Nedávno jsme oslavili letnice. Svátek vztahu Ducha svatého k nám, den tance Ducha svatého v nás. Je naší niternou součástí, o tom není pochyb. Ježíš na nás „dechl“ svého Ducha a nikdy ho nevzal zpět. Ale projevuje se to na mně nějak? Jak ho poznám? Má Duch svatý nějakou příchuť?

zdroj: unsplash.com

Letnice. Víme o nich, rádi si připomeneme ten epický výjev ohnivých jazyků nad hlavami učedníků, ale natěšeni na ně, jako třeba na vánoční svátky, většinou nejsme. Může se nám pak dost dobře stát, že se se slavností Seslání Ducha svatého tak trošku mineme, protože ji pro sebe uzavřeme jako slavnost charismatického hnutí, slavnost těch, kteří se umí modlit v jazycích a se zvednutýma rukama, zkrátka slavnost těch „vyvolených“, která se mě netýká. Ale najednou přijde neděle, při níž v evangeliu slyšíme: „Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem.“ (Mk 3,20-35) To jsou docela drsná slova. Nemyslím ale, že by nás měla děsit, spíš nakopnout a přinutit nás zamyslet se nad tím, jestli není čas se s Duchem seznámit více osobněji a pokud jsem dosud po sobě nechával letnice sklouznout jako kapku deště po pláštěnce, je čas si tu pláštěnku sundat. 

Duch svatý, ten, „který vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde“ (J 3,8)… je pro nás omezené, hraniční, limitní bytosti opravdu těžko představitelný, natož uchopitelný. Jak píše Richard Rohr ve svém Božském tanci, Duch svatý se ani nesnaží o to, aby byl rozpoznán, aby bylo jasné, za čím vším stojí. Je to jeho překrásná opravdu božská vlastnost, u nás lidí často velmi vzácná: „Duch svatý je vždycky ta ‚třetí síla‘ odehrávající se mezi dvěma dynamikami; neviditelná, ale mocná, chtějící zůstat v anonymitě; nestará se, komu připíšou zásluhu za vítr vanoucí odnikud, za živou vodu, kterou považujeme za samozřejmost, nebo za keř, který pořád hoří a nikdy neshoří.“ (…) „Tento Duch má dva úkoly. Za prvé vytváří různorodost, jak to ozřejmuje metafora větru – vydechuje prostě stále nový život v nekonečně různorodých podobách. Ale pak má Duch ještě jiný úkol: být velikým Spojovatelem – všech těchto velice odlišných věcí! Veškerý tento život v mnoha podobách Duch udržuje v harmonii a vzájemné úctě.“

Duch svatý jako „třetí síla“, která netouží být viděna, která ale dělá všechno proto, abychom dokázali vnímat rozmanitost a jednotu zároveň, žár ohně, ale i svěžest vánku, divokou vášeň i zenový mír, zkrátka abychom si byli jisti, že s Bohem naše veškeré limity a hranice padají, že je tu život, který nás přesahuje a my jsme zvaní do něho vstoupit. 

Já patřím do skupinky asociovaných oblátů Panny Marie neposkvrněné v Plasích. Těžko byste na jednom místě hledali různorodější lidi. Svobodní, rodiny, flegmatici, cholerici, frajeři i slušňáci, laici i řeholníci, lidi ze Slezska, Moravy i Čech… Známe se už mnoho let, každý si prošel různými fázemi, i co se týče vztahů mezi námi, každý se v životě vydal jinou cestou, přesto jako společenství držíme pořád spolu. Vždycky jsem to vnímala jako zázrak a zázraky se hrozně těžko popisují slovy. A tak pokaždé, když jsem byla oslovena, abych řekla něco o našem společenství, nevěděla jsem, jak mám popsat to, co cítím, když s těmito lidmi jsem. Bylo to vždycky něco navíc, co si sama se sebou nevyčaruji, ani kdybych se rozkrájela, něco, co bylo nezávislé na místě, na našich náladách nebo množství jídla a pití při našich víkendovkách. Teď už vím přesně, o co, nebo spíše o Koho jde. Třetí síla, Spojovatel odlišných věcí, Harmonie v různorodosti, Bouře v míru, Duch svatý. Bytost, která není vidět ani slyšet, ale drží svět a naše vztahy pohromadě. 

Duch svatý je chuť života, přísada, která dodává všemu, co děláme, šmrnc, barvu, intenzitu a přesah. Je jako pátá chuť umami, která se často překládá jako delikátnost či lahodnost. Můžeme si vystačit se sladkým, slaným, kyselým a hořkým životem, ale já byla vždycky na delikatesy... A každý křesťan by měl být, protože jsou důkazem Boží lásky k nám.

 

Autorkou textu je Zuzana Lášková.