O stáži na ambasádě, Polsku a o budoucím povolání hovoří studentka mezinárodních vztahů

Radka Mazurková je studentka mezinárodních vztahů na Masarykově univerzitě v Brně. Během druhého semestru ve třetím ročníku bakalářského studia odjela na tříměsíční stáž do Varšavy na ambasádu. V rozhovoru mluví o tom, jak se ke stáži dostala, jak vypadala její práce, ale také o situaci v Polsku. 

Jak ses ke stáži na polské ambasádě dostala?

Můj přístup byl dost netypický oproti ostatním stážím. Normálně to funguje tak, že buď Ministerstvo zahraničních věcí ČR nebo konkrétní velvyslanectví vyhlásí výběrové řízení, přihlásí se nějací uchazeči, a potom proběhne výběrové řízení o několika kolech. U mě to bylo tak, že jsem věděla, že je covid, a také jsem potřebovala nahnat body za stáž k přijímačkám na magistra, a proto jsem se rozhodla zažádat o stáž. Díky své znalosti polštiny jsem si vybrala Polsko, což je relativně blízko a jazyková výhoda mě upřednostnila před uchazeči, kteří tuto znalost neměli. Napsala jsem na ambasádu e-mail s motivačním dopisem a životopisem, a tam se mě ujal zástupce velvyslance. S tím jsem poté komunikovala o všem, co bylo potřeba.

Takže sis jednoduše vzala to, co jsi chtěla…

V podstatě jo. Přišla jsem, měla jsem.

Snila jsi někdy před vysokou školou, že pojedeš do ciziny na stáž?

Věděla jsem, že existují stáže, a že tam lidé jezdí na zkušenou. Tam ale moje znalosti skončily. To, že bych mohla dělat na ambasádě nebo na konzulátu, jsem vůbec netušila. Hlavně jsem nevěděla, že bych se tam mohla dostat už na bakalářském studiu. Seznámila jsem se s tím více až díky spolužákům z vyšších ročníků, kteří měli zkušenosti z různých mezinárodních organizací a ambasád. Zjistila jsem tedy, že to můžu zkusit. Napsala jsem tam a vyšlo to.

Jak vypadal tvůj běžný den?

Oficiálně jsem byla na politickém a ekonomickém úseku na ambasádě. Kvůli covidu byl dvousměnný provoz, takže jeden den jsem pracovala z domu, kde jsem vypracovávala různé reporty a zprávy o česko-polském vývoji. Také jsem chodila přímo na setkání, ze kterých jsem psala reporty, aby to diplomaté nemuseli absolvovat osobně, ale přečetli si to ve zkratce. Druhý den jsem byla oficiálně na ambasádě a dělala jsem tam politicko-ekonomickou agendu s tím, že jsem vypomáhala na konzulátu, kde se řeší víza, pasy, trvalé a přechodné pobyty a tak dále.  

Umíš polsky, protože pocházíš z Karviné, tedy od hranic s Polskem. Měla jsi i tak někdy problém se dorozumět?

Když máš nějakou jazykovou výbavu, tak na lepší úrovni je vždy pasivní část, kdy máš poslouchat nebo rozumět. Aktivní část, kdy musíš psát nebo mluvit, je vždycky horší. Ta aktivní pro mě byla těžší, protože ve Varšavě je polština trochu jiná než na hranicích, odkud pocházím, kde je to taková míšenina. Neměla jsem problém rozumět, spíš jsem měla problém, aby oni rozuměli mně. Já mám hovorovou polštinu. Vím, jak si koupit jahody a tyhle praktické věci, ale nevím, jak se řekne konkrétně třeba „otisk prstu“ nebo „potřebujete ověření od notáře“. To jsem se musela všechno doučit, ale po dvou třech týdnech, co jsem do toho více pronikla, to bylo v pohodě. 

Ty jsi tam byla tři měsíce, co pro tebe na tom všem bylo nejtěžší?

Nejtěžší bylo asi odloučení od rodiny; sice studuji v Brně, ale co měsíc jezdím domů a tři měsíce jsem bez příbuzných nikdy nebyla. Také tam byla hrozně vybavená kuchyň, takže jsem si musela zvyknout na to, že si neustále s kolegyněmi objednáváme jídlo, a že objednáváme od Thajců. Když jsem si tam šla objednat svojí polštinou a Thajec na mě mluvil svojí, tak to bylo dost náročné. Kolektiv tam byl jinak super, takže pro mě práce nebyla extrémně těžká. 

Říkala jsi, že odloučení bylo náročné, přitom ale plánuješ další stáž, tentokrát v Kanadě. Vím, že je to zatím všechno v řešení, ale i tak, znovu se pustíš do takového odloučení, a to ještě na šest měsíců. 

Ano, plánuji na podobné bázi stáž v Kanadě, ale uvidíme, jestli to vyjde. Výběrové řízení se teprve koná. Odloučení bude určitě horší, protože nebude možnost se během té doby vrátit. Uvidíme, jaká bude vůbec covidová situace, protože Kanada je na tom hodně špatně, nezvládají ji po všech stránkách, ať je to očkování nebo opatření. To je také důvod, proč nevím, jestli mi to vyjde.

Čím si myslíš, že se lišíš od ostatních, že zrovna ty jsi mohla tuto stáž absolvovat?

Myslím si, že jsem oproti ostatním víc přímá, otevřená, a hlavně se nebojím zeptat se a zjistit, co je možné. Vždycky si řeknu: „No, při nejhorším mě odmítnou, nemůžou mě zavřít ani nic podobného, prostě mě mohou jen odmítnout.“ A ostatní se toho možná bojí nebo nevím, ale já jsem asi taková odvážnější. To mě asi odlišuje od ostatních.

Jak tě podporovala škola?

Musela jsem spolupracovat s Centrem zahraniční práce Masarykovy univerzity, kde byla doktorka Zapletalová, která mi vysvětlila vše okolo byrokracie. Také tam byl proděkan pro internacionalizaci Suchý, díky kterému jsem získala vysoké stipendium, i když jsem jela do východní Evropy. Stipendium mi pokrylo většinu mého života ve Varšavě. Také jsem získala 26 kreditů, díky kterým jsem nemusela na dálku absolvovat žádné předměty. Jen mi uznali předmět Zahraniční stáž, za který jsem dostala kredity a mohla jsem projít semestrem. Škola se to snaží dělat pro studenty lákavé. Dostanou finanční i kreditovou podporu, aby o nic nebyli ochuzeni.

Je dobré, že jsi nic nezameškala, ba naopak. Ty jsi tam psala bakalářskou práci. 

To bylo velice důležité, protože jsem psala o polské zahraniční politice a jeho vztahu k Bělorusku. Když jsem něco nevěděla, tak jsem se zeptala nějakého místního diplomata nebo šéfa na konzulátu. Také jsem měla pár schůzek s polskými historiky, kteří se zajímají o zahraniční politiku. Tohle všechno byl obrovský benefit, protože ostatní psali jen z dat, která jsou dostupná na internetu.

Psala jsi závěrečnou práci o Bělorusku a zrovna teď je všechno, co se tam děje, velkým aktuálním tématem.

Bělorusko je velké téma a Polsko je jeden z nejdůležitějších aktérů, který se o Bělorusko zajímá. Když tam vypukly nepokoje po zmanipulovaných volbách, polský premiér byl první, který se k tomu vyjadřoval a usiloval o podporu Evropské unie a o ukončení nepokojů.

V čem vidíš největší rozdíl mezi Čechy a Poláky?

Obrovský rozdíl je v tom pohledu na druhý národ. Češi vyloženě Poláky opovrhují. Je to sice mnohem větší stát, je jich čtyřikrát víc, ale my je bereme jako stát, který nám posílá špatné potraviny, opovrhujeme tím, jak Poláci řídí a také tím, že jsou Poláci katolíci, a že všechno řeší vírou. Poláci nás naopak mají hodně rádi a uznávají nás. Když byly mezinárodní statistiky, tak Češi vyšli jako jejich nejoblíbenější sousedé a Evropané. Vzhlíží k nám. My k nim ale ne a tomu nerozumím.

Jak jsi tam vnímala církev a víru?

My v Česku si myslíme, že to je strašně katolická země a všechno se točí okolo víry, ať už je to potratová, manželská nebo rozvodová politika. Ale v praxi zjistíš, že to není téma, kterým by vyloženě každý den žili. Také věřících hrozně ubývá, protože politické strany toho zneužívají a mladým se to nelíbí; ne že by opovrhovali vírou, ale opovrhují politickými stranami, které víru protlačují skrz politiku, a to tam je velký kámen úrazu. 

Na ambasádě jsi tento problém pociťovala?

To rozhodně ne, protože tam pracují především Češi. Místní zaměstnanci jsou třeba překladatelé, řidiči, uklízečky nebo pomocní administrativní pracovníci. Předmětem práce je politická agenda a řeší se tam mezinárodní vztahy a víra tam nemá co zasahovat. Je třeba rozdíl v tom, kdy mají svátky Češi a kdy Poláci. Česká ambasáda drží ty české, ale když jsou polské svátky, tak Poláci do práce na ambasádu nechodí.

Na ambasádě jsou lidé z Čech. Polsko je ještě poměrně blízko, ale ambasády v jiných zemích jsou hodně vzdálené od domova. Lidi, kteří tam pracují, tam chtějí být, nebo jsou tam vysláni státem nedobrovolně?

V praxi to funguje tak, že jsou všichni zaměstnaní na ústředí Ministerstva zahraničních věcí v Praze, a když ministerstvo potřebuje nějaké lidi vyslat na ambasády a konzuláty po světě, tak se udělá interní výběrové řízení, a zaměstnanci se tam přihlašují dobrovolně. Samozřejmě západní státy jsou mnohdy zajímavější a je o ně daleko větší zájem, ale i jinam se lidé přihlásí, protože chtějí. Samozřejmě za to mají finanční benefity, protože pracují mimo svou zem, a ještě s nimi odjíždí celá rodina, ale jsou tam, protože chtějí. Ti, kteří nechtějí, ministerstvo nikam nedotlačí.

A jak dlouho tam jsou?

Jsou vysláni na čtyři roky, ale v případě, že tam mají děti, které tam dodělávají školu, je možné, že jim to o půl roku nebo o rok prodlouží, aby děti mohly školu dodělat.

Líbil by se ti takový život? Dokážeš si představit, že by ses jednou přihlásila a byla vyslána do světa?

Přemýšlela jsem o tom, když jsem tam byla a hlavně, když za mnou na návštěvu přijel přítel. Bavili jsme se, jestli by to byl život pro nás, a asi jo. Je to velká neznámá, ale asi by mě to bavilo. 

Máš nějakou pozici, které bys ráda dosáhla? 

Kdybych měla možnost pracovat jako diplomat na ambasádě, tak by to bylo skvělé, nebo kdybych dosáhla v mém důchodovém věku na velvyslance, tak to by byla pecka. Ale i práce jako konzulární pracovník by mě moc bavila. Důležité pro mě je, abych jednou s sebou mohla vzít manžela a děti. Neexistuje pro mě varianta, že bychom se rozdělili a já žila čtyři roky jinde. 

Co ti celá tato stáž přinesla?

Určitě mám zkušenosti. Vím, jak to funguje a teoretické znalosti ze školy jsem přenesla do praxe, jak už na tom politickém úseku, tak na konzulátě. Důležité jsou také kontakty, že jsem se seznámila s důležitými lidmi, co dělají na ministerstvu. Kdybych tam možná v budoucnu chtěla pracovat, tak už tam alespoň někoho znám a třeba by z toho vzešla i nějaká pomoc.