Jak se stát rozumným člověkem? A co to vlastně znamená být rozumný? Pokud vám toto abstraktní slovo není tak úplně jasné, máme pro vás pár myšlenek, které vám jej snad pomohou lépe uchopit. Následující článek je dalším ze série textů o sedmi darech Ducha svatého; tentokrát se zamýšlí nad darem rozumu a nad tím, jak jej v životě vnímat. Pokud vám unikl předchozí článek o moudrosti, najdete ho tady.

 

Zdroj: unsplash.com

 

Všichni máme rozum v nějaké míře. Umožňuje nám, abychom dokázali fungovat v životě i ve světě. Rozumem jsme schopni přijít na spoustu úžasných věcí. Kolik vynálezů už lidstvo obohatilo! Pokrok, který jde stále kupředu… Rozum umožňuje nepředvídatelné. Nejsme loutky, které by jednaly pouze naprogramovaným způsobem. Rozum nám dává schopnost být kreativní v hledání různých způsobů a řešení. To je pro nás obecně rozum, lidská inteligence, bez níž bychom jinak nebyli schopni jednat sami za sebe, a museli bychom být odkázáni jen na pomoc druhých.

 

Chceme-li ale přemýšlet o rozumu jakožto o daru Ducha svatého, pak se podívejme ještě trochu jiným úhlem pohledu. Dar rozumu podle papeže Františka znamená milost, která v nás probouzí schopnost překročit realitu a probádat hlubiny Božího myšlení a jeho plán spásy. Učíme se tak rozumět věcem, jak jim rozumí Bůh, tedy víc do hloubky.

 

Napadá mě příklad, kdy vidím nějakého člověka, jak jedná velmi nepěkně ke svému okolí. Rozumem jsem schopen jeho chování diagnostikovat a bohužel někdy příliš rychle odsoudit. Jenže ne vždy stačím porozumět těm věcem do hloubky, tedy v tomto případě ptát se, co je příčinou takového jednání? Co těžkého ten člověk zrovna prožívá? Co se skrývá za tímto jeho jednáním, které může být jenom projevem, příznakem něčeho úplně jiného, co kdyby nebylo, tak by se ten člověk tak ani nechoval? Někdy jsme pak překvapeni až zahanbeni, když se dozvíme všechny chybějící informace, a my zjistíme, že ten člověk reagoval podrážděně, protože nedávno někoho blízkého ztratil, vyhodili ho z práce, má nemocné dítě, a spoustu dalších věcí, kterých si na první pohled ani nevšimneme.

 

Dar rozumu nám pomáhá vidět víc do hloubky, pronikat věci z širšího hlediska, a ozřejmuje nám věci, které nám sděluje sám Bůh. Skrze dar rozumu vstupujeme do větší důvěrnosti s Bohem, kde se učíme naslouchat Duchu svatému. Každý den tak rosteme v chápání toho, co Ježíš řekl a dělal, a také proč. Jaký byl pravý smysl toho všeho…

 

Abychom dokázali vidět do hloubky a chápat věci z širšího nadhledu, potřebujeme růst v tomto důvěrném přátelství s Ježíšem. Naučit se s Ním mluvit jako s Přítelem. Mluvit k Němu prostě, s pokorou, vést s Ním dialog, nebát se, pokládat Mu otázky. Ježíš touží po tomto opravdovém reálném vztahu, jaký má člověk s přítelem, kterému věří, kterého si váží, kterému rád naslouchá a kterému může svěřit vše. Často tyto rozhovory poskytující jiný pohled, začnou vytvářet širší skutečnost podobně, jako když jsme byli někdy třeba v kině 3D nebo dokonce 4D, a my pochopíme i další souvislosti.

 

Ježíš touží po tomto opravdovém reálném vztahu, jaký má člověk s přítelem, kterému věří, kterého si váží, kterému rád naslouchá a kterému může svěřit vše.

 

V jedné knize jsem našel krásný příběh, který se skutečně stal. Bylo to o jednom člověku, který se dostal do velkých problémů. Nedokázal už vidět smysl života. Těsně před rozhodnutím jít spáchat sebevraždu zavolal tento muž z nějakého důvodu knězi, aby mu své rozhodnutí oznámil. Kněz řekl: „Dobrá, ale než to uděláte, mohl byste mi přijít s něčím pomoct? Mám tady rodinu v těžké situaci. Našel jsem jim ubytování, ale nemám nikoho, kdo by jim pomohl přestěhovat se.“ Kněz volajícímu muži nijak nedomlouval, nelitoval ho, jen mu prostě pomohl pochopit, že jeho život má stále ještě smysl a hodnotu. Muž se jmenoval Georges a skutečně přišel se stěhováním pomoci. Pak už u tohoto kněze zůstal. Stal se prvním členem Emauzského hnutí, které založil právě kněz abbé Pierre, který ho o pomoc požádal.

 

Je dobré, když o dar rozumu prosíme s pokorou. To znamená, že nikdy nemám patent na pravdu, to má pouze Bůh. Já se můžu mýlit. Je dobré si to umět přiznat. A také to, že právě s druhým člověkem a především s Bohem můžu přijít i na mnohem rozumnější věci a řešení různých situací v mém životě.

 

Takovou modelovou situací z evangelia je příběh o emauzských učednících. Dva vzdálenější Ježíšovi učedníci odcházeli z Jeruzaléma po tom všem, co se odehrálo o Velikonocích. Jejich Mistra a Učitele pověsili na kříž a zabili. Tři dny vydrželi na místě činu, snažili se pochopit nepochopitelné. Když jim došla síla toho zklamání, že vše bylo marné, přišlo jim rozumné vrátit se zase ke svému dřívějšímu způsobu života, který vedli předtím, než Ježíše potkali. Museli pryč. Jít, něco dělat, vstřebat tu bolest, jíž měli plné srdce, a zapomenout. A tak odchází…

 

Na cestě se k nim připojí poutník. Jde s nimi cestou. Všimne si jejich smutku a ptá se jich po důvodu. Oni se diví, že cizinec neslyšel o neštěstí v Jeruzalémě, a tak mu ho začnou popisovat. Z jejich srdce se dere ven všechen smutek, hořkost a zklamání. Cizinec trpělivě naslouchá. Potom, co jim nabídl prostor, aby mu otevřeli své srdce a pověděli, co zrovna prožívají, klidným a radostným hlasem jim začne vysvětlovat, že to všechno bylo už dávno předpovězeno, a že se to muselo stát, jak to Bůh chtěl. Učedníci se zájmem a překvapením naslouchají jinému pohledu, jakým se na ty události nedokázali sami podívat. Když dojdou k cíli své cesty, napadne je pozvat poutníka, aby u nich zůstal přes noc. Chtějí vědět víc, chtějí pokračovat v rozhovoru s Ním…

 

U stolu nechají hosta pronést požehnání. Ve chvíli lámání a dávání se jim konečně otevřou oči a oni poznají Ježíše! Vidí ještě jeho úsměv, jeho zářící oči, a v tom jim zmizí. Zůstane jen chléb v jejich rukách a prázdné místo u stolu. Teprve nyní pochopí, že celou dobu s nimi kráčel Ježíš, kterého oni nepoznali. Vzpomenou si, jak jim hořela srdce radostí, kterou probudila jeho slova, přinášející naději… Na nic už dál nečekají a běží zpátky do Jeruzaléma, aby honem přinesli tu nejúžasnější zprávu, kterou kdy ve svém životě nesli, všem ostatním učedníkům…

 

Podobně nový pohled zažil i svatý apoštol Pavel, který je důkazem, že pravou moudrost nám dává Bůh. Byl to chytrý člověk, vzdělaný na nejlepší škole, znalec Písma i Zákona. S Ježíšem se nikdy osobně nepotkal. Nebyl jako jeho učedníci, kteří si pamatovali Ježíšova slova a všechno to, s Ním zažili. Přesto se tomuto učenci Šavlovi, jak se on dříve jmenoval, zjevil sám Ježíš. Šavel z tohoto setkání oslepl, než prozřel novým pohledem a jeho život nabral úplně jiný směr. Z Šavla, pronásledovatele křesťanů, se stal pokřtěný Pavel, neohrožený hlasatel evangelia, které mu zjevil sám Ježíš. Od Něj se Pavel v ústraní první tři roky po svém obrácení učil všechno, co měl potom hlásat všem národům…

 

I my můžeme zažívat ve svém životě podobné chvíle, kdy nám Duch svatý dá milost, aby se naše oči otevřely, abychom dokázali lépe pochopit věci Boží i věci lidské, situace a všechno ostatní. Důvěra, vztah s Bohem, rozhovor s Ním a naslouchání nám pomohou rozvíjet dar rozumu, který osvěcuje světlo Boží milosti. Kolik svatých řeklo, že před svatostánkem se naučili více než z ledajakých knih!

 

Citát na závěr od anglického spisovatele Gilberta Keitha Chestertona: „Mezi okem a srdcem existuje cesta, která nevede přes rozum.“

Stojí za to ponořit se do vztahu s Bohem, aby nás Duch svatý obdařil darem rozumu ve spojení s vírou.

 

Autorem je  P. Tomáš Žižkovský, kaplan v Diecézním centru života mládeže Mamre.

 

www.darujme.cz