Přinášíme vám další text z pera Marka Orko Váchy, tento pochází z ledna letošního roku. Úvod by tu, myslím, nebyl moc na místě. Snad jen jeden si dovolím – na úhlu pohledu záleží. A taky to, že i my, kteří text vydáváme, jsme vlastně katoličtí publicisté a jsme si toho vědomi.

Zdroj: unsplash.com

Milí katoličtí publicisté,

nejde mi věřit, že to vše, co píšete, vychází od pokorných a milujících lidí, kteří se rádi a mnoho modlí a vede je jen ostýchavá obava o podobu současné církve. Ve vašich textech je vždy povinný odstavec o modlitbě a smíření. Ale jinak vaše texty nejsou ani modlitbou, ani smířením a nepočítají s nimi. To by v nich nebyla ta všudypřítomná jízlivá ironie, potřeba se vymezit, poukázat, zaměřit se na chyby a omyly mnohými „sic“ v závorce a s vykřičníkem.  

Předně záleží na místech v lidské duši, do kterých se díváte. Když se podíváte pozorně dovnitř duše všech hráčů katolické církve v české kotlině, když se pozorně podíváte na všechny, o kterých se mluví, kteří vystupují v médiích nebo kteří mají hodnosti či moc a budete pečlivě hledat jejich temná zákoutí, jejich zla a jejich hříchy, buďte si jisti, že je najdete vždycky. Z definice. Jediný bez hříchu byl Ježíš Kristus. A taky nejspíše vše, co o těch temných zákoutích napíšete, bude čistá pravda. A vy tomu ještě ke všemu budete drze říkat zápas za moderní podobu české katolické církve nebo dokonce zápas za pravdu nebo tak nějak. Vždyť kdybychom o jejich zlu nepsali, říkáte, oni by se přestali bát a byli by pak ještě mnohem horší. Možná budete dokonce mluvit o údovosti v církvi svaté a o tom, že tohle je vaše speciální vokace: monitorovat nešvary a poukazovat na temná místa. Nastavovat zrcadlo. Dávat zpětnou vazbu. Být záchrannou brzdou katolické církve. Neděláte to rádi, krčíte rameny, ale někdo to dělat musí. Vždyť se podívejte, co ta hierarchie dělá. A ono to odrazuje lidi. Katechumeni ztrácejí nadšení, věřící ztrácejí víru, heretici se množí a ateisté se smějí. 

C. S. Lewis napsal velmi úspěšné Rady zkušeného ďábla a, jak možná víte, pak zkusil ještě druhý díl. A rychle toho po první povídce nechal, neboť, jak sám popisuje, se už přistihl, jak jde po ulici a vidí už lidi a věci pohledem Screwtapa. 

Pak záleží na očích, kterými se díváte. Když dítě přinese do kostela panenku, můžete jej vidět jako dítě s hračkou a nechat to být. 

Když indiáni, mentálně z jiného vesmíru, v čemsi trochu podobném tomu dětskému, přinesou do chrámu Pachamamu, záleží na očích, kterými se díváte. Když máte oči polarizované pro jeden rozměr, uvidíte přesně to, co vidět chcete. Zapadne to přesně do vašeho negativistického obrazu neokatolického Františka, pro kterého nemáte dobré slovo. Uvidíte okuřování ohyzdné pohanské modly v katolickém chrámu Páně, znamení počátku konce časů. Ano, a pak má význam ohyzdnou modlu ukrást a rituálně vhodit do Tibery a umýt si pak ruce. Když máte oči jiné, uvidíte také to, co vidět chcete. No vlastně panenku. Pak má zase význam sochu vytáhnout, pokrčit trochu s úsměvem a s rozpaky rameny a indiánům se omluvit za nedorozumění. Protože máte velkorysost pokorného papeže Františka.

Kázání patera Piťhy můžete vnímat jako absolutně nepřijatelné a skandální, které musí být veřejně rozebráno a odmítnuto, včetně typicky pražské epizody s polonahou aktivistkou. Vždyť je to zápas za pravdu, zápas za podobu české církve, a co by řekli konvertité, kdyby si nedej Bože pomysleli, že se jedná o oficiální hlas české katolické církve?! To ale není! Za nás, monsignore, nemluvíte! A ještě v katedrále! A v tak významný den! Ne, nelze mlčet! Tohle není moje církev! Ano, jsem v církvi navzdory církvi! A bokem již svoláváte kamery a připravujete prohlášení.

Nebo můžete pokrčit rameny a říct si, že takových podobných a jiných kázání jste již slyšeli při toulkách českou krajinou na různých místech povícero, a ano, můžete si myslet své a klidně s katechumeny promluvit o tom, že kázání, jak všichni vědí, z definice není oficiální hlas katolické církve. A nechat to být. A když jsme u toho: pokud by někdo, konvertita, katechumen, katolík nebo tak, měl ztratit víru po jednom kázání, pak nejspíš žádnou neměl.

Pak konečně záleží na tom, jaká je mysl, kterou vnímáte, jak jste nastaveni uvnitř, bez ohledu na téma. Všichni to známe z tramvaje. Šlápnutí na nohu se může stát spouštěčem pro nahlas a ke všem přítomným proneseným úvahám o nesnesitelné aroganci současné zpovykané mládeže, drzého sobectví nastupující generace a absolutním lhostejném nezájmu dnešních adolescentů. Nebo můžete stejnou situaci přejít s úsměvem a předpokládat, že vám mladík stoupl na nohu omylem a neúmyslně a nejspíše proto, že si poslouchal ty svoje písničky. 

První, co mě napadá v česky psaném světě: kdy jste slyšeli nebo četli, že by někdo veřejně pochválil Proglas, Noe nebo Katolický týdeník? Náhodou pár těch redaktorů znám. Velmi málo peněz, velmi bojové podmínky, velmi mnoho práce. Dělají, co umí, a dělají to obětavě. Sžíravých kritik jsem slyšel a pozdvižených obočí viděl nespočet. Být na jejich místě, nevím, zda bych měl dost pokory a nevzkázal katolické veřejnosti, ať si to tedy dělají sami.

Naše studenty medicíny učíme o Etickém kodexu ČLK a to, že kodex zakazuje znevažovat práci kolegů, a s určitým humorem vysvětlujeme, že není optimální jako první otázku lékaře při příjmu pacienta říct „Kdo vás tak zprasil?“. 

Nepovažuji za správné, aby zaměstnanec čehokoli posílal videovzkazy zaměstnavateli přes DVTV ohledně názorů na chod instituce, aniž by otázky se zaměstnavatelem před tím neprobral mezi čtyřma očima. Nepovažuji za správné posílat komukoli z biskupské konference podobné videovzkazy se svými názory na pracovitost a ideové kroky této konference. Politici to nedělají, a nedělají to pragmaticky a ze sebezáchovných důvodů, neboť cosi vědí o PR a vědí, že ve výsledku by to poškodilo celou partaj. No a my politici samozřejmě nejsme. A ještě vlastně bojujeme za tu pravdu.

A tak si na škále mezi dobrem a zlem, mezi Kristem a Antikristem, musíme sami vybrat čáru, od které dál se již ozveme. Mládí spravedlivě volí hodně dole, neboť jejich svět je černobílý. My, co už máme za sebou vlastních letů a zejména pádů víc, bychom měli milosrdně volit víc nahoře, neboť náš svět černobílý není. Ale vždycky se snažíme nebo máme snažit začít mezi čtyřma očima; pro tuto obec jistě není třeba dodávat příslušné souřadnice Písma o tom, co dělat, zhřeší-li můj bratr. A opravdu to mezi čtyřma očima udělat a teprve pak přemýšlet, co dál. A – je mi trapné to slovo říct – modlit se. Ne za ty druhé. Za sebe. 

Coda. Nevím přesně, co by se stalo, kdyby se polonahá aktivistka zjevila u nás v Lechovicích. Nejspíše asi chvilku nic. Farnost je zvyklá na cyklisty, trampy, výletníky, nejisté absolventy včerejších kurzů vinných vědomostí, a tak netypické oblečení nepoutá tolik pozornosti. Pak by se nejspíše zvedla paní B. nebo možná paní Ch. a hodila přes aktivistku kabát nebo deku, aby jí nebyla zima, a půjčila jí svoje klíče od fary, aby si aktivistka mohla dát horký čaj a pak se vrátit, aby ještě stihla přijímání. A nepochybně by si paní B. pomyslela něco o pražských turistech, o lidech z města, kteří při cestách do přírody takto fatálně podcení teplé oblečení a koledují si o nastydnutí. Že se původně mělo jednat o protest, by nejspíše nenapadlo v naší pohraniční farnosti nikoho. Protože oči sice máme všichni stejné, ale stejný svět vidíme jinou myslí.