradby. Je ale velké horko a já s holčičkou časem odcházím do stínu. V poslední hodině holčička únavou usíná na mé hrudi a já hledám místnost, kde je ticho, aby se mi holčička neprobudila. Na hodinách odbíjí šestá a já běžím dítě předat zpátky rodičům.

            Pečovatelé poté odchází na večeři a po osmé nás čeká společný program - hra kasino. V místnosti je několik stolů, kde si každý může zahrát jakoukoliv hru chce, vsází peníze a vyhrává nebo prohrává. Za vyhrané peníze si může koupit něco na baru - kofolu či meloun na občerstvení. Hra kolem desáté pomalu končí a my jdeme spát, protože zítra už hlídáme dopoledne i odpoledne.

Neděle 11. 7. 

            Ráno vstáváme před sedmou. Po sedmé začíná snídaně a v osm se scházíme v tělocvičně, kde je pro pečovatele zahájení dne. Po modlitbě za námi přichází jeden manželský pár, který nás povzbuzuje v naší službě, a následně si sdělujeme pocity, problémy a informace, které jsou potřebné k dalšímu dni. Končíme zhruba v půl deváté, takže ještě zbyl čas na načepování si pití a zabalení si všeho důležitého na dopolední hlídání. I dnes se opakuje to, co včera. Děti si stále nezvykly a pláčou. I moje holčička při předávce pláče, ale daleko rychleji přestává. Během dopoledne ale stále chybí jedna pečovatelka, která hlídá malé miminko, přijede až během dopoledne. Miminko do doby příjezdu pečovatelky dostává na starost můj mladší brácha a já mu pomáhám. Nejprve ho vozí, ale po nějakém čase je potřeba ho vytáhnout z kočárku a nakrmit. Mně mezitím usnula na hrudi holčička. V této chvíli se dostáváme do prekérní situace, protože můj bratr nikdy pořádně nedržel miminko, takže si děti musíme vyměnit. Během výměny se probouzí moje holčička, ale brácha s ní odchází na hřiště na houpačky. Já se mezitím starám o malé miminko. Do pár minut naštěstí přijíždí pečovatelka, která si ho bere k sobě. 

            Poté se vracím za holčičkou, kterou ve dvanáct odevzdávám rodičům. Následně s pečovateli odcházíme na oběd a do tří hodin máme volno. Většina to zalomí na karimatce, jiní ale jdou třeba do kavárny na kafe a dort nebo na zmrzlinu. Od tří hodin začíná další hlídání. Velké děti mají svou etapovou hru, kterou v průběhu týdne plní; ta je zahájena právě toto odpoledne. Celá etapová hra stojí na poznávání povolání. Děti zkouší, jaké je to být novinářem, doktorem nebo designérem. 

            K neděli patří mše, na tu zamíříme hned po zpětné předávce. Na večer je připravený duchovní program, já jdu ale spát už v devět, protože vstávám dřív než ostatní.

Pondělí 12. 7. 

            Budík zvoní ve čtvrt na šest. Dopoledne nehlídám, protože potřebuji odjet a něco si zařídit. Našla jsem si za sebe náhradu na hlídání, ale i tak jsem celé dopoledne nervózní, jestli to spolu holky zvládnou; přece jenom je náročnější hlídat dítě, na které nejste zvyklí. Naštěstí je vše v pořádku. Na odpolední předávku už přicházím já, holčička ale zase pláče. Už ji ale utěším do minuty a můžeme si jít hrát. Kočár už s sebou netahám, protože to je zátěž. Ťapeme spolu nebo se nechává nosit. Je teprve pondělí a už mám zničená bedra. Bolí mě i nohy, protože když se ji snažím v náruči uspat, musím hodně chodit. Maličká se taky hodně potí, tím pádem se potím i já a celkově má občas člověk pocit, že to je za trest. Stačí se ale na ni podívat a nějaká únava je rázem pryč. 

            Večer nás čeká zase mše, večeře a potom noční hra v lese. Hrajeme si na pašeráky a musíme hodně rychle utíkat v hustém lese a ve tmě. A víte, jak to je? Moc jsem se během korony nehýbala, takže po první sprintu najednou nemůžu chodit. Natáhla jsem si sval. Celou hru tedy sedím a povzbuzuji svůj tým. Jedna holčina dokonce v bahně ztrácí botu, tak se ji jako chromák snažím najít. A povedlo se. Po hře zamíříme do sklípku, kde se scházejí i rodiče, díky tomu s nimi můžeme posedět a poznat se. Já ale do patnácti minut odcházím spát, aby si má noha odpočala. 

Úterý 13. 7. 

            Úterý je zvláštní tím, že hlídáme jenom dopoledne a odpoledne je volné. Můžeme si odpočinout, něco společně zahrát nebo za námi může přijet návštěva - musí být ale samozřejmě otestovaná. Volno máme proto, že hlídáme čtyři hodiny v noci: od osmi do půlnoci, protože rodiče mají společenský večer. Velké děti se jdou koukat na pohádku, pečovatelé malých dětí se je snaží uspat, nebo je jenom potichu hlídají, protože uspání už maminky zvládly, což je můj případ. Po dvou hodinách se ale holčička probouzí, protože vedle velmi hlasitě křičí malá dvojčata. Snažím se holčičku znovu dovést do říše snů, ale trvá mi to déle než půl hodiny. Samozřejmě zase usíná na mé hrudi a já se snažím vymyslet, jak ji položím na postel. Rozvrzané postele mi to neulehčují, takže kdykoliv si na jednu kleknu, malá se probudí. Nakonec se mi podaří ji položit, bohužel ale na kraj postele, protože to dál nejde, proto se k ní posadím a další hodinu a půl ji hlídám v této poloze. Rodiče přichází ve čtvrt na jednu a já odcházím se svou sestrou spát. Ta totiž hlídá sestřičku holčičky, kterou hlídám já. 

Středa 14. 7.

            Středa patří mezi nejnáročnější dny v týdnu. Je to den uprostřed celého kurzu, ten bývá krizový, také nejsme moc vyspaní po nočním hlídání a v průběhu dne nemáme možnost si vůbec odpočinout, což vysvětlím za chvíli. Jediné, co odebírá té náročnosti, je počasí, které je poprvé a naposledy chladné a občas trochu sprchne. Předávky dětí probíhají velice podobně, ale po obědě se všichni rychle připravují, protože se odchází na fotbalové hřiště, kde se koná fotbalové utkání mezi tatínky a pečouny. Pečovatelé první poločas vyhrávají 2:0, poté se to ale promění na 3:2 pro tatínky a ti celý zápas vyhrávají. Na hřišti ale panuje hezká nálada a všichni si vzájemně gratulují ke krásné hře. 

            Není to ale jediné sportovní utkání, které se ten den koná. Po večeři se schází pečovatelky s maminkami v tělocvičně a následuje volejbalový turnaj. Stačí dva sety a maminky nás pečovatelky rozdrtily. No jsou lepší, co si budeme. Takže pečovatelé bohužel ve sportovních utkáních pohořeli, ale to nevadí, příští rok bude lepší. 

            Večer nás ještě čeká workshop „Otázka za otázkou”. Ten stojí na tom, že mezi pečovatele přichází dva manželské páry, které se ptají pečovatelů na to, co by od nich chtěli vědět; a pečovatelé se poté ptají na to, co by chtěli vědět od manželů. Je to čas poznání a krásného sdílení. Workshop se protáhl až do jedenácti a poté se zase rozdělujeme na ty, kteří chtějí jít do sklípku za rodiči, a na ty, kteří jdou spát. No, já jdu zase spát, jak jinak.

Čtvrtek 15. 7. 

            Den podobný všem ostatním; děti už skoro nepláčou a předávky už jsou jednodušší, i když pečovatelé jsou vyčerpanější a vyčerpanější. Odpoledne starší děti odchází na výlet, my s malými zůstáváme na Velehradě. Protože je velké horko, většina z nás zamířila do herny v budově. Zde jsou různé hračky a děti si zde dokážou hrát i samy, takže je to pro nás čas, kdy si můžeme lehce odpočinout. Má holčička už chodí většinu hlídání po svých, takže má záda už tolik netrpí.

            Večer přichází čas duchovní obnovy. Pečovatelé utvořili kapelu a nyní hrají chvály. Je to chvíle, kdy všechno je pryč a člověk si může odpočinout v Boží náruči při zpěvu oblíbených křesťanských písní. Po chválách zamíříme do sklípku, popíjíme limonádu nebo trochu vína, povídáme si s rodiči a sami mezi sebou. Někteří odvážní se rozhodli jít spát ven, druhý den šlo ale hned poznat, kdo to je, protože byli daleko rozlámanější a unavenější. Já to zkusila v minulých letech a ujistila se, že to není úplně nejlepší nápad.

Pátek 16. 7.

            Předposlední den. Vyrážím s holčičkou pozorovat kačeny k rybníkům. Je jich tam spousta a my pozorujeme kačeny asi půl hodiny. Na zpáteční cestě holčička usíná, a já si při příchodu do budovy můžu na chvíli odpočinout i přes to, že ji mám stále na hrudi. Malá je expertka na to, že stále ráda něco tahá s sebou, takže když se chce nosit, občas má v jedné ruce panenku a v druhé kočárek, a když mi potom takové dítě usne, musím tahat jak ji, tak všechny ty hračky, které držela a najednou upustila. 

            Už jsme si jinak na sebe krásně zvykly a jsme kamarádky. Nebrečí a většinu času se směje. Tenhle progres mám nejradši. Sice většinou nastane v těch posledních dnech, ale i tak je hezké, že vás to dítě přijímá a neodmítá. 

            Vzhledem k tomu, že to je předposlední den, ale poslední večer, tak rodiče kurz ukončují během mše svaté v bazilice, kde obnovují své sliby, proto my pečovatelé nastupujeme na hlídání i večer, ale tentokrát jenom na dvě hodiny, od osmi do deseti. Moje holčička si poprvé sedá do kočáru a mně se podaří ji dokonce uspat. Je to moje největší vítězství za tento kurz, protože i její rodiče mi sdělili, že se v kočáře vážně nerada vozí. Odevzdávám naposledy dítě rodičům a odcházím na závěrečný večer pečovatelů, který je u ohně. Opékáme buřty, společně si povídáme a zpíváme. Někteří vydrží do půlnoci, jiní to táhnou dále. Už ale není potřeba dodržet večerku, která byla minulé dny ve dvanáct, protože zítra už se hlídá naposledy.

Sobota 17. 7. 

            Poslední dopolední hlídání. Vzhledem k tomu, že má holčička už odjela brzo ráno, dostávám na starost jiné miminko, ale daleko menší - půlroční. Někteří pečovatelé totiž také potřebovali odjet v pátek, takže je musíme nahradit. Chlapeček je klidný a po nějaké době usíná, takže moje poslední hlídání je pohodové. Pomáhám s úklidem a poslední předání dětí rodičům je společné. Scházíme se na nádvoří a rodiče společně děkují nám a potom my jim písničkou. Loučíme se a společně po úklidu odjíždíme do svých domovů. Vyčerpaná jsem tak, že usínám v sedm hodin večer ještě oblečená a probouzím se v sedm hodin ráno druhého dne. 

Manželská setkání jsou zážitek. Je to akce, kdy pečovatelé pomáhají manželským párům, aby mohly pracovat na svém vztahu a společně vyřešily své problémy. Je to náročná akce a určitě bych ji nenazvala dovolenou, je to ale akce, kde se dějou zázraky. Takže jestli chceš, příští rok pojeď s námi. Informace můžeš hlídat na těchto stránkách.