Možná jste si ani neuvědomili, že je vlastně ještě stále Velikonoční doba. A že máme pořád prožívat radost ze vzkříšení! Jeden pohled na to, jak nést svůj kříž s radosti, si můžete přečíst v následujícím článku.

zdroj: unsplash.com

Pořád máme Velikonoce. Někdy si říkám, proč trvají tak dlouho, dokonce déle než postní doba! Ale ze své zkušenosti vím, že je někdy mnohem jednodušší nimrat se v bolesti, než si připustit a vůbec pochopit, že vzkříšení se týká i mě samotné. Tak možná proto nám doba velikonoční poskytuje více času, aby nám to stihlo dojít. Křesťanskou předností je přeci ale „umět“ trpět a nevyhýbat se oběti. To je opravdu velká ctnost, ale pokud při ní zapomeneme na vzkříšení, z nadějeplných věřících se můžou velmi rychle stát depresivní masochisti. A pak jsme z radostné zvěsti a Ježíšovy oběti nepochopili vůbec nic.  A možná je nyní, před 6. nedělí velikonoční, dobrý čas na to zeptat se sám sebe, jakou jsem od slavnosti Zmrtvýchvstání Páně zatím ušel cestu. Nejsem náhodou pořád zavřený v hrobě, i když kámen už je dávno odvalený? Jsou Velikonoce, vzkříšení, nový život, doba příhodná, čas spásy, období úlevy, vděčnosti, radosti a svobody. Nechal jsem opravdu toto velikonoční poselství do sebe naplno proniknout?

Chtít vytlačit bolest by znamenalo chtít vytlačit lásku.

Bolest patří k životu, protože pokud člověk opravdu miluje, zákonitě musí existovat také opravdová bolest, bolest z nespravedlnosti, bolest ze ztráty, bolest ze soucítění, bolest z umenšování pro druhého, bolest ze zrady… Chtít vytlačit bolest by znamenalo chtít vytlačit lásku. Bolest z nás dělá lidi. Ale pokud se do ní zahalíme, jako do našeho životního údělu, přestáváme vidět smysl a ukládáme se do hrobu.

Nedávno jsem se dostala ke dvěma videorozhovorům, v nichž figurovaly dvě osoby: první přežila tři koncentrační tábory, druhá přežila rwandskou genocidu; dva příběhy, dva reálné horory. Byly to velké osobnosti, úplně mě uchvátily. Nešlo ani tak o to, co říkaly, ale jak to říkaly. Jejich oči svítily štěstím, během svého vyprávění se usmívaly a vtipkovaly… A já celou dobu přemýšlela nad tím, že to snad není možné, jak s tou vší hrůzou, co prožily a přežily, můžou dál žít, a hlavně, jak s tím můžou žít takhle radostně. Ony mi hodně pomohly v přemýšlení nad otázkou, jaká je vlastně křesťanská strategie vypořádávání se s bolestí a utrpením, s našimi životními kříži. A samozřejmě pokud mluvíme o kříži, je jasné, že odpověď nemůžeme hledat jinde než u Ježíše na kříži.

Ježíš byl zrazený, nespravedlivě odsouzený, mučený, opuštěný, nepochopený, byl pověšen na kříž a zabit... Takovou tradiční křesťanskou odpovědí, která se často říkává, když chceme někoho utěšit, je, že přeci když trpíš, jsi Ježíši hrozně blízko, připodobňuješ se mu v jeho bolesti. Smysl tvého utrpení je v tom, že se ztotožňuješ s Kristem. A co víc si přát. To je velká pravda, ovšem nevím, jak vám, ale mně to upřímně - když zrovna trpím jako kůň - moc útěchu nepřináší. Něco podstatného v tom totiž není vyřčeno nahlas a snadno pak sklouzneme k velké iluzi, tedy že bych vlastně měl bolest vyhledávat, poněvadž čím víc se trápím, tím blíž jsem Ježíši, a tím pádem jsem i lepším křesťanem. Toto ale není křesťanský postoj. Křesťanskou strategií bolesti je vzkříšení. Tak odpověděl Ježíš na svojí křížovou cestu, a tak máme odpovídat i my na své kříže.

Středobodem musí být vzkříšení

Co ale strategie vzkříšení znamená v našem každodenním životě? Možná to znamená především nevnímat bolest jako středobod našeho života, něco, co definitivně zkazilo nebo neustále kazí náš život, něco, z čeho už se nikdy nevyhrabeme. Tím středobodem musí být vzkříšení – výhled na něco, co je za bolestí, která můj život nesmí uzamknout do temného hrobu. Nikdy, pokud jsme nositelé radostné zvěsti, nemůžeme zapomenout na to, že za každou bolestí je vždy nový začátek, nový život, krásnější, bohatší, svobodnější, plnější. Pak bolest není cílem, ale třeba dokonce i užitečným prostředkem.

Jsem přesvědčena o tom, že ti dva přeživší lágru a genocidy, o nichž jsem mluvila, by nebyli těmi lidmi, kterými jsou nyní, nebyli by tak radostní, zářící a usměvaví, kdyby si neprošli tím, čím jsi prošli. Ale rozhodně to neznamená, že se teď mám rychle někam zavřít a nechat se mučit, aby se ze mě tento lepší člověk stal. Je to ale velká inspirace k tomu, že pokud už se nám v životě stane nějaká věc, se kterou nemůžeme nic udělat, zemře mi někdo blízký, rozejde se se mnou kluk, někdo mě podvede, vážně onemocním... tou Ježíšovou strategií, jak se v takovém případě zachovat, je se pořádně nadechnout a vstoupit do té situace takové jaká je, vstoupit do té konkrétní bolesti se vším, co přináší, nerezignovat, neutíkat, nedělat, že se nic neděje, a hlavně, ať se bude dít, co se bude dít, neztratit ze zřetele, že jdeme ke vzkříšení, třeba s křížem na zádech, ale jdeme. 

Pokud máš chvilku, popřemýšlej, kam si zatím od Svatého týdne ušel. Jestli se držíš pořád u hrobu, zkus se nadechnout a s odvahou se od něj obrátit a udělat krok k novému životu, stejně jako Marie, která přes svůj pláč nemohla vzkříšeného Ježíše dlouho poznat (srov. Jan 20,11-18).

 

Autorkou textu je Zuzana Lášková.