V říjnu minulého roku byl uveden dokumentární film Jak Bůh hledal Karla režírovaný známou dvojicí Vítem Klusákem a Filipem Remundou. Poprvé ho bylo možné shlédnout v rámci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a aktuálně ho lze najít na stránkách festivalu Jeden svět, který běží od 10. května do 6. června.

zdroj: www.jedensvet.cz

Film otevírá témata spojená s církví, polskou zbožností, českým ateismem a aktuálně řešenými problémy jako zneužívání nezletilých církevními autoritami nebo propojenost státu a církve. Pro člověka katolického vyznání může být film pohoršující a je poměrně snadné najít několik důvodů, proč jej zavrhnout. Pokud se však na film podíváme s nadhledem, můžeme pozorovat úhly pohledu, které nás mohou překvapit a obohatit. Je třeba přiznat, že film je kontroverzní, vyvolává podněty k diskuzi, a to je v demokratické společnosti žádoucí.  Na filmu se podíleli polští koproducenti a ukazuje se, že otázka církve je v Polsku důležitým tématem nejen pro Poláky. Minulý rok na podzim vznikl například film Corpus Christi, který je žánrově naprosto odlišný, ale oba filmy spojuje právě téma církve a jejího fungování v polské společnosti.

Dokument vznikal poměrně netradiční a náročnou formou, kdy jeden štáb natáčel druhý štáb, který se vydal hledat Boha do země známé vysokou mírou katolicismu. Hlavní roli obsadil Karel Žalud, dokumentarista, který je typem angažovaného režiséra, tedy vstupuje svou osobou do svých děl, a proto se podle režisérů pro vybranou formu natáčení hodil. Mezi jeho nejznámější dokumenty patří Uzamčený svět, zachycující život ve vězení. Nevěnoval se pouze dokumentům, ale psal například scénář k šesti sériím Pata a Mata nebo k pohádce Láska rohatá a byl také šéfredaktorem pornografického časopisu. Na první pohled se nám může zdát jako typický Čech, ateista, který k víře přistupuje skepticky a lehce ironizuje její pojetí. Celým filmem ale prostupuje jeho životní příběh a pocit viny za rozpad rodiny. Přestože divák občas pochybuje o pravosti jeho prožívání, o tom, zda pouze nesehrává svou roli pro účely dokumentu, tak lze najít momenty, které ukazují, že by si možná najít Boha opravdu přál. Za takový moment považuji jeho rozhovor s knězem, který je v dokumentu nazýván zpovědí, přestože katolíkovi je jasné, že kvality zpovědi nesplňuje a jde pouze o rozhovor. Podle slov režiséra Klusáka nešlo o sehranou scénu. „Karel z ní byl opravdu naměkko,“ popisuje v debatě po shlédnutí filmu.

Pro úplnost je třeba doplnit, kdo jsou další členové štábu: překladatelka Kateřina Peklová, zvukař Michal Gábor, veřejně se hlásící k satanismu, a Martin Matiášek, označující se za buddhistu. Tento výběr může nabourat důvěryhodnost filmu a zrelativizovat snahu o objektivitu štábu, nebo to můžeme vnímat tak, že pestré složení skupiny přináší naopak širší spektrum názorů, zajímavé debaty mezi protagonisty a různorodé úhly pohledu.

Tato skupina tedy vyráží do Polska, kde se snaží zachytit polskou víru. Začínají před obří sochou Ježíše Krista a diskutují s nadsázkou o tom, zda je vůbec možné, aby to byl on, nebo zda je to nějaký panovník. Natáčejí masové křesťanské akce, na kterých mimo jiné dospělí tancují na dětské písničky, a členové štábu se ptají, kde tam je Bůh? Myslí to lidé vážně? Přemýšlí nad tím? Jak je možné cítit na takovém shromáždění Boha osobně? Nejsou zaslepení? V dokumentu si autoři z takového prožívání víry utahují a nerozumí mu.

Důležitou součástí filmu je přiblížení role Rádia Maryja pro polskou společnost. Jeho ředitel, otec Rydzik, se vydává za velmi chudého, téměř svatého muže a takový obraz o něm rozšiřuje i jeho okolí. Ve skutečnosti jde pravděpodobně o jednoho z nejbohatších Poláků, kterému převážně starší generace posílá do rádia peníze. Problematický je také obsah rádia, který je označován za antisemitský a mimo to podporoval předešlé vlády Polské republiky a podporuje i aktuální vůdčí stranou Právo a spravedlnost. Předpokládá se, že podpora rádia může pozvednout preference dané strany až o deset procent. Štáb se pokoušel vedení rádia kontaktovat; bohužel neúspěšně, kontakt s církevními autoritami v Polsku byl obecně podstatně problematičtější, než je tomu třeba u nás. Štáb se vydává za rodinou, která uvedené rádio poslouchá, a hovoří společně o důvodech a dostávají se až k tomu, že malé dcerky musely vyhodit předměty s Hello Kitty, protože je prý démonického původu. Jejich maminka zatím nadšeně vypráví, jak jí rádio pomáhá být lepší křesťanka, matka a Polka a dodává, že rádio mají v kuchyni, u holek v pokoji i v ložnici.

Církev se na okamžik blýskne v lepším světle, když se štáb jede podívat na pouť do Čenstochové a naráží na skupinku vyléčených ze závislosti na drogách. Vít Klusák říká, že měli konečně pocit, že našli skupinu, která víru přetváří v něco skutečného, protože ji tvořili vyléčení drogově závislí, několik terapeutů a kněz. Během poutě však dojde k odhalení, že kněz je ve skutečnosti nepravomocně odsouzen za sexuální šikanu jeho šesti kolegyň. Z filmu jasně nevyplývá, zda to štáb věděl předem, nebo se o tom dozvěděl až během poutě. Podle slov režisérů se ale o kněze začali více zajímat až potom, co jejich překladatelku zval nepříjemným způsobem do stanu. Se svým zjištěním jej posléze konfrontovali, ale opět zůstali bez odpovědi. Po dokončení dokumentu byl uvedený kněz uznán vinným pravomocně. Sexuální zneužívání se promítá také do příběhu mladého muže, který vypráví o své zkušenosti zažité v šesti nebo sedmi letech. Tento zážitek nelze nijak ověřit, protože je v tuto chvíli už nedokazatelný, nikdy nebyl řešen soudní cestou a dotyčný kněz se odmítl vyjádřit. Tuto problematiku divadelně zpracovává i spolek mladých lidí, z nichž většina má za sebou nějakou formu sexuálního zneužívání. Otevírají i další témata a hrají jednu z her, za jejíž hraní bylo žalováno brněnské Národní divadlo Dominikem Dukou. Štáb jejich představení navštěvuje a po něm s herci mluví například o tom, jakou cenu za jeho hraní platí.

Obecně je film natočen velmi poutavě a divák může sledovat linku osobního příběhu Karla Žaluda a skrze něj roli církve, rozdělení polské společnosti, pohled na víru z pohledu ateisty a zároveň pocity hledajícího. Na druhou stranu film občas působí jako sbírka kuriozit praktikování náboženství, někdy chybí kontext, který by pomohl divákovi pochopit některé souvislosti a jak už bylo výše naznačeno, občas splývá, zda členové štábu jednají za sebe, nebo v rámci dokumentu.

Celkově však film považuji za velmi kvalitní, zpracovávající zajímavé téma, které s událostmi tohoto roku nabralo na důležitosti. Přestože některé poznámky a záběry jsem vnímala z katolického hlediska jako nevhodné, z pozice ateisty mi přišly docela přirozené a pochopitelné. Často ve mně film budil také otázku role církve v dnešním světě a myslím, že nám může napomoct k hledání odpovědi, či kladení dalších otázek, na něž bude v budoucnu třeba odpověď najít.