Jak ty sám vnímáš zbožnost? Jako sebedisciplínu, která se musí naučit a takzvaně „vydřít“ a „vymodlit“? Nebo spíše jako dar, který od Ducha Svatého dostáváme a vlastně nám (jednoduše řečeno) stačí se mu otevřít, přijímat ho a rozvíjet? Na tyto a další otázky odpoví následující článek, který se věnuje dalšímu, tentokrát už předposlednímu daru Ducha Svatého – zbožnosti. Další čánky z této série najdete tady.

zdroj: unsplash.com

Co je to zbožnost? A jak se pozná zbožný člověk? Je to zajímavé, ale myslím si, že pravá zbožnost není na člověku příliš vidět, ve smyslu nedává se na odiv. Jsou totiž lidé, kteří o sobě rádi říkají, že jsou zbožní, a i když to třeba ani takto přímo neřeknou, svým okatým chováním to chtějí dát lidem patřičně najevo. Můžou to být gesta, zavřené oči, výraz obličeje jako svatý obrázek, udělat nějaký veřejný čin, dělat se svatým. Bohužel takoví lidé se stávají pro druhé spíš karikaturou zbožnosti, něčím, co člověka přímo odrazuje.

To je tedy jedna strana mince, kterou asi známe všichni, a možná, že k ní i sami občas sklouzáváme. Jako by ve zbožnosti šlo o něco naučeného, kdy se v sakrálním prostoru, třeba v kostele, chovám nějakým okatým způsobem, a potom přepnu, když odcházím a už jsem to zase ten starý já v hektickém tempu běžného života.

I když nás taková forma zbožnosti, která je spíš karikaturou, odrazuje, nemáme právo se zbožnosti jakkoliv posmívat a zlehčovat ji tím, že se vlastně o ni radši nesnažím, abych nevypadal stejně hloupě.

Je třeba si uvědomit, že zbožnost je dalším ze sedmi darů Ducha Svatého. Je to tedy něco, co nám Duch Svatý chce dát a k čemu nás chce vést správným způsobem.

Papež František mluví o třech takových skupinách křesťanů. Tou první jsou křesťané bez Krista. Ti vyhledávají jenom něco výjimečného, jako např. zjevení, prostě nějakou senzaci. Pak jsou to křesťané, kteří hledají pouze pobožnosti, ale také bez Ježíše. Pomodlí se všechny možné modlitby, ale třeba se to ani nepromítne do jejich skutečného života. Nedá se tedy zůstat pouze u pobožností, je třeba hledat živého Ježíše, který je stále „na cestě“. A tou poslední skupinou jsou křesťané, jejichž středem života je Ježíš Kristus. Ti s Ježíšem opravdu žijí a chápou, že všechno v životě dělají ve vztahu k němu. Aby se Ježíš stával čím dál více středem i našeho života, je třeba v životě rozlišovat, jestli to, co dělám, pro co se rozhoduji, jestli mě to vede k Ježíši, a nebo naopak od něho odvádí. Mám-li v srdci pokoru klanět se před Ježíšem a snažit se dělat to, co chce on, pak se stávám křesťanem s Kristem.[1]

Podle papeže Františka tedy dar zbožnosti označuje naši příslušnost k Bohu a naše hluboké spojení s ním, spojení, které dává smysl celému našemu životu, a uschopňuje nás setrvat ve společenství s ním i v těch nejobtížnějších a nejbolestnějších chvílích.[2]

Můžeme říci, že kdo je zbožný, tak nebere vztah s Bohem jako povinnost, ale jako touhu srdce – chce žít v přátelství s ním, a chce tímto přátelstvím naplnit celý svůj život. To je pravý smysl daru zbožnosti.

Zbožností vzdáváme úctu Bohu a klaníme se mu jako Pánu svého života. Zbožnost vyžaduje velkou dávku naší pokory. Svědčíme i před druhými lidmi o tom, že žijeme podle Božího Ducha, který žije v nás. Pokorná zbožnost v nás pak utváří dětskou důvěru k Bohu, kdy můžeme prosit Pána s láskou a jednoduchostí.

Kdo pěstuje opravdovou zbožnost, ten se učí žít jako Ježíš. Jde ruku v ruce s ním životem a jedná tak jako on: raduje se s radujícími, pláče s plačícími, je nablízku těm, kdo se cítí být osamoceni nebo znepokojeni, napravuje chybující, těší zarmoucené, přijímá a pomáhá těm, kdo se ocitli v nouzi…

Opravdová zbožnost nevykřikuje, ale pramení ze srdce, z nitra člověka. Zbožný člověk se pozná podle toho, že žije v souladu se sebou samým, je klidný, trpělivý, přivádí nás k pokoji s Bohem a k ochotě sloužit druhým. Jde tedy o úctu k Bohu, která se projevuje konkrétními skutky v životě, zvláště v lásce a službě potřebným.

Zbožnost pěstujeme nejvíce skrze osobní modlitbu s Bohem. Jak se ji ale naučit? Jeden poučný příběh vypráví o učedníkovi, který požádá svého učitele, aby ho naučil modlit se. Učitel mu na to ponoří hlavu do kádě s vodou. Když už je mladík na pokraji utopení, učitel ho pustí a řekne mu: „Modlit se znamená toužit po Bohu stejně, jako jsi toužil po tomto nádechu.“[3]

Modlitba je dechem našeho života. Kdo v ní rád, často a pravidelně dýchá, na takovém člověku se modlitba zrcadlí právě jako dar opravdové zbožnosti. Nemusí přitom jít o nějaké dlouho trvající naučené modlitby, jako spíše o upravení denního rytmu tak, abych jej žil v Boží přítomnosti. Je to zcela prosté, když se nad tím zamyslíme. Během dne je spousta chvil, které mohu naplnit tzv. modlitbou srdcem, i když nemám příliš času. Jsou to např. chvíle, kdy jedu někam dopravním prostředkem, kdy kráčím po ulici, když se probouzím nebo usínám, když pracuji…

V mnoha těchto chvílích se místo pouštění hudby do sluchátek či hledění do mobilu a brouzdání po internetu můžu zkusit něco pomodlit, můžu konverzovat s Ježíšem, můžu si poslechnout nějakou duchovní přednášku nebo křesťanskou písničku, nebo místo populární literatury si můžu přečíst nějakou náboženskou knihu, můžu vyslat pár střelných modliteb k Bohu za ty, kteří mi přicházejí na mysl, a kteří prožívají něco těžkého, nebo i za ty, které zrovna míjím nebo potkávám… Takto to okolní lidé ani nezpozorují, že se v komůrce svého srdce tiše modlíme a pěstujeme vztah s Bohem. Někdy mi prospěje i to, že se zajdu během dne do kostela chvíli pomodlit, nebo se jen chvíli zadívám na kříž či náboženský obraz nebo na krásu stvoření někde venku, a jen tak tiše kontempluji (uctívám a rozjímám) Boží lásku.

Velkým nástrojem pro pěstování zbožnosti je také čas adorace. Je velmi prospěšné vyhledávat možnosti a chvíle, kdy se mohu klanět Ježíši v Nejsvětější Svátosti. To je chvíle, která prozařuje celé mé nitro a celý můj život světlem, vycházejícím od Krista. Ježíš, jako Vzkříšený Pán a Bůh, proměňuje mé srdce i všechny věci, které mu v modlitbě předkládám, a těsněji mě spojuje se svou nekonečnou láskou, ve které nese mě i celý svět. Já se mu v modlitbě odevzdávám a on se mi dává celý. Učím se naslouchat jeho hlasu.

Modlit se je v našem životě potřeba s pevnou vírou a důvěrou v srdci, že Bůh mne miluje tisíckrát víc, než si umím představit, než bych uměl kdy pochopit. V modlitbě mám věřit, že to, zač se modlím, můj Bůh už vyslyšel, třebaže to ještě nevidím nebo nechápu. Jeho cesty nejsou našimi cestami, a tak způsob, jakým mi chce něco dát, závisí zcela na něm. On jediný ví, jestli to či ono, oč v modlitbě prosím nebo co mu předkládám, je pro mě dobré či ne, a jakým způsobem mě k tomu dobrému má přivést, anebo od něčeho špatného ochránit. Je třeba, abychom mu bez pochybování důvěřovali, opřeni o Ježíšovo slovo: „A za cokoli budete prosit ve jménu mém, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synovi. Budete-li mě o něco prosit ve jménu mém, já to udělám.“ (Jan 14,13-14)

Nakonec nás ke zbožnosti povzbuzuje i sv. František Saleský, který říká, že zbožnost není něco, co by nás mělo ničit, nebo nám brát vítr z plachet, ale právě naopak, že pravá zbožnost všechno v našem životě zdokonaluje a oživuje: „Včela sbírá svůj med z květů a přitom je nepoškodí a neničí, zanechá je neporušené, čisté a svěží, jak je nalezla. A pravá zbožnost působí ještě lépe, neboť nejen že žádné povolání nebo činnost neporuší, ale naopak dodává jim větší hloubku a krásu. Jako drahokam, hozený do medu, nabývá většího lesku, každý podle své barvy, tak se stává člověk příjemnějším a dokonalejším ve svém povolání, je-li spojeno se zbožností: péče o rodinu je skrze ni více prostoupena pokojem, láska mezi manžely je opravdovější, služba představenému věrnější a jakékoli povolání se vykonává s větší ochotou a lépe… Ať jsme tedy kdekoli, můžeme a máme usilovat o dokonalý život.“[4]

Zbožnost tedy znamená být oděn v Krista[5] a patřit mu s celým svým životem…

 

Autorem je  P. Tomáš Žižkovský, kaplan v Diecézním centru života mládeže Mamre.
 


[1]https://www.pastorace.cz/clanky/krestane-bez-krista-papez-frantisek

[2] Papež František: Dary Ducha. s. 28.

[3] Ódile Haumonté: Všední život s Duchem Svatým. s. 84.

[4]https://www.pastorace.cz/clanky/prava-a-uprimna-zboznost-nic-nenici

[5] Gal 3,27