Tato doba je zvláštní. Jednotlivé dny splývají, nic nemá svůj řád, už ani nevíme, co jsme dělali včera, natož před týdnem, pořád všechno dokola a konec v nedohlednu. A tak můžeš mít pocit, že vlastně nic nemá cenu, je jedno, jak dnešek prožiješ, protože zítřek bude zase úplně stejný a co bude za měsíc, nikdo neví. Ale je tomu opravdu tak? Přece každý den, který jsme dostali, je jen jeden. Každou chvíli prožiji jen jednou. A každá chvíle je darem od Boha. Ještě pořád máš pocit, že je jedno, jak ji prožiješ? V následujícím textu Marek Orko Vácha píše o tom, že je důležité přikládat svému životu váhu, věnovat mu pozornost, jakou si zaslouží, a brát vážně všechno, co dělám. Protože na všem záleží a nic není jen tak, ať už se jedná o důležité okamžiky nebo třeba přípravu zdánlivě podřadného tábora.

 

zdroj: unsplash.com

 

Vezmi křesťanství vážně. U Boha není čas. Bůh neplánuje. Bůh nemá nápady. Z toho plyne, že jsi v Boží mysli od počátku věků. Od stvoření světa Bůh připravoval Tvoje narození. Jsi Božím snem, jsi smělou Boží vizí, jsi Božím obrazem. Teď jsi zde a andělé a svatí a nebeské kůry a Láska sama tě s napětím sledují, jak obstojíš. Ano, Bůh tě vidí! Ale vidí tě jinak, než myslíš, vidí tě tak, jak se nadšený umělec dívá na dílo, které se opravdu povedlo. Jak krásné! Jak velmi dobré! Jsi krásný, čistý, radostný, s nekonečnými možnostmi k dobru. Jsi krásná, čistá, radostná, s nekonečnými možnostmi k dobru. Všechno, co v životě děláš, je důležité. Každé slovo, které vyslovíš, každý čin, který vykonáš, každá modlitba, kterou zazpíváš. Maluješ obraz svými činy, celý život je tesání do mramoru. Byť by to byla příprava snídaně nebo příprava tábora, jsou to svaté věci, jsou to modlitby. Buduješ katedrálu. Každý všední den, nejvšednější ze všech, kdy jdeš do školy, a odpoledne ze školy, je písní. Každá vteřina je cenná. Dej pozor, jak ji prožiješ, jako malíř věnuje pozornost nejjemnější čárce štětce, protože ví, že žádné místo obrazu není banální, a že nelze být ledabylý v míchání barev. Tutéž pozornost věnuj svému životu.

 

Nikdy mi neříkej, a nikdy to neříkej ani sobě, že jsi škaredá, že jsi tlustá, že si tě nikdo nevezme, že jsi průměrný, že jsi hloupý. Pro mě jsou tyto věty urážkou, svatokrádeží, rouháním, těžkým hříchem. Udělal jsi mě hrozně, Bože, říká jarní orchidej, tmavě červený vstavač, netušíc nic o sobě. Nedávejte mi zrcadlo, nechci vidět tu hrůzu, říká modrý ledňáček. Nechci být, ta trapná zlatá, naříká pestrokřídlec. S tebou je to stejně. Ať si o sobě myslíš cokoli, jsi krásná. Nejsi průměrná. Nikdo není průměrný, jsou jen originály. Každý člověk je básní, každý je mistrovským dílem, poupětem a žádná květina není průměrná, krása nemůže být průměrná, ta jen je. Jsi odvážným Božím snem. Pracuj na sobě, abys byla, abys rozkvetla, aby poupě, kterým jsi, se rozpuklo, vykvetlo, vydařilo se.

 

Jsou jen dvě možnosti. Buď je Tvůj vznik biologická náhoda, ve vesmíru, který nedávno náhodně vznikl a za chvíli náhodně zanikne, a i setkání tvých biologických rodičů bylo náhodné jak hod kostkou, setkali se na střední nebo na ulici nebo v práci nebo v kině, mrkli na sebe a pak si začali sex, a ty jsi se narodil, náhodná spermie z miliónu. Buď je celý Tvůj život jen jako vycházka v neděli odpoledne kolem jezírka, která před chvilkou začala a za chvilku skončí, Ty jsi jen zde, bez žádného zvláštního důvodu, vlastně bezcenný, bez toho, abys pociťoval jakoukoli odpovědnost za svět, jakoukoli nutnost cokoli změnit, bez zájmu o nic, co nejsou tvoje libosti. Ocitl jsi se zde, odejdeš. Jen se zde tu chvilku zdržuješ, užiješ si, zmizíš. Pár libých pocitů, pár salv akčních potenciálů, pár lahví whisky, pár chlebíčků, trocha sexu. Jsi zde jak turista, přijedeš, nafotíš, pověsíš na zeď, odejdeš. Návštěva světa jako pozvání na večeři, přijdeš, najíš se, po kávě vezmeš z věšáku klobouk a poroučíš se. Indiáni to říkají hezky, jen jako záblesk světlušky v trávě, jen jako dech bizona v mrazivém dni. Smrt jako betonová stěna, roztříštíš se, zmizíš.

 

Ta druhá možnost je, že jsi součástí příběhu. Že tvůj život je akordem v dlouhé symfonii, která začala, než byl svět stvořen a až svět zanikne, bude ještě stále v první větě. Že tvůj život je krátkou úsečkou v dlouhém příběhu vesmíru. Že celý svůj život buduješ katedrálu. Že každý den tesáš kameny a kladeš je na správná místa půdorysu. Jeden kámen sám o sobě nemá žádný smysl, ale podívej se na dřinu svých dnů s odstupem. Tvůj život má být písní, jsi jednou nitkou vesmírné tapiserie a žádná nitka není zbytečná. Neexistuje bezcenný život, neexistuje bezcenný člověk, neexistuje nevyslyšená modlitba. Ano, je v rejstříku našich možností své životy učinit bezcennými a učinit bezcennými i sami sebe, to všechno je možné. Ke smutku andělů, ke smutku nebeských kůrů, k pláči Božímu. Ale od počátku věků jsi zářící hvězda, kterou máš být; chceš-li to říct jinak, tak je to slovo svato-zář. Zář svatého. Svatá zář. Pozvání každého člověka ke svato-záři. S odpovědností za svoji komunitu, za svoji zemi, za svůj svět, za vesmír. Že v jejich stopách rozkvétaly lilie a v jejich slzách růže, není výsadou princezen, k tomu jsme pozváni všichni, to je vlastností lidství. Že když krvácí srdce, zpívají slavíci, je charisma každého. Theosis, zbožštění, vytažení sítě atomů směrem k Bohu. Proměna všeho, kdy všechno je jen skrze něho a s ním a v něm a jinak není. Smrt není betonová stěna, nýbrž dveře domů, zhasnutí lucerny, protože nad planinou právě vychází slunce.

 

Setkání tvých rodičů, způsob, jakým jsi vznikl, v tom všem je svoboda všech, jejich nálady, impulsy, rozhodování, ale za tím, ve druhém plánu, je za všemi zvuky srozumitelná melodie. Věci kolem tebe jsou tečky na papíře, které každý kreslí zdánlivě jak ho napadne, samy o sobě bezesmyslné, ale poodstup, a uvidíš ve 3D obrazu nebeský Jeruzalém. Stojíš na ramenou svých předků, v dobrém i ve zlém, učíš se z jejich chyb, nechceš udělat jejich přešlapy a víš, že tvoje děti a tvoji vnukové budou stát zase na tvých ramenou a budou se učit od tebe, v dobrém i ve zlém. Jsi součástí příběhu většího, než jsi sám. Znovu a znovu ti to opakuji, tvůj život je liturgie. Ty jsi cenný a nic z toho, co děláš, není banální. Vezmi vážně sama sebe, vezmi vážně to, co děláš, vezmi vážně svůj život, čas, který zde máš.

 

Není obyčejný tábor. Ten tábor, co chystáš, se má stát liturgií, mší svatou, jedním dlouhým několikadenním obřadem. Nic tě nesmí zastavit, protože konáš posvátné dílo. Konáš ho s veškerou odpovědností, s veškerým zápalem, s veškerou vroucností, s neustálou modlitbou. Jednotlivé vteřiny se mají proměnit ve svaté vteřiny. Konáš posvátnou službu. Nic není jen tak. Žádná hra, kterou připravuješ, žádný program na večer není banální. Nic není zbytečné. A až se vrátíš, pochopíš, že celý tvůj život má být takový, že máš žít s veškerou odpovědností, s veškerým zápalem, s veškerou vroucností, s neustálou modlitbou.