Vladimíra Osadníková je kouč, osobní poradkyně, speaker a lektorka. Ve své praxi klienty motivuje, snaží se zaměřovat se na jejich osobní rozvoj a přinést do jejich života pozitivní změnu. Zajímá se také o vliv sociálních sítí na život člověka a působí v organizaci Anabell, která pomáhá lidem s poruchami příjmu potravy. V rozhovoru jsme se dotkly kromě toho i vlivu pandemie na psychické zdraví, toho, co zahrnuje role peer konzultanta a významu chyb v našich životech.

 

Zdroj: vladimiraosadnikova.com

 

Uvádíte, že jste life a mental kouč, osobní poradkyně, speaker a lektorka. Je pro vás některá z těchto rolí nejpřirozenější a nějaká naopak největší výzvou?

Myslím si, že je pro mě nejpřirozenější role speakra. Jsem totiž zvyklá vystupovat, často vyprávím svůj příběh a také jsem se hodně pohybovala na sociálních sítích. Výzvou je přímá práce s klienty, ať už je to v podobě koučinku nebo v podobě poradenství. Každý klient totiž vždy nese jiný příběh a člověk se na to nemůže dopředu připravit. V tom je velká výzva, pomáhat lidem, být tu pro ně a dát jim to, pro co si přišli.

Vy už jste trochu zmínila, že jste aktivní na sociálních sítích. Mě by zajímalo, jak se toto doplňuje s vašimi ostatními profesními rolemi. Sama jste se také ve své bakalářské práci zabývala tématem sociálních sítí v životech studentů. Souvisí i tento studijní zájem s vaší současnou profesí?

Na sociálních sítích se pohybuji už řadu let, vyzkoušela jsem si dokonce roli influencera, takže jsem byla součástí světa, kde je spousta spoluprací, kampaní a s tím spojených povinností a zjistila jsem, že to prostředí je prorostlé takovou špínou. Na povrch to všechno vypadá dokonale, učesaně a perfektně, ale doopravdy to tak úplně není. Proto to je pro mě velké téma. Já jsem si prošla anorexií a v tu dobu pro mne byla zásadní honba za dokonalostí a je pravdou, že sociální sítě, zejména instagram, nám neustále dokonalý obsah předkládá a úplně se z toho ztrácí přirozenost. Já jsem v minulosti vnímala, že na mě toto působí a s klientelou, se kterou pracuji, se s tím setkávám dnes a denně. Porovnávají se, vidí na instagramu influencerky, fitnessky a vnímají to tak, že to jsou ty krásné a úspěšné bohyně a když já tak budu vypadat, tak taky budu mít všechno, a když budu mít hezký obsah a hodně sledujících, tak taky budu mít bezstarostný život. Já můžu klientům říkat, že to tak úplně není, že jsem si tím sama prošla a vím jak to funguje, jakým způsobem se například upravují fotky. Když jsem fotila nějakou kampaň, tak jsem se na upravených fotkách vůbec nepoznávala. I to je důvod, proč se teď snažím na sociálních sítí pohybovat, držet se linky reality a neustále lidem připomínat, že to, co na instagramu vidí, není realita a je to vytržené z kontextu. Pro spoustu uživatelů je instagram marketingový nástroj, který je prodává, je to pro ně práce a tu práci se snaží dělat co nejlépe. Je pak ale potřeba, aby toto vědělo i okolí. Souvisí to i s mou bakalářkou, protože jsem si tehdy říkala, že to je téma, které bude neustále aktuální. My žijeme na sociálních sítích takřka denně a výsledky mého výzkumu ukázaly, že to na moji cílovou skupinu mělo opravdu vliv. Spousta lidí tam chodí sdílet obsah a čeká zpětnou vazbu a pokud ta nepřichází, mohou být frustrovaní a vznikají negativní pocity méněcennosti. Potvrdilo se to, co jsem očekávala, totiž že trávíme spoustu času na sociálních sítí a přikládáme tomu mnohem větší váhu, než bychom měli.

Vy se snažíte řídit podle hesla, že když něco děláš srdcem, nemůžeš se splést. Pletete se někdy? A jakým způsobem je podle vás správné se s vlastními chybami vypořádat?

Myslím si, že se pletu stále a to v těch okamžicích, kdy se snažím rozhodovat racionálně, podle toho, jak by to mělo být, a potlačuji emoce. Obvykle toho potom lituji a říkám si, kdybych tehdy reagovala tak, jak jsem chtěla, tak by to bývalo bylo lepší. Ale myslím si, že je to přirozené, také z toho důvodu, že kdybych chyby nedělala, tak se nemůžu nikdy nikam posunout. Nemohla bych si nikdy zpětně říct: „Tyjo, to byla chyba, ale co si z toho vezmu za ponaučení a kam se posunu?” a dělala bych to neustále špatně. Za mě jsou chyby důležité, já je nevnímám jako něco, co je špatně, ale naopak jako důležitou zkušenost, jako to, co mě někam posune, díky čemu se něco naučím nebo poznám, jak v určitých situacích reaguji. Chyby jsou pro mě lekce, které dostáváme zadarmo a přijde mi škoda toho nevyužít. Klientům se také snažím předávat, že vždycky máme dvě možnosti. Buď vezmu chybu negativně a budu si říkat, jak jsem k ničemu a jak jsem selhala, nebo si naopak řeknu, že chyba už se stala a co jsem se z ní naučila, co příště můžu udělat jinak. Je to důležitá výzva, překonávat neustále sám sebe, učit se a přijímat chybu jako něco, co je v pořádku.

Na vašem webu mě zaujala myšlenka, že nezáleží na tom, kolik toho za den stihneme, ale spíše na tom, jak ten den prožijeme. Podle čeho se pozná dobře prožitý den?

Asi podle toho, jak se večer cítím. Pokud se cítím unavená a mám pocit, že jsem ten den promrhala, že jsem pouze splnila spoustu povinností, tak jsem ten den neprožila dobře. A naopak v okamžiku, kdy cítím, že jsem za den udělala něco pro sebe, že jsem aspoň chvíli žila, tak ten den stál za to. Já sama jsem byla vždy nastavena hodně na výkon, měla jsem pocit, že čím víc aktivit za den stihnu, tím lépe, měla jsem nabitý diář k prasknutí a každou hodinu naplánovanou. Teď to tak nemám a zjistila jsem, že je to takto efektivnější pro práci, že se cítím lépe psychicky a poprvé v životě žiju a ne jenom přežívám. Není to totiž tak, že pouze splním všechny povinnosti, protože to někdo čeká nebo jsem se k tomu uvázala, ale dělám věci, protože to chci dělat já, protože mě to baví, dělám je ze své vlastní vůle a umím si užít tu chvilku a tady a teď. V tom si myslím, že se to dá poznat.

Neexistuje tedy nic jako promarněný den, kdy neudělám vůbec nic, a pak se cítím špatně, že jsem ho proflákala?

Já si myslím, že proflákaný den znamená, že ho člověk potřeboval. Často se setkávám s tím, že mi lidé říkají, „já jsem nic neudělal, jen jsem se válel u počítače a koukal na seriály a ztratil tak den” a já si to nemyslím. Máme možnost volby, takže pokud jsem si zvolila, že dneska chci ležet u počítače a sledovat seriály, tak je to z nějakého důvodu a možná to je právě proto, že celý týden byl tak náročný, že jsem už na nic víc neměla sílu. A možná je to proto, že se dneska necítím dobře a mám pocit, že bych nejraději někam utekla, a tak chci být sama a poslouchám jen svoje potřeby. To je také dobré si uvědomit, že máme nějaké potřeby a že promrhané dny jsou ty, které trávím tím, že dělám jen věci pro druhé a zapomínám u toho na sebe. V okamžiku, kdy dělám něco pro druhé jenom proto, že to oni ode mne očekávají a já s tím nesouzním, tak v tu chvíli si můžu říkat, že jsem ten den ztratila, protože jsem pro sebe neudělala nic. Ale pokud v tom dnu najdu alespoň jednu věc, kterou jsem pro sebe udělala, a to může být to, že jsem si ráno vyčistila zuby, umyla vlasy nebo si dala dobrou snídani, tak mi ten den dává smysl a neztratila jsem ho.

Setkala jste se v rámci své poradenské praxe s nárůstem problémů, které způsobila pandemická situace a karanténa, a jaké problémy to nejčastěji jsou?

Bohužel jsem se s tím setkala. Data ještě nejsou, ale například u mých klientů s poruchou příjmu potravy je nárůst značný. Mohlo dojít k relapsu, protože lidé měli zase čas přemýšlet nad jídlem, věnovat se znovu cvičení nebo bylo jídlo řešením obav z toho, co bude, až se vše otevře, nebo strachu ze ztráty práce. Velmi narostly úzkosti a deprese z toho, jak jsme byli izolovaní a spousta lidí byla odkázána pouze na online prostor. Pro člověka, který na sebe má pokřivený pohled a nevnímá sám sebe pozitivně, není příjemné se na sebe šest hodin koukat do počítače. Naráželi jsme také hodně na to, že lidé ztratili režim. Lidé s poruchou příjmu potravy byli zvyklí chodit do školy nebo do práce, mít nějaký režim a nějak to fungovalo a najednou se toto úplně vytratilo a spousta lidí bylo na home office, byli sami a měli víc prostoru myslet na jídlo a cvičení nebo naopak se přejídat a zvracet. V těchto ohledech určitě problémů přibylo, ale myslím si, že důsledky pandemie teprve přijdou. Začneme teď totiž poznávat, koho všeho to zasáhlo a začneme se dostávat do situace, kdy nebude dostatek odborné péče. Už nyní jsou čekací lhůty dlouhé a obávám se, že přijde doba, kdy na klienty už odborníci nezbydou a pokud ano, tak budou muset dlouhou dobu čekat, což si nemyslím, že je ideální, protože když je člověk v akutní krizi a potřebuje to řešit, tak nechce čekat dva, tři měsíce na termín. Teprve teď mohou poradenské služby fungovat v běžném režimu a proto si myslím, že se rozsah problému ukáže až nyní. V pandemii byly podmínky nejasné, spousta lidí nevěděla, jestli mohou pomoc poskytovat nebo ne, a klienti nevěděli, jestli a jak se na odborníky obrátit. Mnoho jich nemělo ani možnost fungovat online, protože když je se mnou doma dalších pět lidí, tak mi není příjemné řešit, že mám deprese, úzkosti nebo že se sebepoškozuji. Proto si myslím, že teď můžeme očekávat vlnu zájmu o pomoc. Doufejme, že se moje vize nenaplní, ale mám obavu, že to přijde.

Jaká je role kouče v životě člověka a s čím mu kouč může pomoct?

Já jsem v takové specifické roli, protože kombinuji prvky koučinku, terapie a poradenství a nejsem úplně vyhraněný kouč, ale vždy se snažím přizpůsobit požadavkům klienta. Někteří z nich vyloženě vyžadují kouče. Myslím si, že velkou výhodou koučinku je, že je časově ohraničený. Většinou jde o pět sezení a za těchto pět sezení se dá efektivně vyřešit nějaký problém. Samozřejmě v situaci, kdy jde o nějaké trauma nebo o duševní onemocnění, nemá kouč absolutně smysl. Kouč má smysl, když se v životě potřebuji posunout někam dál, hledám cestu, nevím co od života chci, když se chci profesně rozvinout nebo když jsem zacyklená v nějakém vztahu a potřebuji se z toho dostat. Na koučinku je dobré, že se vypracují konkrétní kroky a klient je vlastně nucen, aby si řekl, co do příštího sezení udělá a má na to přesné deadliny. Dává mu to pak nějaký systém, bič, který si sám na sebe ušil. Kouč motivuje, povzbuzuje, je podstatné, aby klient viděl, že na to má, že to jde. Myslím, si že kouč má smysl také ve firmách nebo u sportovců. Tam, kde je potřeba změnit negativní myšlení na pozitivní, aby se člověk zaměřil na své silné stránky, začal si více věřit a nepochyboval o sobě. V terapii se spíše pátrá v minulosti a snaží se vyřešit příčina problému, proto terapie většinou trvá několik let. Když potřebujete sportovce namotivovat, aby podal výkon, tak tam tolik času nemáte a terapie nebude fungovat. Je potřeba si s odborníkem definovat, co čekám a co chci. Myslím, že výhoda koučinku spočívá v tom, že přináší rychlé výsledky a lidé v dnešní době rychlé výsledky očekávají. Velkou výhodou je, že výsledky jsou díky plánovaným krokům, cvičením a technikám praktické a hmatatelné. V terapii to až tak hmatatelné být nemusí, nebo to může trvat delší dobu. Terapie bývají náročné, člověk se po nich cítí vyčerpaný, naopak koučink je o tom, že je člověk poté namotivovaný, pozitivně naladěný a nakopnutý. Já sama mám terapeuta, koučku a supervizora a dává mi to obrovský smysl mít z každého trochu a poznávat se v různých směrech.

Vy už jste také zmínila, že pracujete v organizaci Anabell, která se zabývá pomocí lidem s poruchami příjmu potravy. V čem spočívá práce vás jako peer konzultanta?

Moje pozice je tam specifická, protože kromě peera dělám i přímou práci s klienty a zároveň vedu pobočku. V peer konzultantství jde o to, sdílet svojí zkušenost. Klienty zajímá, co mi pomohlo, jak jsem to tehdy prožívala a jak jsem komunikovala s rodiči nebo se školou. Podstatou je, aby klienti věděli, že na to nejsou sami, že jsou tu lidi z masa a kostí, co si prošli tím samým, dostali se z toho a že tedy i oni mají naději, že se z toho dostanou. Sdílení je důležité, ale myslím si, že nestačí mít pouze tu zkušenost. Je potřeba mít ji velmi dobře zpracovanou a mít nastavené hranice, abych věděla, co ještě sdílet chci a co už ne. A pak si myslím, že je velkou výhodou mít nějaké odpovídající vzdělání, abych věděla, jak ten poradenský proces vést. Konzultace s klientem, když jsem v roli peera, by totiž neměla být o tom, že si sedneme jako dva lidé s podobnou zkušeností a budeme si vylévat srdíčko, jak jsme to oba měli těžké. Mělo by to být o tom, že si oba řekneme, jak jsme to měli těžké, ale já také řeknu, co mi pomohlo, a povedu toho člověka k cíli, k uzdravení. Měla bych vědět, že to není vůbec o mně, ale o tom klientovi, kterému se musím přizpůsobovat a vědět, co si v danou chvíli můžu dovolit. To znamená například, že když ke mně přijde klientka, která nebude chtít k lékaři, ale já budu vědět, že by měla, že je už ohrožena na životě, tak já jí nemůžu ze své pozice říct, že já přece taky nechodila k lékaři, tak ona taky nemusí. Měla bych předvídat situaci. Role peera, myslím, je náročná proto, že člověk musí být autentický, ale zároveň by měl mít hranice a měl by předvídat, jaký klient bude a jak bude reagovat. Je to dvojí odpovědnost, nejen za svůj příběh, který předávám, ale i za to, jak to podávám a také bych měla vědět, co to se mnou dělá. Není dobře, když otvírám téma, které cítím, že je pro mě bolestivé. Mě to nesmí rozhodit, aby to nedopadlo tak, že já se sesypu a klient bude sedět a říkat si, co se to děje. Ta role je náročná a proto jsem zmiňovala i supervize, protože je důležité o tom mluvit, nastavovat si hranice a neustále na sobě pracovat. Zároveň si myslím, že to je nezbytná role pro klienty, protože oni potřebují vědět, že to někdo zvládnul a chtějí si popovídat s někým, kdo tím prošel, chápe je a nebude se na ně dívat z vrchu, z pozice povýšeného odborníka. V tom je role peera skvělá a díky Bohu se začíná objevovat již ve více oborech.

A co byste řekla, že obecně vašim klientkám pomůže, aby svůj problém s poruchou příjmu potravy dokázaly překonat?

Myslím si, že je to o vztahu k sobě. Je důležité pracovat na utvoření si zdravého sebevztahu, naučit se respektovat se, ideálně mít se ráda, ale to ne každý dokáže, takže minimálně se přestat nenávidět. To si myslím, že jsou základní věci. Často bývá na poruchu příjmu potravy nahlíženo jako na nemoc, kdy se holky rozhodnou, že chtějí být hubené, a tak přestanou jíst, což tak ale není. Často je to tak, že poruchy příjmu potravy jsou až vyvrcholením nějakých problémů. Ty mohou být způsobeny tím, že jsou ty dívky hodně zaměřené na výkon, jsou perfekcionistky snažící se plnit očekávání ostatních a mají třeba syndrom hodné holčičky. Těmi spouštěcími problémy může být také šikana nebo jiné trauma. Porucha příjmu potravy je pak pro dívky řešením, je to totiž něco, co je v uvozovkách bezpečné, co znají a mohou kontrolovat. Často se to odvíjí od toho, že k sobě nemají žádný vztah nebo velmi negativní. Nemají sebe na prvním místě, mají na prvním místě ostatní a sebe vidí jen jako schránku , která plní nějaké úkoly. Je proto potřeba pracovat na utváření vztahu k sobě, aby si sebe začaly vážit, uvědomily si vlastní hodnotu a vytvořily si hranice. Proto se u poruch příjmu potravy jako nejkratší doba léčení uvádí rok a půl. Pokroky se dějí velmi pomalu a léčba trvá delší dobu i proto, že je potřeba změnit malé vzorce chování, které si většinou vytváříme již v dětství.

Myslíte si, že současná společnost pořád klade u žen důraz především na váhu a vzhled? Nedávný podcast Sádlo na radiu Wave v tomto kontextu vzbudil velký ohlas a ukázalo se, že tento pohled stále přetrvává.

Já bych ráda řekla, že ne, ale bohužel je to tady pořád a mám dojem, že to tady bude vždy. Je to takový boj s větrnými mlýny. Je léto, já otevřu seznam a tam najdu tisíce článku o tom, jak rychle zhubnout do plavek. Teď tu máme kult fitness. Všichni cvičíme, abychom vypadaly jako fitnessky, což ale není zdravé. Žena, co má nízké procento tuku, nemusí být zdravá. Já jsem jednou dostala otázku, jak si myslím, že vypadá zdravá postava, a já to nevím. Každá postava je totiž jiná a já nemůžu říct, že někdo vypadá zdravě. Potřebuju přece vědět, jak funguje uvnitř. Společnost je nastavena tak, že když vidíme hubenou holku, tak máme automaticky pocit, že je zdravá, což tak vůbec být nemusí, může mít spoustu zdravotních problémů, třeba nemít menstruaci. Pak vidíme slečnu, co má postavu lidově řečeno krev a mlíko, a řekne se, že má pár kilo navíc, ale přitom ta slečna může být úplně zdravá. Je to dáno také tím, že vidíme bulvár, jak u celebrit neustále řeší, jak kdo přibral a kdo zhubnul. Typická je Ewa Farna, u té se neustále probírá, jestli hubne nebo přibírá. Já si pak říkám, proč se nikdo nezabývá tím, že natočila klip, nebo že vychovává dítě, ale proč se zajímáme jen o to, jak vypadá. Pokud se my jako společnost nezměníme, tak se toto nezmění. Ale myslím si, že teď už je tu více vlivných lidí, kteří o tom mluví a snaží se jít proti proudu. Ať už je to podcast Sádlo s Ridinou Ahmed, Kristýna Dolejší z projektu Za normální holky, Vlastina Svátková nebo zmíněná Ewa Farna. To jsou podle mě lidé, co se snaží bourat stereotypy a jdou s kůží na trh. Často jsou za to pranýřováni, ale přesto do toho jdou. Tak třeba už jednou nebudeme vůbec řešit, jak kdo vypadá.

Na vašem webu jsem našla citát, že vpřed nás nevede vysvětlení, ale naše vůle jít dál. Zajímalo by mě, co to znamená, jak to, že vysvětlení nás nikam nevede?

To je úplně jednoduché. Uvedu příklad na škole. Já můžu někomu vysvětlovat, jak může být vysoká škola skvělá a podat tisíc racionálních důvodů, proč na ni jít, ale když člověk nebude mít vůli a nebude sám chtít, tak tam pravděpodobně nepůjde a když tam půjde, tak ho to nebude bavit a stejně z té školy odejde. Naopak když budeme mít vůli to dotáhnout a chceme tam jít, tak si myslím, že je to to, co nás posune. Já to vidím na našich klientkách i na sobě. Když jsem si procházela anorexií a někdo mi řekl, že musím přibrat a když nepřiberu, tak nebudu zdravá, tak mi to bylo úplně jedno. Když jsem měla ale tu vůli a sama jsem si řekla, že to musím změnit, protože chci, tak se začalo všechno dít. Stačilo jenom chtít to porazit. Proto si myslím, že pouhé vysvětlení nestačí. Ono může vůli doprovázet, může mi dát možnost tomu porozumět, ale vůle je zásadní.