Je duchovní, náboženské cítění něčím, co je v nás jaksi zakořeněno? Máme v sobě touhu poznat, co za vším je, jak se říká, od přírody? Toto slovní spojení má vlastně v tomto kontextu opravdu něco do sebe. Alespoň je tomu tak v textech Marka Orko Váchy, který často mluví o prožitku v přírodě, kde můžeme pocítit Boží přítomnost a spatřovat Boha v kráse a divokosti jeho stvoření. A v následujícím textu tomu není jinak.

zdroj: unsplash.com

Nechci to slovo ani vyslovit. Protože když jej vyslovím, každý ze čtenářů se s ním již setkal, každý má v mysli nějaký obraz, který mu to slovo evokuje. Ty asociace nemusí být příjemné. Mohou být dokonce tak nepříjemné, že čtenář přestane číst. Ale na jménu nezáleží. Říkejte klidně Mannitou nebo Wahkonda.

Zkusíme to jinak. Představme si, že jsme se ocitli na Zemi, v tom letopočtu, který právě teď máme, se státy, které jsou dnes, ale byla by to Země, na které nikdy nebylo žádné náboženství. Žádné chrámy, žádná posvátná místa, žádný Vatikán, žádná Mekka, žádné hinduistické chrámy v Indii, žádné svatyně lovců mamutů. Žádná historie. Žádná inkvizice. Žádné katedrály. Žádné sakrální umění. Žádní preláti, žádní mystici. Žádné předsudky, ani ty špatné, ani ty dobré. Bílá deska. Začínáme teď.

Věřím, že kdybychom, aspoň pokud bychom byli v noci v přírodě, začali o věcech přemýšlet, že by se nás to dotklo, to něco, shora. Vesmír, který vznikl, vesmír, který zanikne, a v mezičase my, trápící se, milující, šťastní a nešťastní, se tu chvilku potácíme v akváriu vesmíru, než si nás zase hmota stáhne do země zpět. 

Věřím, že by se nás to dotklo. Ta šílená myšlenka vědy, že v absolutně tmavém vesmíru, který je hromadou štěrku, slunce zasvítilo na mokrý písek  a vznikli jsme. Že kdybychom se v noci dívali na hvězdy, že by nás to proniklo, to cosi v čem žijeme, pohybujeme se a jsme, to cosi, co je láska, Wahkonda. Že bychom se spontánně začali modlit. Že bychom pochopili, že náš život má smysl, že nejsme produktem biologické náhody setkání našich rodičů někde na střední nebo v tanečních, ve vesmíru, který bez důvodu vznikl a bez důvodu zanikne, nýbrž že jsme nějak chtění, že jsme od věčnosti. Že Tvůj život je důležitý. 

Cestu k tomu onomu, Wahkonda, vede po širokém schodišti, které je dnes pro mnohé z nás už neprostupné, totálně zatarasené. Dotek absolutna, zdá se nám, nebo i přemýšlení o něm, by znamenalo přemýšlení o tom slovu, které má pro každého už nějaké asociace a pro většinu asi ne zrovna příjemné; dotek, zdá se nám, by znamenal přijetí a souhlas s červenými birety, s krajkami, souhlas s rozbředlou naukou o sexu před manželstvím, v manželství i po manželství, s církevními restitucemi, s omluvami či přijetím pedofilních skandálů, zneužívání a zatajování zneužívání, s naukou o kondomech a vakcínách z dávno potracených embryí, souhlas se zlatými kočáry a s námluvami se současnou politickou mocí, souhlas s objetím s politiky, a vůbec souhlas se vším zabahněným a špinavým, co si dokážeme představit, souhlas s tou politickou stranou, co se jmenuje církev. Na schodišti je mnoho haraburdí, je neprůchozí a ještě navíc bránu nahoře střeží ti úředníci, kteří sami nevstoupili, ale zamknuli ji, a těm, kdo by chtěli vstoupit, se vstup snaží znemožnit.

Musíme jít jinudy. Širokému schodišti se musíme vyhnout, horu je třeba dobýt z druhé strany. Ano, na druhé straně je hluboká propast, nebe je tam tmavé a cesta bude příkrá a osamělá. Pro nás, nepokojené duše a neklidná srdce, bude tato cesta, přes tmu a hvězdy a samotu a strmost svahu, mnohem dostupnější než schodiště. Na horu se dostaneme z druhé strany, ze strany vesmíru, ze strany temné lásky. Pro určitý typ duší a povah je to cesta snadná nebo aspoň snadnější, než ta obvyklá.

Jak se dostaneme na vrchol, dotknou se nás stigmata, jazyky ohně nad každým z nás, bude v nás světlo, bude v nás planout plamen, budeme zraněni zážitkem, budeme si navěky pamatovat východ slunce nad nekonečnými pohořími. Pak, zpětně, ano, můžeme už v klidu po schodišti sestoupit. Ne, že by nás pak ty lidské hříchy kolem netrápily, naopak, kvůli hříchům svým a kvůli hříchům církve budeme plakat mnohem víc než předtím, ale už pro nás nebudou překážkou. Nebudou nám bránit ve výstupu, naopak, budeme je míjet a snad i odstraňovat při sestupu, s pláčem a pochopením pro hříchy své i světa. Ale už v nás bude planout plamen, už v nás bude dotek, vzpomínka na to ráno na vrcholu. Už se nebudeme namáčet do sporů o podávání svatého přijímání na ruku nebo do úst, o mši svatou zády nebo čelem k lidu, to už nebude možné; vzpomínka na východ slunce nám to neumožní. Neumím to říct jinak. Pochopíš, že nesmíš život proplácat v bahně diskusí sociálních sítí, v bahně učených akademiků, kteří na schodiště ani nevstoupili. Že se hraje o mnohem důležitější věci. Kdo nebyl na vrcholu, ok, prožije život diskusemi o víře a diskusemi o lásce. Ale nikdy nebude doopravdy ani věřit, ani milovat.