Už nemůžu. Nic mě nebaví. Ztratil jsem motivaci k čemukoliv. Filmy na Netflixu už mám zkouknuté několikrát, čtení knížek mi leze krkem, u online učení dlouho nevydržím, nemám chuť s nikým mluvit, všichni mě jenom štvou... 

 

Zdroj: unsplash.com

 

Nuda spojená se zoufalstvím, to je stav, který v poslední době přepadl nejednoho z nás. Existuje spoustu psychologických rad na povzbuzení, jak pracovat se stresem, s motivací, s krizí... Ale možná i vůči tomu začínáme být docela imunní a rady o tom, že máme do svého denního programu zařadit více pohybu, najít si nový koníček nebo si co nejvíce volat s přáteli, už pouštíme jedním uchem tam a druhým ven.

 

Možná je čas porozhlédnout se po nějakém novém zdroji. Já tentokrát sáhla do koutu knihovny, který obvykle přehlížím, a vytáhla jsem jednu z exhortací papeže Františka... Zní to trochu jako nějaká kniha kouzel. Skoro. Exhortace je druh papežského dokumentu, jehož název znamená doslova a do písmene „povzbuzení“ nebo také „vybídnutí“. Je takovou církevní kuchařkou, čeho, kam a kolik přidat, aby nám v životě lépe chutnalo. Možná jste dosud církevní dokumenty jakéhokoliv druhu a barvy přehlíželi podobě jako já, s tím, že tomu stejně nebudete rozumět a že se jedná spíše o povinnou četbu pro teology, ale vy byste se u toho unudili k smrti. Momentálně ale nemáme co ztratit.

 

Vybrala jsem exhortaci Evangelii gaudium („Radost evangelia“) a musím upřímně říct, že mi po jejím otevření spadla bradla a zůstala dole až do jejího dočtení. František tu píše o každodenních starostech a používá k tomu jazyk, jako bychom si spolu povídali u kafe. Píše obyčejně, ale hluboce, pokorně, ale autoritativně. To je moc příjemná kombinace. František tu v podstatě nabízí takový praktický návod na život. Je hodně konkrétní, nechodí kolem horké kaše a v některých pasážích si rozhodně nebere servítky (třeba když mluví o tom, že křesťané se umí tvářit jako feferonky naložené v octu). Nejedná se o žádné pasivní čtení, jedna výzva střídá druhou. A František s nimi začíná hned na první stránce:

 

Zvu každého křesťana na jakémkoli místě a v jakékoli situaci k tomu, aby se hned dnes navrátil ke svému osobnímu setkání s Ježíšem Kristem, nebo alespoň aby učinil rozhodnutí, že se s ním chce setkat a že ho bude každý den bez ustání hledat. Nikdo nemá sebemenší důvod myslet si, že se ho toto pozvání netýká, protože z radosti, kterou dává Bůh, není nikdo vyloučen. Kdo riskuje, nebude Pánem zklamán, a kdo učiní malý krůček směrem k Ježíši, objeví, že On už na jeho příchod čekal s otevřenou náručí. Toto je chvíle, kdy je třeba říci Ježíši Kristu: ‚Pane, nechával jsem se oklamávat, tisícero způsoby jsem unikal před tvou láskou, ale nyní jsem znovu zde, abych obnovil svoji smlouvu s tebou. Potřebuji tě. Vysvoboď mne znovu, Pane, přijmi mne opět do své Vykupitelské náruče.‘ Moc nám prospěje vrátit se k němu, poté co jsme se ztratili!

 

To jsou slova, která nás burcují k akci. Burcují k tomu, abychom povstali z naší nudy a zoufalství – teď a tady, ve všem tom zmatku, který možná prožíváme, abychom už přestali čekat na to, „až bude zase líp“ a až budou lepší podmínky. Nikdy lepší nebudou, protože „teď je ta doba příhodná, teď je ten den spásy“, jak nás nádherně uvedlo do postní doby čtení na Popeleční středu (2 Kor 6,2). A František navazuje: teď hned běž za Ježíšem, už na nic nečekej. Chceš zachránit svět? Nebo potřebuješ zachránit ty sám? Běž přímo ke zdroji záchrany. 

 

Domluvme si rande s Ježíšem. Řekněme mu všechno, co zrovna prožíváme, co nás štve, co nedáváme, co nechápeme. Moc dobře víme, že jediné, co s námi může hnout, je láska. Láska motivuje, láska léčí, láska rozradostňuje srdce. Tak pojďme za ní, třeba až na kříž.

 

Autorkou textu je Zuzana Lášková.