Díky kolegyni Kláře jsme do redakce dostali pozvánku na Den s dítětem ve věznici v Bělušicích. Den s dítětem je jedna z aktivit Mezinárodního vězeňského společenství (MVS). Umožňují odsouzeným setkat se v klidu se svými rodinami a prožít den, který vypadá skoro jako běžný sobotní den jiných rodin s dětmi, který tráví s přáteli nebo rodinami spolužáků. Občerstvení, grilování, hry a spousta povídání. Je nás v redakci víc, které téma vězeňství zajímá, a tak jsme si udělali výlet.
Do věznice jsme museli být předem nahlášeni a trochu jsme se obávali prohlídek u vstupu. V noci před výletem jsme hledali informace na internetu a objevili stránky https://obase.cz/veznice-belusice/. Moc optimismu nám to nedodalo, ale samotné toto čtení vám umožní udělat si obrázek o životě za mřížemi. Žádná reklama to není.
Pro moravskou část výpravy - Petra a jeho ženu Terezku - začal den náročně. Z Moravy vyjeli ráno, krátce po páté hodině ranní. Přece jen, do Bělušic byla trasa dlouhá přes čtyři sta kilometrů a v podstatě napříč Českou republikou. Krátce po sedmé hodině museli na 173. kilometru D1 zastavit kvůli práci hasičů, kteří bojovali s požárem kamionu na 170. kilometru. Příčinou požáru byla dopravní nehoda, která si vyžádala tři mrtvé. Ve stojící koloně zastavili zhruba na půldruhé hodiny a hrozilo, že budeme muset kvůli tomuto zdržení akci zrušit.
Středočeská sekce - Theodora - se vydala autobusem směrem k dálnici, aby mohla přistoupit do auta. Kvůli zpoždění moravské sekce stihla dojít po silnici až přímo na benzinku na dálnici. Vzhledem k vysoké trávě podél silnice a nepřehledným zatáčkám si svůj díl adrenalinu odžila už po cestě a posléze už byla jen vděčná, že žije, a žiletkový drát okolo věznice ji nechával v klidu.
Vzhledem ke komplikacím jsme k věznici přijeli s hodinovým zpožděním proti plánu a půl hodiny po začátku vymezené doby. Naštěstí i v sobotním dopoledni se povedlo ověřit, že budeme na akci vpuštěni, za což jsme byli lidem z MVS velmi vděčni. Obešli jsme věznici, respektive betonovou zeď a spousty ostnatého a žiletkového drátu, které ji obepínají, a došli k zahradě jen s obyčejným drátěným plotem a jednou řadou ostnatého drátu. Přivítala nás tisková mluvčí věznice. Žádná prohlídka se naštěstí nekonala, protože jsme byli mimo areál věznice - to se nám dost ulevilo. Chystali jsme se na půlhodinovou smršť dotazů a rychlý odchod, ale naštěstí horké počasí dodržování harmonogramu moc nenahrávalo a po půl hodině nás nikdo nevyhodil. Odsouzené jsme oslovovali napřed nesměle, ale nakonec zvítězily lidské pudy: Petr požádal tiskovou mluvčí o cigaretu a na kuřáckém stanovišti jsme si najednou povídali bez zábran na obou stranách.
Okrasná zahrada u bělušické věznice je zvláštní místo. Strašně záleží na tom, kterým směrem se díváte. Ve dvou směrech vidíte skalky, bonsaje, potůček a rybníček, a bez problémů propadnete pocitu, že jste v upraveném městském parku. V jiném pohledu vidíte bránu, která už je na park trochu moc vysoká. A v dalším pohledu vidíte věznici – stěny z betonu a kilometry a kilometry žiletkového drátu. Nikde ani stéblo trávy, keřík nebo strom (na letecké mapě je vidět, že tam nějaká tráva mezi budovami je, ale ze zahrady vidět není). Beton, sklo a kov. Čistě účelné, estetika nedostala ani půl procenta prostoru. Neutečete, říká stavba – a říká to takřka šesti stům odsouzených, kteří si v ní odpykávají svůj trest.
Pouhých dvanáct z těchto šesti set dnes dostalo šanci se setkat se svými rodinami v zahradě. Muži, kteří nebyli odsouzeni za vážné delikty a kteří se ve věznici chovají vzorně. Za dvanácti nejvzornějšími směli přijet příbuzní, vesměs děti a partnerky nebo matky. Blízkost betonového pekla tak nedávala zapomenout na to, že v kontrastu s radostí dvanácti rodin tu jsou stovky těch, kteří své blízké vídají jen přímo ve věznici pod dozorem a přes plexisklo. Kteří už roky neměli možnost projít se po trávě a sledovat své dítě, jak si hraje s jinými dětmi. Radost vyvolených pokládala otázku, co bude s lidmi bez radosti a bez naděje, že něco podobného do konce svého trestu zažijí. Co si společnost slibuje od toho, že někomu vezme nejen svobodu, ale i možnost normálního prožitku blízkosti rodiny. Vždyť i ti vyvolení zažívali podobný den poprvé za dobu svého věznění.
Měli jsme možnost s odsouzenými a jejich rodinami mluvit. Odsouzení se upínali k naději, že jejich snaha ve věznici bude oceněna a v polovině trestu budou moci odejít domů. Bohužel taková věc záleží na konkrétním soudci. Když se někdo snaží a svého cíle nedosáhne, často ho to zlomí, přiznávali. Osamocení, bez možnosti obejmout blízké, jsou i tvrdí muži zranitelní, minimálně pokud jde o odhodlání k práci na sobě. A to byla asi nejzásadnější věc, kterou jsme se dozvěděli – ať už ve věznici probíhá cokoli, vězni nevnímají podporu jako dostatečnou. Prožívají trest, nikoli výchovu nebo společnou snahu o nápravu. O tom, že by měli „svou osobu“, která by je vězněním provázela a po jeho skončení jim zůstávala k dispozici, nemůže být ani řeč. Vzhledem k počtu odsouzeních v ČR (v roce 2019 bylo ve výkonu trestu 21 048 osob) a počtu duchovních a dobrovolníků, kteří ve věznicích působí, je jasné, že možnost získat pocit osobní podpory se může dostat jen málokomu a i pak musí být velmi skromný.
Ačkoliv je propuštěným vězňům pomoc nabídnuta, vnímají ji především jako nedostatečnou, což je vede k tomu, že ji často nevyužijí. V případě vězňů, kteří si odpykávají tresty za závažnější zločiny, je zřejmě odloučení od společnosti jedinou možnou variantou prevence vůči jejich protizákonnému konání. Tím, co nutí propuštěné vězně vrátit se do vězení, je i tzv. „prisonisace“. Mají zde jasně nastavený denní řád a podstupují úkony, které již dobře znají. Dostat se na svobodu je pro ně ve své podstatě peklo, protože jsou náhle odkázáni sami na sebe, a možnost svobodné volby, kterou my vnímáme jako samozřejmost, je pro ně vlastně vězením, jak nám vysvětlila ředitelka neziskové organizace Mezinárodní vězeňské společenství Gabriela Kabátová.
Na kuřárně jsme si popovídali s mužem, kterého přijela navštívit jeho manželka s šestnáctiletým synem a jejich nedávno narozenou dcerkou, kterou pan F. viděl ten den poprvé. Svěřil se nám, že vazební věznici v Bělušicích a její vězeňský řád zná dobře, neboť si odpykává už několikátý trest odnětí svobody. Den s dítětem byl pro něho velkou motivací, aby se snažil ukázkově plnit své povinnosti, a to jak ve věznici, tak také na pracovišti. Vězni ve výkonu trestu mají možnost zaměstnání ve dvou pracovních režimech, a to na nestřeženém pracovišti a střeženém pracovišti. Na nestřežené pracoviště se dostanou pouze ti, kteří si odpykávají „mírnější“ tresty, kdežto odsouzení za násilné a závažnější trestné činy pracují na pracovišti pod dozorem Vězeňské služby. Pan F. byl právě jeden z těch „šťastlivců“, kteří mohou pracovat na pracovišti bez dozoru. Zaměstnavatel i strážní podali k jeho žádosti o účasti na Dni s dítětem velmi kladné hodnocení. Ostatně právě těch pár hodin, které mohl strávit se svou rodinou, mu byly velkou motivací, aby na sobě „makal“. Jak se nám svěřil, dříve měl vůči vězeňskému řádu lhostejný přístup, ovšem, když přišla tato možnost, začal, dle svých slov, dvacet měsíců dřít, aby tuto příležitost dostal. Snažil se své povinnosti plnit nadstandardně a zároveň vykovávat další úkony navíc, jen aby si získal na den vstupenku „ven“ do okrasné zahrady.
Zeptali jsme se, jak je možné, že se člověk dostane tolikrát do vězení. Odpovědí nám bylo naprosto upřímné „Nevím.“ „To je jako postižení, třeba mám zákaz řízení na nějakou dobu a prostě za ten volant sednu. Prostě tak to je,“ řekl nám. Zároveň se nám svěřil, že drobné krádeže jsou nekonečný koloběh. Člověk potřebuje peníze na vlastní obživu a i když je řádně zaměstnán, stejně potřebuje peníze do začátku. Použije, co umí, aby si k penězům našel svou zkratku. Nouze tedy nakonec donutí člověka, aby si něco „splašil“, když nemá podporující zázemí.
Pan F. má nyní naději, že se bude moci vrátit ke své rodině a malé dceři. Rodina je pro něj motivací, aby si zanedlouho v polovině výkonu trestu zažádal o předčasné propuštění a zkusil žít život mimo zdi věznice.
Mluvili jsme i o tom, co bude po návratu do věznice, jestli nebude onálepkován jako „vyvolený“ a nedostane od svých spoluvězňů „sodu“. Návrat je pro něj nejtěžší v tom, že bude opět odloučený od svých blízkých. Nyní záleží na tom, jak rozhodne soudce v případě jeho žádosti o předčasné propuštění. Pokud snaha vězně není oceněna a žádost je zamítnuta, často to vězně zlomí a přestanou se snažit. On ale věří, že ani to by nezmenšilo jeho snahu dostat se ven s čistým štítem, tedy bez kázeňských přestupků.
Někteří z vězňů, s kterými jsme mluvili, byli vězněni poprvé – za distribuci drog, za rvačku s nešťastným koncem. Jsou odhodláni se do vězení už nedostat, odloučení od rodiny prožívají jako velmi tvrdý trest. Jsou ale i tací, kteří se vrací opakovaně. Vědomí, že některé skutky je s nejvyšší pravděpodobností přivedou zpátky za mříže, je nijak neodradí. Není jasné, jak moc by jim pomohla možnost někomu zavolat, když se rozhodují něco „spáchat“, získat oporu dřív, než se míra naplní a oni putují zpět do věznice, ale je určitě škoda, že tu možnost vůbec nemají.
Prožili jsme u věznice v Bělušicích pár hodin a naše rozhovory s vězni, jejich příbuznými, dobrovolníky i zaměstnanci byly jen krátké a povrchní. Přesto na nás návštěva udělala hluboký dojem. Uvědomujeme si, že vybraných dvanáct lidí z šesti set není reprezentativní vzorek a setkání s lidmi na opačném konci spektra by na nás určitě udělalo dojem zase jiný; možná by nám najednou žiletkový plot připadal zbytečně děravý a nízký. Přesto si myslíme, že bez naděje žádná změna k lepšímu není možná a naděje nemůže být jen imaginární a založená na vlastním úsilí. Jako se bez pomoci nenaučí chodit lidé po fyzickém úraze, těžko se to naučí lidé po karambolu mravním. Za každého, kdo takovou pomoc potřebným nabídne, cítíme velkou vděčnost.
Za pozvání a zorganizování celé akce děkujeme Mezinárodnímu vězeňskému společenství. Všichni byli moc milí a pokud vás láká nějak se do pomoci zapojit, vřele vám to doporučujeme. Možností je spousta a stačí napsat nebo zavolat a domluvit se.
Na výlet do Bělušic se vydali a zprávu o tom podali: Petr Steinbauer, Terezie Steinbauerová a Alena Theodora Dvořáková. Fotily Terezka a Thea.
Komentáře
To se mi fakt líbí!
@HelenaH: Díky. Spousta věcí se nám do textu nevešla. Smutek žen, které doma čekají a tvrdí dětem a okolí, že táta odjel za prací, aby je ostatní nepřestali zdravit. Podivná pravidla finanční podpory, kdy manželova pomoc by znamenala zkrácení dávek, tj. vpodstatě propadla státu - skutečně motivující k práci. (Ve velkém se tenhle princip ukázal teď po tornádu.) A děti, které nechápou, proč s nimi tatínek není doma. Bylo to velmi silných pár hodin.
Líbí se mi to, protože jsou to lidé na okraji, kteří si za svůj zpackaný život (svůj a své rodiny) mohou sami....a tady mohli zažít možná mžik naděje, že normální život pro ně není nedosažitelný
@HelenaH: Ono je to vždycky složitější. Co znamená "moci si za to sám", když každý máme jiné startovní podmínky, jiné zděděné předpoklady, jiné vzory? Netušíme, jak bychom v podmínkách druhých obstáli my. Takže jo, lidé nezbavení svéprávnosti jsou zodpovědní za své jednání, ale roli v tom hraje tolik faktorů...
...faktorů, na které lidská spravedlnost bohužel nebere ohled, když ten člověk spáchá nějaký trestný čin no. Ta akce na které jste byli je prostě dobrá.
@HelenaH: Proto jsem šla na teologii a ne na práva. :-) Obdivuju každého, kdo si dokáže udržet nadhled a rozhodovat podle našich nastavených lidských pravidel.
Někdy je to jen o štěstí a smůle a i z menšího porušení předpisů se může najednou stát neúmyslené zabití. Měl jsem tu smůlu že se to stalo před třemi týdny na mé směně a třem klukům mladším než já, jinak velmi šikovným a pohodovým, to zásadně a negativně změnilo život do budoucna. Někteří už taky mají rodinu. A ten čtvrtý nešťastník, jen o málo starší než já, který za nic nemohl, který k úrazu přišel jen tím že byl ve špatnou dobu na špatném místě, a který prací v ČR živil rodinu na Ukrajině, už to nerozchodil, ani v nemocnici ho nedali dohromady.
Když budou mít štěstí, třeba ti tři nešťastníci taky budou moci na jedno odpoledne potkat své rodiny...
@Libor Bláha: To je strašné. :-( A člověk si to často neuvědomuje, jak málo stačí k překročení hranice mezi my a oni. O situaci rodiny na Ukrajině ani nemluvím.
Diky za report a je fajn, že se konají podobné akce i v této náročné době.
PS: @PetrST Až se uvidíme, tak nám s Terkou poreferuješ :-D
Tak samozřejmě celkově by bylo dobré, kdyby ti, kteří nemusí být izolovaní, si mohli trest odpykat "doma". A na druhou stranu ti, kteří jsou nebezpeční, tak aby se s nimi více pracovalo. Moc nechápu, kde ty změny váznou.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.