Letos jsou to už druhé Velikonoce za sebou, kdy se mnoho lidí nedostane do kostela. Zatímco dřív nám mohlo vadit, že se musíme při slavení těchto svátků přizpůsobovat ostatním, minimálně v rodině, nyní zůstáváme sami a musíme vyvinout úsilí, abychom Velikonoce vůbec nějak prožívali. Nestačí jen využívat toho, co je nám předkládáno. Zeptali jsme se našich přátel, jak to vnímají a řeší. Třeba v jejich odpovědích najdeme inspiraci pro sebe.

 

Zdroj: www.flickr.com

 

Loni jsme na Velikonoce do kostela nesměli vůbec, letos se tam dostane méně než pětina těch, kteří by tam jinak přišli. Oproto loňsku už mnoho farností vytváří alternativní program, nejsme odkázáni jen na přenosy v televizi. Přesto je situace pro mnoho lidí velmi těžká. Zeptali jsme se svých přátel, jak tuto situaci snáší a zda se domnívají, že dlouhá doba omezení bude mít nějaké důsledky na konkrétní lidi a obecně na církev. (Některé odpovědi jsou zkrácené nebo mírně upravené do spisovné češtiny.) Budeme rádi, když se zapojíte a odpovíte na naši otázku v komentářích.

 

 

Vadí mi, že se vše řeší pouhým online přenosem, toho už musí mít všichni dost. Já osobně skrz online přenos těžko něco prožívám. Je to těžké, chtěla bych to dělat jinak. Chtěla bych se více zapojovat, protože takhle jsem pouze na jedné straně obrazovky a to mě postupně odstřihává. Myslím si, že spoustu lidí prakticky přestalo chodit do kostela, a to může mít dva následky, buď se ponoří do sebe a třeba bude jejich víra živější, nebo se postupně z farností či církve vytratí úplně.

 

Anna Beránková, 22 let, studentka VŠ

 

 


 

 

Velikonoce a vánoce pro mě byly vždycky impulsem k hlubšímu prožívání víry a příležitostí k oživení tak nějak zevšednělého vztahu s Bohem. Do kostela v současné době nechodím, bohoslužby doma sledujeme přes internet, ale vnímám, že mi chybí pocit společenství a asi i ta změna postoje, výjimečnost prostoru, který s sebou návštěva kostela nese. A samozřejmě blízkost setkání s Bohem ve svátostech. Mám s tím spojené pocity smutku, stesku a také provinilosti - neměla bych se víc snažit dostat do kostela, jak můžu vědět, jestli Bůh zamýšlí to omezené místo v kostele pro mě, nebo je zde někdo potřebnější? Jako znamení beru, že naše děti nevydrží s rouškou na nose, ale když se dívám na rok a půl starou dceru, která více než dvě třetiny svého života nebyla v kostele, říkám si, jaký bude její přístup k víře v budoucnu. Jestli to ovlivní církev jako celek nevím, ale za sebe můžu říct, že zkušenost „vztahu na dálku“ ve mně vyřešila otázku, jestli potřebuji církev jako prostředníka ve vztahu k Bohu. Ukázalo se, že ano, ať jsem s tím spokojená, nebo ne.

 

Kateřina Kotrbová 31 let, učitelka na rodičovské dovolené

 

 


 

 

Na mém osobním vztahu s Kristem současný stav, kdy jsou pro všechny zavřené kostely, a já bych měl licitovat, zda se vejdu mezi pětinu vyvolených, nic nemění. Potěšila mě aktivita věřících z diecéze, kteří nedávno zveřejnili Třeboňskou výzvu, v níž mimo jiné sdílejí zkušenosti z farnosti, že mše svaté se mohou slavit jako ohlášené shromáždění na náměstích. Takže přece jen budou průvody s hrkáním...  Myslím si, že potřeba prožívat víru ve společenství (i když na distanc) je pro většinu z nás minimálně stejně důležitá jako strávit hodinu s jinými nakupujícími mezi regály obchodů.

Radek Gális, 52 let, publicista  

 

 


 

 

Situaci s omezením návštěv mší snáším dobře, nějak mě to neomezuje ani mi to nevadí. Nejspíše to bude nepříjemné pro starší lidi, kteří nemohou nebo se bojí jít do kostela a s technikou to moc neumí. Na církev to vliv určitě má také, jednak pro faráře, kteří musí být smutní, že mají kostel méně plný, pro církev obdobně. Nejspíše se zmenšily i finanční příjmy pro církev, a to by mohlo způsobit potíže. 

 

Jan Jirásko, 22 let, student

 


 

V současnosti do kostela chodíme pravidelně. Chodíme zpívat na kůr, takže se nezapočítáváme mezi ty, co obsazují lavice v hlavním prostoru (nemáme tak ani výčitky, že se svými čtyřmi dětmi někomu ubíráme místo).

Naučilo nás to vážit si toho, že můžeme v neděli vstát dřív a do „našeho“ kostela přijít na půl devátou, oproti době předcovidové, kdy nám bylo kolikrát zatěžko vstát a vypravit se se všemi dětmi do téhož kostela o půl hodiny později (a končili jsme tak často na pozdějších mších jinde po Praze). Teď konečně navštěvujeme pravidelně jediný kostel, do jehož farnosti se chceme počítat, i když není nejblíž.

A konečně nás to naučilo chodit do kostela včas, (protože pak se zamyká).

Ale víme, že spousta lidí tuto možnost teď asi postrádá, že se prostě všichni za daných omezení do kostelů nevejdou, a tak chodí občas, nebo vůbec. 

Loni o velikonocích, kdy nemohl do kostela nikdo, jsme doma dělali alespoň bohoslužby slova. Člověk zkrátka dělá to, co může. To mu dává jistotu, že jde stále správným směrem. Pro mě ten loňský „největší svátek“ nebyl o nic menší než předchozí roky...

Až se kostely zase otevřou úplně... nevím, co se stane doopravdy, ale chci být optimistka a věřit, že se lidi nadechnou, vděčně pohlédnou k nebi a řeknou Bohu "díky, že zase můžem.“

 

Kateřina Nováková, 36 let, na rodičovské dovolené

 


 

Určitě to má a bude mít dopad, jak na lidi, tak na církev. V normální době jsou bohoslužby a různá setkání věcmi, které mi, v případě, že mám nějakou krizi víry, pomůžou nakopnout zase zpátky. A o to jsem přišel, sám jsem viděl, že to není ono, ale nedokázal jsem se přemoci. Potom bohoslužba, třeba jednou za měsíc, může získat jinou hodnotu, než jakou měla před tím, kdy, upřímně, už nám občas možná zobyčejněla. Ale situace má i pozitivní stránky: například domácí bohoslužby; tahle myšlenka se mi líbila, je to jiný, ale také v něčem přínosný způsob prožití neděle. Pro církev je tahle doba velkou výzvou a to, z jakého konce to vezme, ji buď může dát hodně dobrého, a nebo také ne. Pro naši církev, která se zde za staletí s něčím takovým moc nesetkala (ano, byly tu nepřízně, ale tohle je jiné) je tu velká příležitost. Podle mne je to skvělá příležitost zjistit, co je důležité, jak se dá žít víra i jinak. Myslím, že když to církev pojme ze správné strany, tak si může odnést mnoho nového, jak vůbec může fungovat a co dělat pro lidi. Ocenil jsem podporu biskupské konference pamětní akce na památku tisícům obětí pandemie; to je dle mne způsob, jak by měla fungovat ve společnosti. Dalšími příklady fajn projektů, které vznikly, jsou třeba podcasty karmelitánů na Fortně nebo promluvy P. Halíka.

 

Jakub Hunal, 18 let, student