Hloupý Honza. Všichni tuhle pohádkovou postavu známe. Objevuje se v nejedné české pohádce. Většinou pochází z chudých poměrů a okolí si o něm nemyslí nic dobrého. Většinou ho považuje za hlupáka, který bude ve světě ztracený. Všimněme si, že bývá za hloupého považován proto, že působí naivně, upozorňuje na věci, které ostatní berou za normální s argumentem, že tak to na světě chodí. Ve skutečnosti se díky své moudrosti a odvaze nebojí jít proti proudu, nebojí se jít do světa, nebojí se porazit draka a zachránit království. Nebo se možná bojí, ale strach raději překoná, než aby se vzdal svého přesvědčení. O jednoho takového moudrého a odvážného Honzu svět minulé úterý přišel. Co světu přinesl? V čem šel proti proudu? Stal se nakonec králem nejen podle překladu jeho jména?

 

Zdroj: www.flickr.com

 

Svět přišel o jednoho snílka, který se jej snažil změnit, hlásá titulek článku od katolického kněze Zdeňka Jančaříka. Píše tak o ekumenickém teologovi, reformním katolickém knězi, profesoru univerzity v Tübingenu a hlavně odpovědném občanovi naší planety, Hansi Küngovi. O jeho výjimečnosti svědčí mnohá slova uznání, která zní nejen od církevních představitelů. V mnoha ohledech jde o osobu, která budila a stále budí značné kontroverze. Ať už svými výzvami k planetární odpovědnosti, otevřeností vůči dalším církvím nebo názory na postavení žen v církvi a celibát. S jeho postoji je dobré se seznámit proto, že jsou dnes stále velmi aktuální. Ať už se jedná o výzvy k řešení problematiky technologií, některé otázky týkající se vědecké etiky, eko - sociálního tržního hospodářství a obecně individuální odpovědnosti za dění kolem nás.

 

Hans Küng se narodil ve Švýcarsku, studoval filosofii a teologii na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě. Už rok před ukončením studií byl vysvěcen na kněze a poté působil ve farnosti v Luzernu. Později začal přednášet na univerzitě v Tübingenu, kde se stal profesorem. Právě tam se setkal s Josephem Ratzingerem, s kterým se sice zpočátku přátelili a přispívali do reformního katolického časopisu, ale poté se názorově rozešli. Vyučoval katolickou teologii, ale kvůli rozporům s katolickou věroukou mu byla nakonec odebrána kanonická mise, povolení katolickou teologii vyučovat. Konkrétně šlo o jeho názor na papežskou neomylnost. Přišly pro něj velmi těžké časy, ale později sám píše, že právě toto rozhodnutí Vatikánu mu umožnilo zabývat se oborem ekumenické teologie, která se stala ústředním tématem jeho prací. Jedním ze základních východisek bylo hledání toho, co jednotlivá náboženství spojuje a nikoliv rozděluje. Pro sledování tohoto cíle založil nadaci Světový étos pro interkulturní a mezináboženský výzkum, vzdělání a setkávání.

 

Druhý vatikánský koncil, 1962 - 1965, mladý Küng tam působí jako teologický poradce. Zdroj: www.catholicregister.org

 

Co si vůbec představit pod pojmem světový étos? Jeho pojetí profesor Küng rozpracovává ve svém díle Světový étos - Projekt, vydaném v roce 1990.

 

Celá kniha je rozdělena do tří částí, které mají v nadpisu jejich hlavní myšlenky; Nebude lidského soužití bez světové étosu, Nebude světový mír bez náboženského míru, Nebude náboženský mír bez náboženského dialogu. 

 

Na úvod je ale třeba představit, jak autor vnímá svět, protože bez této znalosti by se jeho myšlenky mohly zdát jako nepodložená hesla či hloupé výkřiky.

 

Nazýváme se postmoderní společnost, ale co to znamená? Nevyjadřuje to jistou rozpačitost nad tím, kde se vlastně nacházíme? Nejsme ve světě tak trochu ztraceni? Na jedné straně dospíváme k obrovským vědeckým úspěchům, objevujeme vesmír, ale na druhé straně ničíme životní prostředí, trpíme nevzdělaností, problémy v sociálním zabezpečení a zdravotnictví. Věříme v průmysl, ale nemyslíme na jeho vedlejší důsledky, věříme ve vědu, ale chybí jak právní, tak mravní rámec upravující nakládání s lidskými genomy. Ztrácíme směr, společný cíl, na kterém by nám záleželo, a společně s tím mizí i naše tradice a hodnoty. Küng mluví o vakuu smyslu, hodnot a norem. Po pádu železné opony nepřišel žádný Fukuyamův konec dějin, nezvítězila definitivně demokracie a západní společnost. Ta přišla o společný cíl, o poražení společného nepřítele. Přišel rozvoj vědy, ale je v ní třeba více moudrosti, rozvíjí se průmysl, ale ne společně s ekologií, budujeme formální demokracii, ve které ale chybí morálka. Není potom překvapivé, že „paradoxně přibývá demokracie, ale ubývá svobody,“ jak píše Fareed Zakaria ve své slavné eseji Vzestup neliberální demokracie. Pro úplnost je třeba dodat, že svobodou se zde myslí zaručení základních lidských práv.

 

Zhruba to je nástin základních poznatků, z kterých vychází, a jako řešení navrhuje nutný společný základ, na kterém bychom se shodli. Osobně za takový považuje důstojnost člověka a jeho ochranu. Obecně se dá říci lidská práva. Za jejich záruku považuje demokracii, jejímž definičním znakem by zároveň měly být. Demokracie je ze své podstaty bez světonázoru, ale právě nejnižší nutnou mírou konsensu, kterou může mít, je shoda na ctění lidských práv. 

 

S tím souvisí další z jeho základních východisek, a to je „Cíl a kritérium: člověk.“ Že je cílem člověk, může znít jako ohraná písnička, ale co si představit pod tím, že člověk je také kritériem? Znamená to, že člověk není člověkem proto, že je k takovému živočišnému druhu zařazen, nejde o formální název, nejde o to, že máme dvě nohy, dvě ruce, určitý tvar lebky a poměrně rozvinuté myšlení. Jde o to, že součástí našeho člověčenství je lidskost. To výborně popisuje věta: „Člověk se musí stát něčím víc, než je: Musí se stát lidštějším!“ Pokud bych měla vybrat nejdůležitější výzvu z celé knihy, byla by to tato. Opět může znít banálně, ale zamyslíme-li se nad sebou, dojdeme skutečně k tomu, že jsme dost lidští? Nebo na sobě, na svém okolí, ještě můžeme a tedy také máme pracovat?

 

Naše možnosti a touha zlepšovat svět závisí na pocitu odpovědnosti, který v sobě máme. V životě nejde pouze o to, co dělat nemáme, ať už podle náboženských nebo právních norem, ale také o to, co dělat máme. „Člověka nelze stále zlepšovat pomocí dalších zákonů a předpisů - co zmohou zákony bez mravů?“ ptá se Küng. Nakonec; není větší ctností to, co uděláme z naší svobodné vůle než to, co uděláme z pouhé povinnosti? A nebývají ctnosti znakem lidskosti? Ale vraťme se k odpovědnosti. Küng mluví přímo o planetární odpovědnosti, která vychází ze základního konsensu úcty k lidským právům - a jsme zpět u demokracie a jejích základů. Od odpovědnosti vede přímá cesta k etice. 

 

„K čemu je etika?“ ptá se Küng a záhy nabízí odpověď. Je to způsob přežití. Jde o základní mravní standard, který společnost potřebuje pro své pokračování. Vědomí étosu společného všem, nebo alespoň co nejvíce lidem. Přežití lidstva je výzvou, a na ni je potřeba odpověď, „na challenge je potřeba response.“ V době, kdy je prakticky pro člověka možné zničit planetu a tím i sama sebe, je vědomí společného étosu základním předpokladem přežití. Místo etiky úspěchu by měla nastoupit etika smýšlení a odpovědnosti. Etika, v jejíchž mezích budeme domýšlet důsledky našeho konání a ptát se, zda jsou, či nejsou v pořádku. V praxi to není tak černobílé. Když zásahy do lidských genomů mohou zamezit některým vážným nemocím, ale také měnit barvu očí, zvyšovat IQ a de facto si do jisté míry navolit, jakého potomka bychom si přáli, je to v pořádku, nebo nikoliv? Můžeme být po určitou dobu stále materiálně bohatší, ale pokud je to za cenu stále větší přírodní chudoby, je to cena, kterou chceme zaplatit? Opět to není buď a nebo. Není to bohatá civilizace proti životu v pralese, je to otázka zdravého kompromisu, přiblížení se zlaté střední cestě.

 

A jakou roli sehrává náboženství? Dává nám odkaz na vyšší smysl, na věčnost. Pro úctu k člověku je jeho duchovní život, jeho duše, silným argumentem. Jakou cenu by měl člověk, kdyby byl pouhým rozumnějším a vyvinutějším živočichem? Kdyby byl náhodný produkt evoluce, na náhodou vzniklé planetě, v náhodou vzniklém nekonečném vesmíru? 

 

Náboženství, víra v Absolutno, je podklad pro naše etické smýšlení. Náboženství zároveň není pouze jedno a jeho dělení bývalo a stále bývá příčinou mnoha válek. Proto Küng píše, že není světového míru bez míru náboženského a míru náboženského není bez mezináboženského dialogu. Nechce hledat náboženské rozdíly, ale spojníky; jedním z nich může být právě úcta k člověku, vnímání jeho ceny. Uvádí několik kroků, které nás mohou mezináboženskému míru přiblížit; jsou jimi: sebekritika církví, uvědomění si vlastní omezenosti a chyb; dále otevřenost ve smyslu pochopení a porozumění pro jiná náboženství; a nakonec dialog, ale ne pouze na setkáních čelních představitelů náboženství, každodenní dialog nás samotných v prostředí, ve kterém žijeme. Pozor, nevyzývá nás k tomu, abychom se vzdali zásad, podle kterých se řídíme a kterým věříme. Naopak, dialog je možný právě díky tomu, že si jednotlivé strany stojí za svým. S člověkem, který nebude mít názor, toho moc neprodiskutujeme. Skrze dialog můžeme dojít k porozumění a vzájemnému respektu, který je v dnešním rozděleném a globalizovaném světě třeba. 

 

Setkání představitelů světových náboženstvích svolané papežem Janem Pavlem II., 1986, Assisi. Zdroj: www.asianews.it

 

Další knihy, které by neměly uniknout naší pozornosti:

Aby svět uvěřil - Dopisy mladým lidem

Ježíš

Žena v dějinách křesťanství

Co je církev?

 

Pro zjištění dalších zajímavostí:

https://www.christnet.eu/

https://www.weltethos.org

 

Zdroje:

https://www.seznamzpravy.cz

https://cs.wikipedia.org

https://nazory.aktualne.cz

https://cs.wikipedia.org