V minulých dílech tohoto seriálu jsme spolu navštívili Rudu, Moravskou Třebovou, Nové Hrady, Ústí nad Orlicí a okolí. Dnes vás zvu na procházku po Orlických horách. Téma? Jako vždy křížové cesty.
Konečně zase na cestě. Tentokrát jsem až tak nemířil za konkrétní křížovou cestou, ač jsem jednu zajímavou našel.
Když jsem byl malý, každou zimu jsme jezdili na Vesmír, diecézní centrum života mládeže v Orlických horách. A protože jsem tam jezdil rád a měl jsem na Vesmír mnoho krásných vzpomínek, rozhodl jsem se tam zamířit z Ústí nad Orlicí, kde jsem předtím dělal okruh po křížových cestách. O těch se můžete dočíst v mém předchozím článku.
Na Vesmíru byl ruch, konal se zrovna taneční týden, ale otec Tomáš Hoffmann mě vřele přivítal a vyhradil mi ze svého vzácného času chvíli na povídání a společné vzpomínání, čímž mě velmi potěšil.
Už nevím, jaké vlastně pomatení smyslů mě vedlo k tomu, že jsem se zapomněl podívat na křížovou cestu ve Vesmírné kapli, kterou si pamatuju ještě z dob otce Pavla Rouska („Rohlík – máslo – houska, zdravíme Pavla Rouska!“ křičeli jsme občas před obědem jako děti), jelikož to byla kaple, ve které jsem se cítil velmi dobře už jako dítě. Mám dojem, že snad není místo, kde bych cítil takový klid, jako právě ve Vesmírné kapli.
Chvíli po svém příjezdu jsem se rozhodl projít malý okruh po sjezdovkách, kde jsem se učil lyžovat. Kolem sv. Matouše, největší ikony Deštného a velké památky na zlé časy, jsem prošel přes sjezdovku do Jedlové a dál jsem se vydal po červené turistické značce směrem na Deštné. Neměl jsem v plánu najít nic konkrétního, ale poblíž pěkné dřevěné kaple (je to poutní kaple Blahoslavené Panny Marie) jsem se zastavil a fotil kytky a najednou jsem si všiml v dálce nějakého elektrického rozvaděče. Nedalo mi to a šel jsem blíž. A najednou jsem uviděl kus za ním další elektrický rozvaděč, což už mi bylo podezřelé, a samozřejmě, že když jsem přišel až k tomu prvnímu, viděl jsem, že je to křížová cesta. Moc pěkná, na pískovcových sloupcích a vylisovaná z plechu (to jsem předpokládal, ale níže se dočtete, že jsem se mýlil). Křížová cesta je na modré a žluté turistické trase; u kaple se trasy kříží.
Hodně mi připomněla tu, kterou jsem viděl den předtím u Ústí nad Orlicí, respektive v Libchavách. Není třeba je porovnávat. Sloupky jsou pochopitelně jiné, ale samotná zastavení jsou stejná. Legrační věc je ta, že přeci jen rozdíly tu jsou, a to takové, že libchavské třetí zastavení je zde jako páté, libchavské páté je zde jako sedmé a libchavské sedmé je zde u deštného jako třetí.
V některých příštích článcích se dočtete ještě o dalších křížových cestách, které mají úplně stejná zastavení, případně velmi podobná, ale na ty jsem narazil o pár cest později, tak nebudu předbíhat. Ostatně v tomto kontextu mohu zmínit křížovou cestu Josefa Führicha, na kterou se doufám jednou dostanu, až pojedu do Vídně, protože je to cesta, kterou mnohokrát viděl každý z vás různě po celé České republice, ač v těchto kopiích jsou často velké odchylky.
Ale zpátky ke křížové cestě u Deštného. Přestože jsou zastavení v dobrém stavu a většina sloupků také, v dobu, kdy jsem tam byl, byla křížová cesta dost zarostlá. Tamní cesta kdysi patrně vedla úplně jinak než dnes, takže část křížové cesty vede pěkně podle ní a část najednou uhýbá do louky. Nemohu nikomu nic vyčítat, nešel jsem tam „v sezoně“, takže jsem jen doufal, že prodíraje se porostem, který mi místy sahal skoro k ramenům (nejsem žádný obr), nešlápnu na nějakého hada. Došel jsem ke snímání s kříže a po čtrnáctém zastavení jako by se slehla zem. Pokud se vydáte je hledat, možná budete taky překvapeni, protože čtrnácté zastavení je docela daleko a navíc schované v keřích. Pokračujte po modré/žluté, jako byste chtěli vyjít na kopec nad dřevěnou kaplí, a tam je najdete.
Zaměřím se teď trochu detailněji na některá zastavení. Sloupky z pískovce jsou jednoduché, ale přece jistě dílem zručných rukou; zdobí je drobné motivy cimbuří a ozdobné okraje kolem nápisů. Na spodku sloupku nad patou je jednoduchá drapérie, po stranách sloupku také, ale jiná a větší. Přímo nad reliéfy je vždy ještě jakýsi květinový motiv a kolem něj na několika zastaveních sotva znatelný druhý motiv cimbuří či spíš spodku cimbuří. Nápisy jsou samozřejmě německy a – opět samozřejmě – málokdy zcela čitelné. Přímo pod zastavením je napsáno, o jaké zastavení se jedná, a ještě na patě sloupku je někdy vidět zbytek jiného německého nápisu. Domnívám se, že tento nápis je širší rozepsání každého zastavení, resp. krátká modlitba k tomuto zastavení, protože z paty druhého se mi podařilo rozluštit, „o, Jesu durch dein... (...) freuden,“ (?) což chápu jako „ó, Ježíši, skrze tvé... (...) radost“. Na třetím je dokonce vidět kousek druhého řádku a všímám si, že tato krátká modlitba má stálou strukturu: „Ó, Ježíši, skrze tvé...“ a na druhém řádku je druhá polovina věty, která prosí o nějakou pomoc či požehnání. Druhý řádek na každém zastavení totiž začíná slovy „hilf uns“, čili „pomoz nám“. Konec obou řádků je vždy jiný (pokud mohu soudit z toho, co jsem rozluštil) podle konkrétního obrazu.
Prostý plechový reliéf asi nedovoluje zobrazit příliš drobností, a tak emoce postav jsou ukázány spíš v gestech a v kontextu. Tváře mají všechny stejný výraz. Jediná odlišnost se mi zdá v Kristově tváři na zastavení s Matkou a zastavení s Veronikou. Zde se opravdu Spasitel tváří trochu ztrápeně, ale jinde – dokonce i na kříži – nemá žádný výraz.
Podívejme se teď na trojici pádů a zastavení se Šimonem: Reliéf, který je většinou třetí (čili první Ježíšův pád), zobrazuje palmy, jednoho muže, snad rolníka a vzadu jednoho vojáka a člena velerady s nápisem INRI. Toto zastavení je v Deštném páté (čili onen rolník je zde interpretován jako Šimon).
Pátý reliéf (jinde než v Deštném) je poměrně dynamický. Kristus leží, rolník nad ním drží kříž, vzadu stojí voják a u Kristových nohou stojí muž v plášti a divoce ukazuje vpřed: Ležíš? Mazej nahoru! V Deštném je tento obraz použit jako sedmé zastavení. Rolník může zůstat Šimonem, ač má na ramenou plášť (ten na zastavení pod palmami ho snad má kolem pasu, nahoře je odhalený), ale důraz je na pádu. Protože to, jak vidíme Krista, je určitě pád. Ale je-li teprve zde Šimon, to jako běžný pozorovatel nevím.
Sedmý reliéf (jinde než v Deštném) ukazuje již muže se žebříkem a vojáci se dívají nazpět (resp. doprava, tedy opačným směrem, než jakým jde podle pozice kříže Kristus). V Deštném je použit jako třetí zastavení, ale v tomto případě se mi zdá, že by asi lépe fungoval jako sedmé nebo deváté, protože žebřík a chování vojáků vypovídá, že jsou snad už na Golgotě a mají velký výhled na Jeruzalém a poprava se blíží. Na druhou stranu je to jediný případ, kdy není přítomen nikdo identifikovatelný jako Šimon, takže chápu motivaci dát ho jako první pád, kdy Šimona ještě nebyli potkali.
Překvapivá shoda je v devátém zastavení. Těm, kteří tyto křížové cesty řadili, se patrně třetí pád zdál nejpřesvědčivější (jinak je problém s tím, že je zde vlastně ne trojice, ale čtveřice pádů, přičemž skoro všude je někdo, koho je možné mít za Šimona). Kristus sedí a opírá se rukou o zem, lidé nad ním si povídají. Je to deváté zastavení v Deštném, v Libchavách, na Táboru u Lomnice nad Popelkou i na Vyskři. O těch dvou zbývajících cestách zde napíšu v budoucnu.
Všimnu si ještě dvanáctého zastavení. Spasitel visí na kříži, nohy má vedle sebe (každá je přibita zvlášť – kdysi jsem od někoho slyšel, že to je historicky přesnější), vlevo od něj (resp. po jeho pravici) jsou dvě ženy, jedna klečí a spíná ruce, druhá se svatozáří (asi Matka) stojí a ukazuje mu na bok, který ovšem ještě není proboden. Vpravo (po Kristově pravici) jsou dva muži, patrně Jan a za ním voják, který spíná ruce. Míněn je nejspíš sv. Longin, ale spíná ruce, přestože Spasitelův bok ještě není proboden, což mne znejišťuje. Postava, kterou si vykládám jako Longina, se mi líbí nejvíc. Je v pozadí, ale je jaksi nejupřímnější.
Když jsem našel poslední zastavení až tolik stranou, nedalo mi to a zkusil jsem jít dál. Vždyť některé křížové cesty mají patnáct zastavení, a když jsem tudy šel, ještě jsem nevěděl, že jde o stejnou křížovou cestu jako mnohde jinde, ač tu libchavskou jsem viděl hned ten předchozí den. Neuvědomil jsem si to a nepodíval jsem se na svoje včerejší fotky. Proto jsem šel pro jistotu ještě dál, do prudkého kopce na Dříš. V poslední chvíli se mi pod nohou něco mihnulo – a leknutím jsem musel vyskočit! Málem jsem šlápl na dlouhou štíhlou užovku. Dodnes nevím, kdo z nás byl z toho setkání ve větším šoku.
Došel jsem do Deštného, vylezl jsem na sjezdovku Martu: kde jsem mnohokrát lyžoval, tam se teď pásly krávy. Vrátil jsem se na Vesmír a u sklenky vína, k níž mě přizval otec Tomáš Hoffmann, jsem se dozvěděl, že křížová cesta se rekonstruovala ještě za časů otce Pavla Rouska. Otce Tomáše moc zdravím a děkuji za doporučení.
Usmyslel jsem si, že další léto otce Pavla navštívím, bude-li na mě mít trochu času, ale nakonec jsem mu aspoň zavolal, abych měl lepší materiály pro tento článek. A dostal jsem mnohem zajímavější informace, než jaké jsem čekal od pouhého telefonátu.
O rekonstrukci naprosto zničené a povalené křížové cesty rozhodla obec Deštné. Sloupky byly předtím různě svalené ze stráně a těžko říct, kde původně stály, čili má domněnka, že cesta původně vedla jinudy, může být mylná. Reliéfy mají také svou historii. Otec Pavel mi řekl, že nejde o lisování z plechu, jak jsem se domníval, ale že jde o odlitky. Formy se našly ve zrušené slévárně ve Skuhrově nad Bělou a zatím nevím, jestli lze autora ještě vypátrat. Každopádně to, že autora neznáme, by celkem dobře vysvětlovalo, proč jsou mezi řazeními 3., 5. a 7. zastavení neshody.
Ze svého návratu na Vesmír po mnoha letech si odvážím další vzpomínky a nejedno krásné překvapení. Mířím do Neratova, podívat se na největší kabriolet světa, který ovšem nemá kola.
Neratovský zázrak, čili onen kabriolet, čili kostel Nanebevzetí Panny Marie. Cesta tam vede moc pěkná a s pěkným asfaltem, ale opatrně, je plná poutníků. Vlastně... je snad nejlepší volbou přijít sem jako poutník pěšky nebo na kole. Křížová cesta tam není, ale opravdu si myslím, že tomuto pozoruhodnému kostelu by moc slušela. Když nad ní přemýšlím, vzpomínám si na dílo jednoho uměleckého skláře, jehož jméno jsem bohužel už před lety ztratil a zapomněl. Vybrušoval ze skla napůl obrazy, napůl reliéfy Krista. Takovou křížovou cestu v duchu v neratovském kostele vidím a rád bych tam takovou jednou viděl doopravdy. O Neratově už víc nechám mluvit jen fotografii. Všimněte si střechy, kdo jste o tomto místě ještě neslyšeli.
A o své poslední zastávce taky už neřeknu tolik, přestože to byl během jediného dne opět jeden z nejkrásnějších kostelů, jaké jsem kdy navštívil.
Už cestou do Ústí nad Orlicí jsem projížděl přes Luži. Luže je malé, ale překrásné město v chrudimském okrese. Její dominantou je Chlumek, kopec tak mírný, že až na něj půjdete, sotva si všimnete, že stoupáte, a přece se ocitnete nad vším okolím. Na vrcholku je kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů. Snad vám z dálky bude připadat docela obyčejný, ale přijďte blíž a obejděte ochoz. A hlavně vejděte dovnitř. Ano, viděl jsem krásnější kostely zvenčí, ale nikdy jsem neviděl krásnější interiér kostela. Prozatím si nekomplikuji práci, abych fotil tam, kde se fotit nesmí, a beztak bych vám doporučil, abyste se podívali na vlastní oči. Vnitřek je jen bez křížové cesty, ale tady mi nějak nechybí.
A vám přeju šťastnou cestu.
Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti.
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.