Před pár týdny proběhla facebookem výzva, kterou u příležitosti svých sedmdesátin založil Edy - Jiří Zajíc, publicista a skaut. Rozhodl se podpořit skauty v Teplicích, kteří se statečně pustili do budování klubovny. V dnešní době, kdy lidé využívají odvahu spíše k finančně motivovanému podnikání než k mnohaletým závazkům práce pro ostatní, nás v redakci odvaha teplických skautů zaujala a rozhodli jsme se s nimi blíž seznámit. Na naše otázky odpovídal dlouholetý vůdce teplického střediska Jakub Mráček.

 

 

„Skauti jsou celkem nenároční. Moc toho nepotřebují. Ale klubovnu ano. Bez ní totiž nemají svůj domov, kde se rodí skvělé nápady i celoživotní kamarádství. A v Teplicích je skautů zvlášť třeba. Tak jako všech lidí, kteří se dokážou nasadit pro druhé. Některé z nich znám i osobně, a tak jim chci aspoň symbolicky pomoct,“ píše Edy v úvodu své výzvy. Má pravdu. Ve skautských oddílech se klade důraz nikoli na výkony, ale na vztahy. Na vztahy, které jsou poctivé, obětavé, trvalé. Děti se učí, že slušné chování se vyplácí. Podržím-li druhého, když to potřebuje, mám větší šanci sám dostat ve chvíli nouze pomoc. Skautská přátelství přežívají do stáří, přenášejí se na děti. Kdo se jednou naučil hrát fér, hraje většinou fér i mimo skautské prostředí. A pevná sociální síť, která ve skautu vzniká, je snad vyhlášená všude. Rodiny si pomáhají s dětmi, dospělí si pomáhají navzájem i v tak praktických věcech, jako je shánění práce nebo bydlení. Zároveň se poskytují podporu ve vědomí, že být slušný a vstřícný k ostatním je normální.

Skauti vydrží leccos, i desetiletí zákazů a riziko kriminálu. To ovšem není důvod, aby v normální situaci nefungovali normálně, třeba měli střechu nad hlavou. V Teplicích mají spoustu dětí, které chtějí chodit do oddílu, ale málo místa na schůzky. Rozhodli se to řešit. S odvahou a nadšením prvorepublikových skautů, s přesvědčením, že první krok je nejtěžší a když ho udělají, pomoc už se najde. 

 

 

Jakube, můžeš nám napřed říct něco o sobě? Jak ses ke skautu dostal? Máš nějakou vtipnou přezdívku?

Jsem manžel a táta tří malých dětí, učitel, komunální politik. A samozřejmě skaut, i když ne od mala. Jak říká kamarádka, jsme rychlokvašky – přišli jsme až na prahu dospělosti. Já jsem v osmnácti začal vést družinu světlušek, slib skládal rok nato. I proto se žádná přezdívka neujala; někdy se mi jako pošťouchnutí říká BrK, což je bratr Kuba. 

Kde se aktuálně tepličtí skauti scházejí a proč toto místo nedostačuje?

Máme dřevostavbu starou jednapadesát let; stavěna byla na desetinu toho času. Sdílíme ji ještě s jedním střediskem. Ten dům je na skvělém místě, má relativně dobrou dispozici, ale kapacitně, esteticky, technicky ani ekonomicky už nedostačuje.

Co jste zatím pro zdárný průběh stavby udělali? 

O nové klubovně se mluví tak posledních patnáct let. Měli jsme štěstí: předchozí vedení střediska našetřilo milion. Není to moc, ale dávalo nám to možnost začít o stavbě přemýšlet vážně. Prošli jsme si spoustou slepých uliček a řadou zklamání i odepsaných nákladů, ale přesto jsme se shodovali na tom, že to nevzdáme a novou klubovnu postavíme.

 

 

Stavba klubovny je určitě velmi náročná a stresující, nicméně skauti jsou známí svým nadhledem. Které historky spojené s budováním předpokládáš, že si budete se smíchem v oddíle vyprávět ještě za dvacet let?

Asi to nejsou historky k popukání, ale řadu příhod samozřejmě máme. Nejsilnější zážitky jsou asi z brigád, na kterých hodně skautů, skautek a roverů vypomohlo. Je to zvláštní pocit pospolitosti, když si všichni zapracují a pak společně jíme kebab na střeše…

Legraci jsme užili při testování nepropustnosti naší střechy. Stavební dozor měl podezření, že protýká, a tak jsme museli „bazén“ na ploché střeše napustit. Záhy se na dně udělala kluzká vrstva, takže jsme tam hráli na honěnou. Když se pak voda vypouštěla, s napětím jsme očekávali, jaký gejzír dole ten tlak způsobí. Vůbec to nebylo špatné!

Co myslíš, že si vedoucí i děti ze stavby odnesou? 

Před lety jsme si jako jeden z výchovných cílů stanovili, že chceme posilovat bod skautského zákona „Skaut je hospodárný“. Přišlo nám, že se nedaří dětem předat úctu k věcem, že jsme tu starost o společné věci nějak zapomněli. Nová klubovna je na to skvělá věc. Skoro každý v tom dvěstědvacetičlenném středisku něco pro nový dům udělal: Světlušky třeba dražily své výrobky, předškoláci sbírali na zahradě ořechy, které nasušili a prodávali, ti starší pak pomáhali na stavbě. Věřím, že se to na přístupu k věcem projeví.

V dnešní době jsou lidé zvyklí, když si chtějí jako organizace něco pořídit, podat žádost o grant a čekat, jestli jim příslušný úředník podporu „přiklepne“. Využili jste i téhle možnosti? Tvůj pedagogický záměr zapojit všechny, kterých se to týká, do práce na budování klubovny chápu, ale nedivili se někteří rodiče, že vám klubovnu nezaplatí „EU“? Povedlo se Ti do práce nadchnout úplně všechny?

Náš původní záměr bylo využít právě takového velkograntu, ale projektant nestihl termín a pak už peníze nebyly. To byl asi nejhorší moment – „utopili“ jsme nějaké peníze, měli jsme prázdný pozemek, dluh a úspory došly. V téhle fázi jsme si ale řekli, že i tak (byť v jiné podobě) to smysl má. Myslím, že v té chvíli si hodně lidí uvědomilo, že to je skoro na každém. Na stavbě rozhodně nepracovali všichni, ale skoro všichni pomohli nějak zprostředkovaně - organizovali skautský ples, darovali nějakou službu nebo výrobek, když jsme dělali crowdfunding na HitHitu, to se zapojili i bývalí členové, rodiče, nebo prostě jen lidi zvenčí, kterým to bylo sympatické. 

Úplně růžové to ale není - jasně, že pár lidí má s tím projektem nějaký problém. Naštěstí se ale respektujeme a fungujeme a kamarádíme spolu dál.

 

 

Velkou bolestí mnoha oddílů je komplikované předávání vedení. Někde oddíl nebo středisko vede silná osobnost, která nástupce úmyslně nehledá, jinde se nedaří vychovat zodpovědné mladé lidi a ve vedení z nutnosti zůstává někdo, kdo by už rád oddíl předal, ale nemá komu. Co děláte proto, aby vaše nová klubovna byla i v dalších desetiletích plná dětí, jejichž oddíly mají dobré a nevyhořelé vedení?

To se ptáš dobře – já jsem před dvěma týdny po dvanácti letech vedení střediska předal. I to mě naplňuje nadějí, že to nebyla investice do cihel, ale do lidí. Že se našli ti, kteří přebírají středisko s dluhem, ale silné a stmelené.

Vedení oddílu je náročná věc. Celou dobu hledám, jak dobrovolníky ve vedení oddílů podporovat a motivovat, a pořád mám pocit, že to je málo. Něco z naší zkušenosti ale řeknu: 1) Respektuji potřeby, netlačím na pilu. 2) Snažím se umožnit lidem dělat to, co chtějí dělat. 3) Mluvíme spolu a trávíme spolu čas. 4) Problém jednoho oddílu je problém všech. 5) Máme nějakou vizi nebo společný cíl.

Kdybys o stavbě klubovny napsal knihu, jak by se jmenovala?

Někdy jsem měl pocit, že by z toho byl dobrý scénář na Pata a Mata, ale nakonec mi přijde, že to je pěkné podobenství o úsilí a podpoře hodně lidí. Takže třeba Mraveniště. 

Díky, žes nám přiblížil, kam to lze dotáhnout, když si lidé nekladou zbytečně malé cíle, a držíme vám palce, ať je nová klubovna brzy plná nadšených skautů všeho věku! 

 

Fotografie poskytli tepličtí skauti.

 

Stavbu klubovny můžete podpořit zde: https://www.darujme.cz/projekt/1204508

 

Nyní již neaktivní, ale inspirativně sepsanou Edyho výzvu můžete najít zde: https://www.darujme.cz/vyzva/1202073