Většinou opilí, polehávající na zastávkách, s typickým zápachem. Projdete kolem, slyšíte jakousi nesrozumitelnou řeč. Jejich věčné: „Máš nějaký drobný?“ slyšel asi každý. Jenže to je jen jeden pohled na lidi bez domova. Student 3. ročníku Všeobecného lékařství Masarykovy univerzity v Brně Štěpán Matyska nabízí něco zcela jiného. Mladý muž z podkrkonošské Úpice přišel do města za studii. Navíc tu měl plno kamarádů z křesťanského tábora Radost. Třiadvacetiletý student založil v jihomoravské metropoli spolek Medici na ulici, který zdarma ošetřuje ty nejchudší mnohdy i přímo v terénu. 

Zdroj: Medici na ulici

Co kromě studia děláš, co tě baví?

Já bych se nespecifikoval jako nějaký příkladný medik. Mám (zdá se mi) více aktivit, než je možná na medika zdrávo. Kromě toho, že studuji, se věnuji naplno aktivitě Medici na ulici. Potom ještě hraji v kapele na violoncello. A teď se nedá úplně sportovat, takže spíše běhám a snažím se nějak udržovat. Ale rád jsem hrál tenis, když to ještě bylo možné. 

Kolik vás Mediků na ulici v Brně je?

V roce 2019, v srpnu, když se to nějak rozjíždělo, jsem oslovil pět svých kamarádů. Zakládali jsme to v šesti. A postupně se přidávali další a další lidé. A k dnešnímu datu je nás aktivních členů zhruba čtyřicet pět až padesát. 

Jaké jsou cíle Mediků na ulici?

Našim cílem je dostupnost nízkoprahové zdravotní péče lidem bez domova. Samozřejmě se snažíme i o rozvoj pouliční medicíny u nás. Že by se studenti medicíny sami vydali ošetřovat lidi bez domova, tak to je ve světě fakt unikát. Představujeme pomyslný most mezi ulicí a nemocnicí. Snažíme se říkat lidem bez domova, že v nemocnici to není zase tak špatné a že do nemocnice se musí chodit. My například nemůžeme předepisovat žádné léky.

Třiadvacetiletý Štěpán Matyska zakládal brněnské Mediky na ulici.

Hodně se píše o pražských Medicích. Oni to mají rozdělené, že jsou každý pracovní den k dispozici. Máte to také tak?

My jsme k dispozici každý den kromě víkendu a čtvrtku. Samozřejmě na nás všechny organizace, se kterými chodíme, mají kontakt. A když se děje něco akutního, tak jsme domluveni, že nás mohou kdykoliv zavolat. 

Co tak nejčastěji ošetřujete?

Nejčastější jsou hnisavé kožní afekce (svrab nebo impetigo) a chronické rány. Myslím tím ty pověstné bércové vředy. Potom často řešíme různé popáleniny a v zimě samozřejmě omrzliny. Sem tam se nám do ran zatoulá nějaký červík, takže řešíme i parazitální onemocnění. Jinak se snažíme také poskytovat konzultace v rámci našich znalostí. Myslím si, že jsme docela dobře schopni rozpoznat, jestli zdravotní stav vyžaduje hospitalizaci.

Zažíváte i odmítnutí ze strany bezdomovců?

Trochu jsme se toho ze začátku báli, ale je to tak, že když už vidí tu naši zelenou bundu nebo tričko s červeným křížem a nápisem Medici na ulici, tak se nějak zklidní. Samozřejmě pokud jsou pod vlivem alkoholu, tak je komunikace s nimi těžší, ale většinou to zvládneme. Jsme tam se sociálními pracovníky (z Charity, Podaných rukou ad.), kdyby se dělo něco horšího. 

Ty jsi to už zmínil, že působíte na jednom místě. Kde přesně vás mohou lidé bez domova najít?

Jsme na třech místech. V pondělí chodíme s Charitou do azylového domu a denního centra na Bratislavské. V úterý a v pátek chodíme na Vlhkou do kontaktního centra, které je spravované Podanýma rukama. A středa se nese v duchu pouliční medicíny, což znamená, že jdeme na Římské náměstí a tam ošetřujeme přímo na lavičkách. S námi tam chodí komunita San´t Egidio, která rozdává jídlo a oblečení a tak. S nimi jsme vlastně začínali. 

Máš nějaký příběh s dobrým koncem, který bys mohl říct?

Když začala koronakrize, tak jsme začali chodit do center neziskových organizací. Ze začátku jsme chodili i do židenických kasáren k Matěji Novému, což je romský pastor, který má v kasárnách svoji komunitu. Bezdomovci tam pracují a jsou na tom už lépe. Tam jsme měli pána z Ukrajiny, Sergeje, který měl nehezké omrzliny na noze. On v ČR pracoval na černo, pak přišla pandemie, přišel o zaměstnání a kvůli uzavření hranic se nemohl dostat zpátky na Ukrajinu. Takže se stal bezdomovcem a kvůli tomu mu pak omrzly nohy. A to byl první okamžik, kdy jsme se báli o život pacienta. Převazovali jsme ho třikrát týdně a doufali, že se to zlepší. 

Co bylo dál?

Řešíme často, že cizinci bezdomovci nemají zdravotní pojištění; to se týká hlavně států jako Ukrajina, Rusko, tedy států, které nejsou v EU. Každá návštěva nemocnice je něco stojí a na to nemají. U Sergeje jsme pořád měřili teplotu a tlak a snažili jsme se, aby se nedostal do septického stavu. To by už pak mohlo být pozdě. Chtěli jsme nějak domluvit s nemocnicemi, že ty nekrotické části by bylo fajn odperovat na sále. A nakonec přes ředitele Nemocnice Milosrdných bratří to nějak šlo a dostali jsme Sergeje na operaci. Tam mu odebrali ty hlavní části, které dělaly neplechu na  noze. My ho ošetřovali dva až tři měsíce. Potom se mu to zahojilo, že už dokázal i chodit. A nakonec odcestoval spokojeně na Ukrajinu. Teď už tam normálně pracuje. Tohle pro nás bylo velké svědectví, že to jde a že to má smysl. A takových případů je spoustu. 

Jak se u vás projevuje koronavirová doba?

Začátky pandemie byly pro nás takové, že se nám zavřela škola, takže jsme se tomu mohli věnovat paradoxně více, než během normální výuky. Chodili jsme ze začátku na již zmíněná místa. Také na Anthroposu bylo takzvané stanové městečko pro lidi bez domova spravované Charitou. Vnímali jsme to celé pozitivně. Najednou jsme byli schopni se starat o rány kontinuálně a vyloženě se nám rány hojily pod rukama, protože samozřejmě péče třikrát týdně je úplně ideální. V tomto ohledu nám korona pomohla. Dostali jsme se rychle do povědomí bezdomovců a organizací, které s námi spolupracují. 

A co roušky?

Ze začátku pandemie jsme chvilku měli problém sehnat respirátory a štíty. Ale během týdne se nám nasbíralo spoustu ochranných pomůcek, jak ze stran široké veřejnosti, tak nám pomáhaly různé organizace (např. Společně Brno nebo divadlo Husa na provázku nám poskytlo spoustu respirátorů a roušek). Mohli jsme rozdávat roušky i bezdomovcům. Štíty nám tiskli naši známí a kamarádi v 3D tiskárnách. Zároveň se Magistrát města Brna domluvil s Teplárnami a ty nám poskytly auto. Máme velký záchranářský batoh a spoustu věcí, které taháme na služby, takže to pro nás bylo příjemnější. Zdá se mi, že jsme vždycky vyřkli nějaké přání a najednou nám to shora přišlo. 

Sháníte i nové mediky? Může k vám přijít nějaký student medicíny nebo zdravotní školy?

Určitě. Samozřejmě budeme rádi za každého medika a za každou sestřičku i záchranáře. Máme tu i všeobecné sestry, které s námi chodí. Jsme rádi za každého nového člena, za to, že mu můžeme představit to, že medicína se nedělá jenom v nemocnicích, ale že se může dělat i na ulici.

Může se stát, že při ošetření v nemocnicích je pohlíženo na bezdomovce spatra. Jak funguje u vás komunikace s nemocnicemi? Je lepší, když do nemocnice zavoláte přímo vy?

To je náš dlouhodobý cíl, nějak se domluvit s nemocnicemi a udělat pomyslnou síť lékařů, kteří by nám pomáhali. Globálně se nám to zatím nedaří, ale máme hodně kamarádů lékařů, kteří nám pomáhají ve volném čase. Dva chirurgové s námi chodili ze začátku na Římák a učili nás. Mnohdy se setkáváme s pozitivní odezvou. Už máme vlastní kožařku, která se už delší dobu stará o lidi bez domova. Třeba v Praze už mají praktického lékaře pro bezdomovce. 

Ty máš zkušenosti s komunikací s bezdomovci. Jak se k nim máme chovat?

My to máme vcelku fajn. Když je potkáme na ulici, říkáme jim, že když jim není dobře, ať se za námi staví. Vím, že lidé bez domova jsou úplně normální lidé. Jenom je nějaké špatné okolnosti dovedly tam, kde jsou. A myslím, že jakýkoliv rozhovor s bezdomovcem je potřeba vést v duchu pochopení, nekoukat se na ně spatra. Oni to nějak vycítí. Když žádají o peníze na ulici, rád jim kupuji jídlo, protože jinak v mnoha případech peníze použijí pro nákup alkoholu, a to jako medici úplně nepodporujeme. Oni jsou často nevypovídaní a rádi někomu sdělují příběhy. Takže pokud by někdo z čtenářů potkal nějakého bezdomovce, tak se ho vůbec nemusí bát a může si s ním pokecat a nic mu nedávat. Oni budou rádi za každé vlídné slovo. 

Říkám si, že vaše práce je taková škola života?

To je velká pravda. Určitě to neznamená, že to, co se naučíme, nikdy nevyužijeme. Myslím si, že v rámci hojení ran jsme už docela profíci a že mnohdy to tak nedělají ani v nemocnici. Máme zajeté postupy, které se nám osvědčily a máme na to hlavně čas, což v nemocnicích většinou není. Rádi využíváme i nějaké znalosti z toho, co se naučíme. Ale samozřejmě nejsme schopni pomoci jako atestovaný lékař. 

Na závěr mě napadá, můžu vám jako laik nějak pomoct?

Máme svůj transparentní účet (2701855780/2010). Jsme zapsaný spolek. Kdyby měl někdo zájem, budeme rádi za každý příspěvek. Jednou za čas pořádáme sbírku zdravotnického materiálu (více na FB). Ze začátku jsme samozřejmě neměli jako studenti prostředky na to, sehnat si ho sami, takže jsme poprosili magistrát a lidé nám nosili i autolékárničky, které už nevyužívali, nebo kupovali různý obvazový materiál, což bylo fajn. A budeme rádi za každou modlitbu.