Rozhodnout se odjet jako dobrovolník do neznámé, nestabilní země je často těžká otázka, a o to víc v případě politicky a bezpečnostně labilní Středoafrické republiky (SAR). Člověk většinou musí nechat načatou práci stát, pozastavit či přizpůsobit svá studia, obejít se bez příjmu na pár týdnů. Zároveň se musí připravit na pocit nedokončené práce, který nastává snad po každém delším dobrovolničení. Někdy je to ale přesně to, co je čas od času potřeba ve svém životě udělat - dát si pauzu od každodenního života a přehodnotit situaci.
 


A tak jsem se ocitla ve svých devatenácti, dvaceti letech v letadle do Bangui. Přistání na rozsáhlé, udusané louce obklopené džunglí a okamžitý nával těžkého, vlhkého a neskutečně horkého vzduchu mě málem přesvědčil se vrátit zpět do civilizace. Zpráva o ztrátě našich kufrů někde na letišti v Paříži to nezlepšila. Přesto jsem na konci obou mých pobytů ani nechtěla zpátky do naší konzumní společnosti, která je až moc upjatá k vlastnictví nepotřebných věcí. Ten velmi jednoduchý život, který jsme tam zažili, byl určitým způsobem magický.
 

Když se mě někdo zeptá, která vzpomínka je pro mě stále nejsilnější, tak to nebude ta o všudypřítomnosti neidentifikovatelných ozbrojených sil, či ten namířený samopal a nucené vystoupení z auta u zabarikádované závory, ale spíše ta o místních lidech a jejich každodenním životě. Snad nikdy nezapomenu na zběsilou cestu buší na zádi pick-upu vousatého otce Norberta, který jako by přímo vypadl z románu od Kiplinga. Kdákající svazek živých slepic lítal ze strany na stranu a mladá matka sedící na přeplněných igelitových taškách držela jednou rukou malé dítě, nohou omotala druhé, volnou rukou tiskla uzlíček s novorozencem na prsa a zbývající nohou se vzpírala, aby všichni nevypadli. Čas od času trhnutím jedné z končetin dostala dítě, které se s každým hupem nebezpečně blížilo otevřené zádi auta, zpět do bezpečí. S kolegyní jsme ji v tom někdy zvládly podpořit, ale většinou jsme měly plné ruce práce samy se sebou. Příjezd do zapadlé vesničky mi snad navždy zůstane vryt do paměti. Obě děti se vyhrnuly ze sevření matky a byly sneseny na zem houfem vesničanů. V tu chvíli se vyčerpaná žena s novorozencem v náručí, doteď sedící na korbě, zvedla. Já jsem v tu dobu už stála na pevné zemi, uprostřed tlačenice. Naše oči se střetly, vyměnily jsme si všeříkající pohled - slov ani gest nebylo třeba - a přistálo mi v náručí malinkaté dítě. Ze všech přítomných, které pravděpodobně znala, dala právě mně důvěru postarat se o její miminko. Tato výměna pohledů mě dodnes dojímá. Nemluvily jsme stejnou řečí, ale přesto jsme velmi dobře vykomunikovaly, o co ta vyčerpaná matka žádá. Ta neskutečná sehranost mi ukázala, jak málo jsme zvyklí vnímat naše okolí v Evropě. A často stačí jen být trochu pozorný, abychom někomu pomohli. Dodnes se někdy zamyslím nad tím, jak se oběma asi vede a zda jsou v té aktuální situaci v pořádku.”
 

 

Barbora Fischerová se dvakrát zúčastnila dvoutýdenního výjezdu evropských dobrovolníků v rámci vzdělávacího programu organizace SIRIRI Škola hrou ve Středoafrické republice. Cílem výjezdu bylo šestidenní školení zhruba dvou stovek středoafrických učitelů ve městech Bozoum a Bouar, vzdálených několik stovek kilometrů od hlavního města Středoafrické republiky Bangui. Skupina dvanácti dobrovolníků se na svůj výjezd připravovala několik měsíců po odborné (pedagogické) stránce, zástupci SIRIRI dobrovolníky ale také seznámili s prostředím a bezpečnostními a zdravotními riziky, kterých tato zapomenutá země skrývá mnoho. Navzdory velmi náročné cestě, krátké aklimatizaci a téměř žádnému odpočinku odvedla skupina dobrovolníků obdivuhodnou práci.
 

 

Výběru dobrovolníků předcházela řada výběrových řízení. Organizace SIRIRI pro tento program vyžaduje osobní zralost a odvahu a první fáze výběrového řízení má za cíl spíše odradit nadšence, které zaujala atraktivní destinace. Vybraní dobrovolníci musí mít ale také odborné znalosti a zkušenosti, jako výbornou znalost francouzského jazyka a pedagogické zkušenosti. Přesto osobní motivace nikomu nechyběla a většina z dobrovolníků se i po náročném výjezdu zúčastnila tohoto programu v roli dobrovolníků podruhé. Svou zkušenost popisuje níže dobrovolnice Anežka Ševčíková.
 

“Dobrovolnictví je pro mě stejně samozřejmé jako mít mámu a tátu, prostě je od malička součástí mého života. Podle mě by každý nějakou podobnou zkušeností měl projít a pochopit (nebo se o to alespoň pokusit) jeho podstatu. Většinou se uvádí, že za dobrovolnictví nic nedostanete, žádný honorář nebo finanční odměnu. Vy ale získáte něco mnohem cennějšího! Nepřenositelné zkušenosti a zážitky, poznáte nové lidi a hlavně – pomůžete tam, kde je to potřebné.
 

Když jsem se tedy rozhodla vyjet s obecně prospěšnou organizací SIRIRI do Středoafrické republiky, vnímala jsem to jako něco přirozeného. Proč ne? Mám čas, umím jazyk, jsem zdravá a vztah k pedagogice mám taky. Jel by snad každý, ne? Nebyla to první zkušenost s dobrovolnictvím, ale určitě první zahraniční. Vnímala jsem to tedy malinko jinak. Těšila jsem se, ale zároveň jsem měla velký respekt k celé akci (a spoustu otázek 😊). Co jsem ale spolu s dalšími dobrovolníky v létě 2018 a 2019 zažila, se jen těžko popisuje. Silných momentů bylo mnoho, vybavuji si jeden, který mi připomněl, že je jedno, v kterém koutě světa se zrovna nacházíte, pomocnou ruku najdete všude. Končil nám pobyt a karmelitánští bratři nás vezli autem na letiště. Cesty v SAR nejsou nikterak upravené a už tak se jedná o náročný terén, natož pak v období dešťů, kdy je terén měkký a blátivý. V jedné vesnici byl tak hluboký výmol, že jedno z našich aut zapadlo a začalo se naklánět pod tíhou všech zavazadel, která byla na střeše. Všichni museli vyskákat z auta a statečný řidič bojoval dál. Najednou se k autu začalo sbíhat několik desítek vesničanů a pomohli nám auto vytlačit. Často si na dny strávené v SAR vzpomenu a jsem vděčná za každý okamžik. Člověk by to mohl nazvat takovým detoxem, který bych já osobně potřebovala více než jednou za rok. To prozření, co je v životě opravdu důležité a na čem záleží, vám jen tak něco nepřinese. Nicméně nezapomínejme, že pomáhat a „dobrovolničit“ se dá mnoha způsoby a odkudkoliv.”
 

 

Vzdělávací program Škola hrou ve Středoafrické republice vznikl v roce 2015 a má za cíl zlepšit kvalitu vzdělávání na prvním stupni základních škol v zemi, ve které je zhruba polovina obyvatel negramotná. Až do roku 2019 se jednou ročně ve Středoafrické republice konalo alespoň jedno školení pro učitele, které bylo postaveno na práci zhruba dvou desítek dobrovolníků: přibližně dvanáct jich vyjelo a další byli zapojeni do přípravy programu, ať šlo o vytváření pedagogických a didaktických pomůcek (slabikář, učebnice, počítadla, nástěnné kresby a další) nebo o samotnou přípravu dobrovolníků. V roce 2020 byl program kvůli pandemii nemoci covid-19 z bezpečnostních a ekonomických důvodů pozastaven.
 

Činnost organizace SIRIRI je od svého založení před patnácti lety postavena na práci dobrovolníků, jichž se za dobu fungování v organizaci vystřídaly desítky. Někteří odjeli přímo do Středoafrické republiky, aby pracovali na výše popsaném programu Škola hrou, jiní mladí studenti do Středoafrické republiky vyjeli na několikaměsíční pobyt, aby nabídli své znalosti a čas; ti se v rámci misií Řádu bosých karmelitánů, kteří v zemi žijí a pracují téměř padesát let a kteří jsou klíčovými partnery organizace SIRIRI, zapojili zejména do práce s dětmi. Starší generace dobrovolníků zase kromě času nabídla své pracovní zkušenosti (zubařka, stavař). Nic z toho by se ale neobešlo bez mnohem většího počtu dobrovolníků, kteří se zapojují do podpory činnosti organizace SIRIRI v České republice. I když je tato dobrovolnická práce méně atraktivní než výjezd do středu Afriky, je pro fungování organizace klíčová. Ať už jde o jednorázovou pomoc při benefičních akcích, výpomoc se školním projektem Afrikány pro Afriku nebo dlouhodobou administrativní podporu chodu organizace tak, jako to dělá Adéla Kuncová, která je od prosince 2019 dobrovolnicí a pomáhá s benefičním obchodem Ruku v ruce.
 

 

„Dobrovolnictví mi bylo vždy sympatické a obdivovala jsem všechny ty, kteří si dokázali zorganizovat čas a srovnat svoje priority, aby se zvládli věnovat i dobrovolnické činnosti. Právě proto jsem měla velkou radost, když jsem se v prvním ročníku vysoké školy setkala s možností pomáhat při charitativním prodeji na pomoc Středoafrické republice. Neváhala jsem ani chvíli a přihlásila jsem se. Po skončení prodeje, který trval asi týden, jsem oslovila ředitelku organizace SIRIRI, jestli by nepotřebovali nějakého dobrovolníka navíc. Hrozně mě potěšilo, že jsem mohla s dobrovolnictvím aspoň v nějaké formě začít. O to víc mě těšilo, že jde o organizaci, která podporuje Afriku, protože jako malá jsem vždycky říkala, že jednou pojedu do Afriky a budu pomáhat těm, kteří to potřebují. Myslím, že dalším z důvodů, proč jsem si ke škole a ke dvěma brigádám přidala ještě dobrovolnictví v SIRIRI, bylo to, že jsem ráda zaměstnaná, a dá se říct, že mi největší radost dělá, když všechen svůj čas, co mám, využiji co nejefektivněji a nejužitečněji. Bohužel kvůli situaci v Česku jsem nemohla zůstat v Praze, a tak se moje dobrovolnictví přerušilo. Doufám, že budu mít možnost věnovat se dobrovolnictví i v budoucnu, a to ve větší míře.“
 

Více informací o organizaci SIRIRI najdete na: www.siriri.org, www.siriri.org/rukuvruce nebo na mailové adrese: [email protected].

 

 

Článek připravila Terezie Imlaufová, fotografie pocházejí z archivu Siriri.