Nařízené omezení pohybu a kontaktů asi ještě chvilku potrvá, přesto všichni doufáme, že to jednou skončí a budeme se moct opět scházet a cestovat dle libosti. Jak se ale s izolací a dalšími omezeními vypořádávají lidé, kteří v nich žijí trvale bez ohledu na přítomnost koronaviru? Inspiraci můžeme hledat třeba u Eskymáků.

 

 

Daniel Szwarc OMI (Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné) bydlí od roku 2007 ve městě Naujaat, které se nachází přesně za severním polárním kruhem, v oblasti inuitského území Kanady zvaného Nunavut. Je to velmi rozsáhlé území pokrývající kanadskou část Arktidy. Obyvatelé, z nichž velkou většinu tvoří Inuité, zde žijí v komunitách, kterým se říká osady. Ty jsou od sebe vzdálené až stovky kilometrů bez jakéhokoli dopravního spojení. V Naujaatu žijí převážně mladí lidé, ze 1 200 obyvatel je okolo sedmi set lidí ve věku do osmnácti let, takže více než polovinu komunity tvoří děti. Život zde výrazně ovlivňuje počasí s enormním chladem, ledem a sněhem přítomným deset měsíců v roce, temná zima a slunce, které v létě obíhá kolem obzoru, vánice, které člověka uvězní třeba na celý týden doma, a smrt, která je ve většině případech způsobena tragicky sebevraždou, podchlazením nebo divokými zvířaty. Jak se žije v takových podmínkách a co nejvíce trápí lidi na severním pólu? Odpovídá misionář Daniel.

 

Jak vypadá takový tvůj klasický den na severním pólu?

 

Můj klasický den začíná velmi klidným ránem. Lidé zde v Naujaat rádi spí třeba až do oběda, takže v tuto dobu nehrozí žádné návštěvy ani telefonáty. Mám tak čas na modlitbu, četbu zpráv nebo další mé různé projekty. Odpoledne už je aktivnější, protože se věnujeme povinnostem spojeným s domem. Žijeme tu sami, takže udržování chodu domácnosti a úklid je naší každodenní činností. Všechny opravy a udržování domu jsou jen na nás. Ve městě nejsou ani žádné firmy, které by to za nás mohly udělat. V pozdějším odpoledni k nám začínají přicházet děti; každý den jich dorazí kolem třiceti. Hrajeme hry, díváme se na filmy, bavíme se spolu, ale kromě toho máme vždy v sedm hodin večer společnou mši svatou. Po mši si dáme s dětmi svačinku a pokračujeme ve hrách. V devět hodin po sobě uklidí, odcházejí domů a je konec dne.

 

„Zakusil jsem, jak jsou lidé hladoví po autentickém evangeliu."

 

Změnilo se ti v daných podmínkách nějak vnímání Boha či prožívání víry? Změnil ses ty sám?

 

Náš život zde je neustálá změna. Pokud se něco nemění, znamená to, že je to mrtvé. Naše misijní formace nikdy neskončila, pořád se učíme, především z knih, ale také nasloucháním druhým a samozřejmě z vlastních chyb. V semináři nám bylo pořád opakováno, abychom měli na paměti, že kultura původních obyvatel je vždy mnohem hodnotnější než to, co můžeme nabídnout my. A první radou, kterou jsme na misiích dostávali, bylo: Nyní zapomeň všechno, co ses naučil v semináři. V uplynulých letech jsem zjistil, jak hloupá je to rada. Zakusil jsem, jak jsou lidé hladoví po autentickém evangeliu. Touží po něm a chtějí ho slyšet. Mým hlavním úkolem tady je hlásání evangelia a evangelium není něco mého, není to můj vynález, je psáno Duchem svatým, a proto nemůže mít na celém světě nic větší hodnotu. Evangelium musí být vždy referenčním bodem, středem a ohniskem našeho života a služby, jinak ztrácí smysl. I v mém životním stylu se tu změnilo mnoho věcí. Například jsem nikdy předtím nelovil, nevařil, nejezdil na sněžném skútru... Také jsem si zvykl na nízké teploty. Vzpomínám si na několik prvních zim, kdy jsem se musel hodně teple oblékat. Nyní používám pořád stejnou bundu, i když je +10 v červenci nebo -40 v lednu. 

 

 

Jak bys charakterizoval místní obyvatele? 

 

Inuité jsou otevření a přátelští. To je první dojem, který budí. Druhý dojem už nemusí být tak pozitivní. Například když jdu někoho navštívit, vstoupím do domu bez klepání, nikdo mi nenabídne čaj nebo něco k jídlu, nikdo mi nenabídne, ať se posadím. Jenomže to není proto, že by nebyli pohostinní, ale proto, že se mám v jejich domě cítit jako ve svém. To znamená, že si můžu sednout kam chci (třeba i na zem, což je tady velmi běžné). Když si chci dát čaj, najdu si hrníček a udělám si ho. Když si chci dát něco k jídlu, prostě si ho vezmu z ledničky. Jako doma. Mnoho lidí se tu stále živí především z lovu a rybaření, to tvoří velkou částí jejich života. Loví se tu především sobi a tuleni, ale také pižmoni, lední medvědi, velryby, mroži a menší zvířata pro kožešiny, jako lišky, vlci či rosomáci.

 

V čem místní obyvatelé nejvíce strádají?

 

Místní osady jsou izolované, daleko od všeho, bez veškeré pozemní dopravy. Proto je tu všechno velmi drahé, musí se to dovážet hlavně leteckou dopravou. Ceny jsou dvakrát nebo třikrát vyšší než například v severní Kanadě. Největším problémem, řekl bych, je ale nedostatek motivace pro život. Mladí lidé nemají příliš mnoho vyhlídek do budoucna. Školy tu nabízejí vzdělání jen velmi nízké úrovně. Mnoho dětí má ještě po dokončení střední školy problémy se čtením. Není pak možné, aby zvládly vysokou školu. Tady neexistuje průmysl, žádná výroba... tedy žádné pracovní příležitosti. Samozřejmě to pak zapříčiňuje závislost na drogách a alkoholu. Problém je také v tom, že Kanada legalizovala užívání marihuany a mladí lidé tak věří, že na ní není nic špatného. Drogy tu mnoha lidem zničily život. Řekl bych tedy, že největším problémem zde je nedostatek smyslu života.

 

 

Dotkla se vás situace s koronavirovou epidemií ve světě?

 

Asi to bude znít divně, ale pandemie covidu-19 je pro Inuity požehnáním. Ano, podléháme mnoha omezením, snížily se počty letů a tím se také snížil příjem potravin. Dostává se nám však velké pomoci od federální vlády, místních samospráv i dalších organizací. Je patrné, že lidé mají více peněz než kdy jindy. Ve městě se nakupuje více. Máme pouze dva obchody, takže je dobře vidět, kolik lidí tu je a co nakupují. Méně lidí žádá o finanční podporu nebo materiální pomoc v církvi. Covid propukl i zde, onemocnělo 266 lidí ve čtyřech našich osadách, dva lidé zemřeli. Jsme omezeni v cestování a shromažďování, ale se vší pomocí a podporou si myslím, že jsme nyní v mnohem lepší situaci než lidé jinde.

 

„Věci, které nemůžeme změnit, musíme přijmout bez ohledu na to, jak těžké to je.“

 

Jak se vypořádáváte s obtížemi, spojenými s náročnými životními podmínkami, ve kterých žijete? Máte nějaké konkrétní rady pro to, jak bojovat s okolnostmi, které člověk neumí nebo nemůže sám ovlivnit?

 

Žijeme v realitě, která se mnoha lidem zdá jako permanentní izolace a je to pravda. Jsme limitováni a mnoho věcí, které jsou normální a přirozené, zde jednoduše nejsou možné, například jít do nákupního centra, divadla, restaurace nebo dokonce jít na procházku do parku. Lidé v této realitě vyrostli, takže toto jim vůbec nechybí. Pro lidi, kteří sem přicházejí pracovat, je to velká změna a mnozí to prostě nezvládnou a odejdou. Existuje jen hrstka lidí, kteří tu vydrželi žít déle než dva roky. Přesto si myslím, že lidé jsou všude stejní. Inuitům také chybí některé věci, a když jsou o ně připraveni, bojují s tím. Možná je pro ně jednodušší přijmout zpoždění dopravy o několik dní nebo nemít týden vodu kvůli vánici, ale umí být stejně netrpěliví v jiných věcech a vystresovaní, když nedostanou něco, co chtějí, úplně stejně jako lidé v jiných částech světa. Věci, které nemůžeme změnit, musíme přijmout bez ohledu na to, jak těžké to je. Možná jsme tady na severu zvyklí přijímat častěji některé takové věci, ale to neznamená, že máme recept, jak to lépe zvládat.

 

Rozhovor pro čtvrtletník Oblátské misijní dílo vedla a pro účely

Magazínu Signály upravila Zuzana Lášková

 

www.darujme.cz/projekt/1203787