Možná máme ještě telefon pod kontrolou my, možná má telefon pod kontrolou nás. Jak poznat, zda jsme či nejsme závislí? A jak s tím úspěšně bojovat?  

 

zdroj: flickr.com

 

Absence kulturních a sportovních akcí, menší možnost výletování, nedostatek sociálních kontaktů „tváří v tvář“- to vše teď asi trápí nás všechny.  Doma tak najednou trávíme mnohem více času, než jsme trávívali ještě před rokem. Vzniklý stereotyp a nudnější program si tak zpestřujeme telefonem a sociálními sítěmi. A možná máme toto „zpestřování“ pod kontrolou ještě my, ale je dost možné, že má telefon pod kontrolou nás. 

 

Pro závislost na telefonu se dnes již používá ustálený pojem nomofobie. To je zkratka pro NO MObile Phobia. Tato závislost byla již před „covidovým“ obdobím velmi častá, ale během „covidových“ opatření a z nich plynoucí sociální izolace její četnost mnohonásobně stoupla.  Nejvíce ohroženou skupinou jsou děti a studenti s distanční výukou, lidé pracující z domova a zejména maminky na mateřské dovolené, které jsou doma izolované dlouhodobě a teď jim možnost sociálního vyžití ještě klesla.  

 

O tom, že jsou mobilní telefony velice důležitým pomocníkem v každodenním životě, není jistě pochyb. Zvládáme díky nim vyřizovat pracovní maily, platit účty, vzdělávat se, udržovat kontakty s přáteli - třeba i na druhé straně zeměkoule. Ale i v tomto případě platí staré rčení: „dobrý sluha, zlý pán“. 

 

Víte, že běžný dospělý člověk dnes denně stráví na telefonu průměrně tři hodiny, kdežto v době „předsmartphonové“ to bylo pouze osmnáct minut? A u dětí to může být dokonce pět až sedm hodin denně!

 

Jak poznat, že se závislost na telefonu týká i mě osobně?

 

  • Jsem nervózní, když nemám telefon u sebe nebo když se vybíjí?
  • Neustále ho kontroluji, zda jsem náhodou neobdržel/a zprávu?
  • Mám nutkání reagovat na zprávy okamžitě, jakmile telefon pípne nebo blikne?
  • Používám telefon pro zahnání nudy?
  • Trávím na telefonu čím dál více času a nejde mi to omezit?
  • Říkají mi přátelé a rodina, že mám telefon v ruce příliš často?
  • Nestíhám plnit své povinnosti a mám čím dál méně času?

 

Víte, že podle nedávné analýzy amerického deníku The Washington Post si průměrný uživatel telefonu zkontroluje svůj telefon stopadesátkrátkrát denně?

 

Co takovou závislost způsobuje a jak nás pak ovlivňuje?

 

Člověk si vytvoří závislost zejména tehdy, pokud je jeho život v něčem nenaplněný. Zdůrazňuji zde slovo „zejména“, protože to není pro vznik závislosti vždycky nutností. Pocit nenaplnění může být zapříčiněn například právě tou výše zmíněnou osamělostí, sociální izolací nebo třeba pocitem, že nejsme v něčem dostatečně úspěšní. A pak už je vcelku jedno, co člověka uklidní - mohou to být drogy, alkohol, počítačové hry, jídlo či právě telefon a sociální sítě. Tato závislost funguje dle psychologa Tomáše Holcnera tak, že pokud vidíme, že nám někdo píše, že někdo pochválí náš „status“ či náš komentář, že někdo „lajkne“ naši fotku, vyplaví se nám hormon dopamin, který se pojí s pocitem štěstí. To nás pak nutí opakovaně používat telefon i přesto, že žádnou zprávu nečekáme. Někteří vědci proto označují telefony za „dudlíky pro dospělé“. Ve chvílích, kdy jsme rozmrzelí, znudění nebo sklíčení, nás tento „dudlík“ upokojí. 

 

Jiné závislosti fungují podobně. A ač bychom některé na první pohled označili jako „horší“ (alkohol či drogy, které ničí jak fyzickou, tak psychickou stránku člověka), tak v rámci psychologických dopadů není nomofobie nějaká druhořadá, méněcenná závislost. I její vliv na psychiku člověka a na mezilidské vztahy může být značný. 

 

Prvním negativním dopadem je ztráta času.  Pokud neustále „sjíždíme“ Facebook, Twitter, Instagram, Messenger, Whatsapp a další, můžeme se dostat do tzv. hravého kolotoče. To znamená, že všechny tyto aplikace prohlédneme a nakonec vše zaktualizujeme a začneme od začátku. A tak stále dokola a dokola. A to tak dlouho, dokud nás z tohoto kolotoče něco nevytrhne. A to může zabrat hromadu času! Času, který bychom jinak věnovali rodině, přátelům, svým koníčkům i povinnostem.

 

Dále tato závislost vede k multitaskingu, tj. věnování se více věcem najednou. Člověk pak zároveň komunikuje s rodinou a ve stejnou dobu kontroluje stav na Facebooku, odpovídá na maily a zprávy na Messengeru, objednává z e-shopů, vypracovává úkoly a na pozadí toho všeho ještě poslouchá hudbu na YouTube. Takže nic z toho nedělá pořádně, vše probíhá tak nějak povrchně, ne do hloubky. Multitasking tak vede k poruše pozornosti, ke zhoršení sebeovládání, u studentů ke zhoršení studijních výsledků.  A přitom dobré sebeovládání je pro náš život velmi důležité. Pro dobré vzdělání a následné uplatnění v pracovním životě, pro rodinné vztahy i pro naše zdraví. Lidé, kteří se umí lépe ovládat, žijí dle studií prokazatelně déle a šťastněji. 

 

Zdroj: https://www.flickr.com/

 

Velice rušivý vliv má nomofobie na mezilidské vztahy. Svým blízkým nevěnujeme dostatečnou pozornost a ani tolik času jako bylo dřív běžné, což samozřejmě vede k vzájemnému odcizení. A jistě každý z nás už někdy viděl v restauraci mladý pár či rodinu, kde se každý místo vzájemné konverzace věnoval raději svému telefonu. V dospělém věku je to sice škodlivé, ale přímo katastrofální vliv to má na děti a mladistvé. Dospělý mozek má již svou sociální část vyvinutou, sociální chování má naučené a zažité. Ale dětský a mladistvý mozek se teprve vyvíjí a díky sociálním sítím nedojde k dostatečnému naučení společenských dovedností - děti se nenaučí, jak se chovat ke svým bližním, co je vhodné a co už nikoliv. Toto se zkrátka musíme naučit „face to face“, ne v anonymním prostředí internetu. Navíc se většinou mladí lidé díky sociálním sítím cítí paradoxně osaměleji a nešťastněji. Sherry Turkle z amerického institutu MIT pro tento fenomén používá pojem alone together- společně sami. 

 

 

Víte, že dle studie z roku 2005 se používáním telefonu a sociálních sítí v dětském a mladistvém věku zhorší rodinné vztahy o 23 %? Přátelské vztahy dokonce ještě o dalších 20 %?! A to je studie z roku 2005, tedy skoro z digitálního „pravěku“…!

 

Vliv závislosti na telefonu se neprojevuje jen v psychické a vztahové rovině, negativní dopad zde může být i fyzický. Člověk díky této závislosti výrazně méně spí. Přes den ho pak samozřejmě trápí únava, podrážděnost, horší soustředění a bolest hlavy. Nedostatek spánku snižuje také celkovou imunitu organismu. Pokud navíc člověk vytahuje telefon i za volantem, vystavuje sebe i své okolí riziku vážné dopravní nehody.

 

Jak se závislosti zbavit?

 

  • Přiznat si, že mám problém. K tomu nám mohou pomoci aplikace, které počítají počet připojení k internetu za den a také celkový čas na něm strávený - například aplikace SPACE. (Možná pak budete překvapeni, kolik času denně na telefonu strávíte, přestože to jsou „vždycky jen chvilky“.)
  • Stanovit si pravidla, kdy budeme telefon používat (například chodit na sociální sítě jen v určitý čas).
  • Nepoužívat telefon při společném jídle s rodinou.
  • Mobil na noc vypínat.
  • Omezit svá mobilní data - žádná nebo omezená data s sebou nakonec nesou obrovskou úlevu a člověk používá telefon jen tehdy, když je to opravdu třeba.
  • Zrušit si všechna oznámení, aby nás pípání a blikání notifikací stále nelákalo k telefonu.
  • Nemít telefon stále po ruce, ale nechat ho někde ve vedlejší místnosti, kam na něj tak snadno nedosáhneme.
  • Pokud tato závislost trápí naše děti, měli bychom jim jít příkladem a naučit je, jak se zabavit bez telefonu.

Zvláštní kapitolou jsou „facebookové“ maminky…

 

Zdroj: https://www.flickr.com/

 

Pro maminky dnešní doby může být internet požehnáním. Může nám pomoci ve výchově dětí, můžeme zde najít různé tipy, jak se starat o domácnost, jak ji udělat co nejvíce ekologickou, nebo třeba jak začít zahradničit či šít. Možností je mnoho! Ale i zde platí: „dobrý sluha, zlý pán“. Když je člověk mnoho let izolovaný doma s dětmi, může se pomoc internetu zvrhnout v závislost.  A právě maminky na mateřské dovolené patří v rámci nomofobie k nejohroženějším skupinám.  

 

Problém nastává tehdy, když díky závislosti na telefonu zanedbáváme děti, manžela a domácnost.  Mizí tak komunikace mezi maminkou a dítětem. Maminka si s dětmi méně povídá, méně se na ně směje, neukazuje jim svět. Veškerou pozornost věnuje telefonu. Před nějakým časem vzbudila v Anglii pozdvižení malá osmiletá holčička, když za svůj největší sen označila to, aby nikdy nebyly vynalezeny telefony: 

 

„Máma se na mě už ani nedívá, pokud mě teda nefotí. Jinak jenom textuje, očima je přilepená k svému mobilu. Pořád. Jako kdybych ani mámu neměla…“ 

 

Často nám (asi jako mamince této holčičky) nedochází, kolik času věnujeme telefonu. V případě rodičů je to na úkor vlastních dětí. Dětí, které jsou velice vnímavé a  umí věci pojmenovat pravými jmény. Tak až zase budeme mít potřebu vzít do ruky telefon a okamžitě odepsat kamarádce na „životně důležitou“ zprávu, vzpomeňme si: „...je přilepená ke svému mobilu… jako kdybych ani mámu neměla. A to asi není to, co chceme od svých dětí slyšet, že?

 

Tak nezapomeňme: telefon i sociální sítě nám mohou být velkým pomocníkem, ale pozor, kolik času jim věnujeme! Ať nemají pod kontrolou ony nás, ale my je. 

 

P.S.: Pokud by vás téma vlivu digitálních médií na člověka zajímalo více, vřele doporučuji knihu Digitální demence od Manfreda Spitzera! 

 

 

www.darujme.cz/projekt/1203787