"Čím se liší tato noc od všech ostatních nocí?" ptá se malé židovské dítě během pesachové večeře. I pro nás jsou velikonoční svátky odlišné od ostatních a zaslouží si zvláštní pořádek, a to i v našem Magazínu. Můžete tedy čekat texty poetičtější než obvykle a s velmi důraznými sděleními. Dnes začínáme textem filosofa Lukáše Nováka, v sobotu budeme pokračovat poezií nemocniční kaplanky Doubravky Vokáčové a v neděli nás povzbudí karmelitán David Peroutka. Snad nás jejich slova povedou k niternějšímu prožití letošních svátků.

 

Zdroj: https://tineye.com

 

Čtrnáctého dne měsíce Nisanu svolal Mojžíš všechny izraelské starší z celé egyptské země a řekl jim:

 

„Jděte vzít kus bravu podle vašich čeledí a zabijte velikonočního beránka. Potom vezměte svazek yzopu, namočte jej v misce s krví a krví z misky potřete nadpraží a obě veřeje. Ať nikdo z vás až do rána nevychází ze dveří svého domu! Až Hospodin bude procházet zemí, aby udeřil na Egypt, uvidí krev na nadpraží a na obou veřejích, a ty dveře přejde a nedopustí, aby do vašeho domu vešel anděl Zhoubce a udeřil na vás. Tak uniknete ničící ráně, jak bude Hospodin přecházet egyptskou zemí a pobíjet všechno prvorozené.“

 

Lid padl na kolena a klaněl se, ale mladý Šlomo, syn Jóchananův, reptal:

 

„Vždyť je to absurdní! Cožpak Hospodin není vševědoucí? Cožpak Hospodin potřebuje nějaké značky? Nezkoumá snad Nejvyšší spíše srdce člověka, než aby bazíroval nějakých formalitách? Ostatně – může vůbec takový příkaz pocházet od Boha? Patlat krev po veřejích! Vždyť si to představte, jak to bude za chvíli smrdět! Vsákne se to do trámů a nepůjde to umýt! A těch much! Vždyť je to nehygienické a proti zdravému rozumu! Cožpak by Bůh mohl přikázat něco tak nejapného?“

 

Jeho přítel Jišaj znepokojeně naslouchal.

 

„Šlomo, cožpak ty pochybuješ, že Mojžíš hovoří jménem Hospodinovým? Neviděl jsi snad rány, které postihly Egypt, když farao Mojžíšovi neuvěřil?“

 

„Ale vůbec nepochybuji,“ vpadl mu do řeči Šlomo. „Ale při výkladu Božího slova přece musíš používat rozum! Hospodin patrně Mojžíšovi říkal něco o krvi a veřejích, to nezpochybňuji – ale je jasné, že to musel mínit nějak symbolicky (jak přesně, to se musí ještě promyslet). To zkrátka Mojžíšovi nedochází, i když to myslí dobře. Rozumný člověk by ale neměl Hospodina urážet tak primitivně doslovnou interpretací.“

 

Jišaj se chvíli nezmohl na slovo, a pak chabě namítl:

 

„A jsi si jistý? Co když se mýlíš, a když veřeje nepomažeš, anděl Zhoubce se před prahem tvého domu nezastaví? Cožpak se nebojíš? Nejsi snad sám prvorozený?“

 

„Ale prosím tebe, Jišaji! Je snad milosrdný Hospodin vrahem? Znáš přece Mojžíše, má trochu problémy s prosazením vlastní autority, a když chce, aby ho lid poslechl, musí mu trochu pohrozit. Vždyť Hospodin nezabíjel ani Egypťany, když je stíhal ranami pro faraónovu zatvrzelost – a teď by měl vraždit syny Izraele jen kvůli nějakému podivnému příkazu, u kterého ani není jasné, jak se má vlastně chápat? Člověk musí být především věrný svému svědomí – v tom je ta nejlepší služba Hospodinu, ne v mechanickém dodržování formálních příkazů, u kterých ostatně ani není jisté, nakolik pocházejí od Hospodina.“

 

Jišaj už nevěděl, co by na to řekl, a tak potřásl hlavou a se Šlomem se rozloučili. Ale večer učinil Jišaj přesně tak, jak Hospodin Mojžíšovi a Áronovi přikázal. A když nastala půlnoc, pobíjel Hospodin v egyptské zemi všechno prvorozené, od prvorozeného syna faraónova, který seděl na jeho trůnu, až po prvorozeného syna zajatce v žalářní kobce, i všechno prvorozené z dobytka. Tak došel anděl Zhoubce až před dveře Šloma, syna Jóchananova, a zpozoroval, že příčný trám ani veřeje nejsou potřeny krví beránka. I vstoupil dovnitř a nalezl Šloma na lehátku, jak podřimuje.

 

„Vstaň, Šlomo, synu Jóchananův, musíš zemřít!“ oslovil jej anděl Zhoubce.

 

„Jak to? Cožpak jsem Egypťan? Cožpak jsem nejedl s ostatními Izraelci velikonočního beránka? Což nepatřím k Hospodinovu lidu?“ zvolal Šlomo.

 

„Veřeje ani nadpraží tvého domu nejsou pomazány beránkovou krví, proto musíš zemřít. Tak stanovil Hospodin skrze Mojžíše.“

 

„Kvůli takové maličkosti? Je snad Hospodin malicherný? A kde zůstalo jeho milosrdenství?“ namítal hněvivě Šlomo, ale anděl odvětil:

 

„Pomazat veřeje a trám svých dveří krví beránka je vskutku maličkost. Hospodin nežádal nic než tuto maličkost, skrze kterou chtěl projevit své milosrdenství a zachránit lid Izraele z područí Egypťanů a ze zkázy, která stihne všechny, kdo se Hospodinu protiví. Ale tys ani v té maličkosti Hospodina neposlechl, a to není maličkost. Takoví se sami vylučují z jeho milosrdenství.“

 

„Ale já jsem nevěděl, že je to myšleno doslova! Já jsem myslel, že se to míní jenom symbolicky – vždyť Hospodin přece nepotřebuje krev na veřejích, aby poznal dům synů Izraele! Myslel jsem, že stačí, když budu jíst beránka!“ bránil se Šlomo.

 

„Jak velmi se mýlíš,“ odvětil anděl. „Hospodin nepotřebuje beránkovu krev na veřejích proto, aby rozeznal dům synů Izraele, ale jako znamení poslušnosti a důvěry v Jeho jméno. Ale tobě, protože jsi pohrdl záchranou skrze symbol krve jehňat a kůzlat, nezbývá než počkat na příchod pravého Beránka, skrze jehož krev bude zachráněn celý svět, pokud ovšem uvěří v Jeho jméno – neboť Hospodinovo milosrdenství je nezměrné.“

 

A tak se Šlomo musel s andělem odebrat do šeolu. Ostatek lidu Izraele s Mojžíšem a Áronem v čele však vyšel nad ránem z Egypta a zamířil k Rákosovému moři a dál, k Boží hoře Sinaj, zatímco na krví pomazané veřeje jejich opuštěných egyptských příbytků se slétaly mouchy.

 

Autorem textu je Lukáš Novák, autor blogu Ad altare Dei...