P. Petr Havlíček: Svatý Ignác – obrácení válečného invalidy

Dne 20. května před pěti sty lety změnila dělová koule život jednoho dobrodruha. Dnes je znám jako sv. Ignác z Loyoly. Jezuité si toto datum připomínají jako začátek jeho obrácení a letošní pětisté výročí slaví jako jubilejní Ignaciánský rok. Má ale smysl připomínat si obrácení nějakého světce? Ano, pokud věříme, že každý z nás má svůj život s Kristem prožívat jako stálé obrácení. Příklad konkrétních lidí, i světců, nás v tom může povzbudit.

Ignác z Loyoly se původně jmenoval Iňigo López de Loyola a pocházel z Baskicka na severu dnešního Španělska. Narodil se v roce 1491 a byl nejmladším synem šlechtického rodu Loyolů. Své mládí prožil na dvoře královského hodnostáře, kde byl vychován v rytířských mravech, což v sobě spojovalo role dvořana a vojáka. Jak později sám uvedl, jeho nejoblíbenější činností v mládí bylo cvičit se v šermu. Velmi přitom toužil získat válečnickou čest v boji. To se mu naskytlo roku 1517, když mu bylo dvacet šest let a jako voják vstoupil do armády místokrále v Navaře. V roce 1521 při obraně pevnosti Pamplona odmítl kapitulovat proti přesile francouzského vojska, které pevnost dobývalo. Při její zoufalé obraně byl na hradbách zasažen jednou z dělových koulí obléhatelů, která mu rozdrtila holenní kost na pravé noze.

Takto hned na začátku skončila Iňigova válečnická kariéra. Těžké zranění nakonec přežil, ale jeho život se obrátil vzhůru nohama. Stal se z něho válečný invalida. Zprvu si to nechtěl připustit. Toužil vrátit se ke dvoru a ucházet se o jednu vznešenou dámu, která byla urozenější než hraběnky a vévodkyně. Proto, když zjistil, že kost na zraněné noze špatně srostla a je o něco kratší, rozhodl se podstoupit „plastickou operaci“, která spočívala v ořezání vyčnívající kosti a v napínání nohy, aby se postupně prodloužila. Vše tehdy samozřejmě probíhalo bez umrtvení. Dlouhé měsíce trávil touto procedurou a sněním o tom, jak se jeho život vrátí do starých kolejí. 

Zároveň ale často upadal do depresí a rozmrzelosti, že vše trvá moc dlouho. Zjistil, že snění mu nepomáhá opravdově žít, naopak po čase vyprchá a zanechává jen vyprahlost. Přispěla k tomu i četba knih, které měli u nich doma na hradě v Loyole. Byly to životopis Krista a legendy o svatých. Při jejich čtení si všiml, že se dokáže nadchnout i pro jiné ideály, než je rytířská služba pozemskému panovníkovi. 

Uvažování o Kristu a o životech světců, zejména sv. Dominika a sv. Františka, v něm postupně probouzelo touhu žít podobně jako oni – všeho se zříct pro Krista podle slov evangelia: „Kdo svůj život pro mne ztratí, nalezne ho.“ Zamýšlel také činit pokání za hříchy předchozího života. K údivu jeho rodiny i jeho samotného ho tato touha neopouštěla, ale vydržela mu, i když se po mnoha měsících zotavil. Díky tomu dokázal přijmout, že se natahování zkrácené nohy nepodařilo a on bude po celý zbytek života kulhat. Přijal i to, že už nikdy nebude dvořanem a válečníkem. Vzdal se kariéry, o které dříve snil. Pochopil, že nejdůležitější v životě je milovat Boha a sloužit mu. A uvěřil, že ho v této proměně života provází svou láskou sám Bůh.

Toto Ignácovo obrácení ale byla ještě dlouhá cesta, na které se toho musel o Bohu ještě mnoho naučit. Šlo o cestu do slova a do písmene. Jen co se zotavil, rozhodl se Iňigo vydat na pěší pouť – nejprve na slavné španělské poutní místo Montserrat, a pak až do Svaté země, aby na vlastní oči poznal místa, kde Ježíš Kristus žil. 

Během tohoto putování se jen postupně odnaučoval staré vzorce chování, které stále ovlivňovaly jeho horlivou zbožnost. Jednou šlo o pocit, že musí pomstít Pannu Marii, kterou podle jeho mínění urazil muslim, se kterým se po cestě setkal a který pochyboval o jejím panenství po porodu. Chtěl ho za to ubodat dýkou, ale naštěstí osel, na kterém jel, odbočil na křižovatce jinam, než osel muslimův. Později ho trápily velké výčitky svědomí za hříchy z jeho předešlého života a měl dojem, že mu je Bůh nemůže odpustit, i když se z nich opakovaně zpovídal. Trápilo ho to až k takovému zoufalství, že uvažoval i o sebevraždě. Nakonec ale poznal, že je to pokušení, a ubránil se mu.

Když pak přijel do Svaté země, toužil tam zůstat a obracet muslimy na křesťanskou víru, ale františkáni, kteří spravovali posvátná místa v Jeruzalémě, mu to zakázali jako nerozvážný plán. Tak poznal, že tento jeho sen nebude Boží vůle, a vrátil se do Španělska.

Zároveň se ale o Božích věcech učil i jinak než skrze omyly. Poznal, že je dobré, když má někoho zkušenějšího, kdo ho v jeho hledání Boží vůle doprovází. Všude, kde pobýval, proto vyhledával zkušené duchovní osoby, aby s nimi o svých vnitřních bojích hovořil. Zažíval také velkou útěchu v dlouhých rozjímavých modlitbách, kterým věnoval několik hodin denně. A při jednom mystickém vytržení na břehu řeky Cardoner v Manrese ho prý Bůh naučil víc věcí, než které později poznal při studiu teologie.

Po návratu do Španělska se Iňigo pustil do studia latiny a teologie, prošel různá univerzitní města, od Alcalá, přes Salamanku až po Paříž. Svým nadšením pro Krista přitahoval podobně naladěné lidi. Časem kolem sebe shromáždil skupinu přátel, ze které pak postupně vznikl jezuitský řád. Také přestal používat své původní jméno Iňigo a začal se podepisovat jako Ignác. To je ale už další část příběhu, o které si řekneme někdy příště. 

Kdo by si chtěl přečíst celý příběh Ignácova obrácení, najde ho v jeho vlastním vyprávění, které zaznamenal jeden z jeho současníků. V češtině vyšlo pod názvem Poutník. Vlastní životopis sv. Ignáce z Loyoly, které vydalo nakladatelství Refugium.

Autorem textu, který vyšel též v květnovém čísle časopisu Tarsicius, je Petr Havlíček SJ