Letošní rok vyhlásil papež František za Rok svatého Josefa. Rozhodli jsme se tedy, že vám skrze rozhovory nabídneme pohledy různých mužů na rodinu, děti, manželství, vztahy a další témata, na která přijde řeč. Prvním z našich „hostů“ je Kuba Vejmělka, manžel fotografky Monči a táta Rozálie. Pracuje v Křesťanské akademii mladých a s Mončou napsali knihy pro páry Modlím se za svého milého a Modlím se za svou milou. Společně také vydávají podcast Láska a jiné srandy”. S Kubou jsme si povídali o tom, jaké to je být v dnešní době mladým otcem. Rozhovor byl neuvěřitelně příjemný a zajímavý a i když Kuba mluvil o tom, jak je rodičovství těžké, na závěr dodal, že to rozhodně stojí za to.

zdroj: OkaMžiky

Co tě jako první napadlo, když jsi poprvé držel Rózinku v náručí?

No, přímo ten samotný moment se dá těžko popsat. V něčem se mi ulevilo. Já hodně vnímám různá rizika, která se můžou stát, takže jsem se podíval a říkal jsem si „tyjo, není postižená nebo nějaká znetvořená, žije.“ Spadl ze mě strach, že třeba nebude mít ruku… Samozřejmě jsme věděli, že bude mít ruku, ale člověk se u miminka bojí i těchto věcí. To byl úplně první, ještě podvědomý pocit. A potom jsem si uvědomil tíhu zodpovědnosti, že ten malý člověk je na tobě závislý, to je ta těžká stránka. A k tomu nevysvětlitelná radost; člověku se to honí hlavou a míchá se to. Je to takový emocionální guláš.

Jak vlastně svoji roli otce vnímáš?

Jsou tam skvělé momenty. Člověku to přináší spoustu radosti do života, ale zároveň i odpovědnosti. A já jsem nikdy nebyl člověk, který by se nějak moc bál nebo by měl deprese, panické strachy, to ne, dokud jsem se nestal tatínkem. Pak si člověk najednou začne úplně jinak uvědomovat třeba otázku smrti, ať už toho dítěte, na kterém mu záleží, tak i své vlastní, protože si uvědomuje, že kdyby odešel, nechal by holky samotné. A obecně, co by znamenalo přijít o práci – dokud jste sami dva, říkáte si „jo, všechno se dá zvládnout,“ ale s miminem už se najednou nedá všechno tak jednoduše zvládnout. Je to ohromná zodpovědnost, ale zároveň i skrze to člověk hrozně roste a myslím si, že jsem se za tu dobu dost změnil – člověk už nemůže být tím klukem, kterým do té doby byl. I když mně bylo dvacet sedm, vždycky jsem si říkal „ještě jsem takovej teenager,“ teď už ne.

Myslíš, že Monča vnímá tu roli jinak? Roli otce i tu svoji roli?

Určitě v něčem jo. Přece jenom miminko je vázané na matku ještě víc, kojením a tak, a myslím si, že ženě se svět změní víc než taťkovi. Můžou být i otcové na rodičovské dovolené, ale většinou jsou to ženy. Já jsem byl čtrnáct dní doma a potom jsem se vrátil více méně do normálního rytmu bytí, u ní to bylo úplně jiné… Myslím si, že ženě se toho změní víc, takže to i vnímá intenzivněji. Třeba pro mě bylo hrozně zajímavé, že jsem se tu roli musel učit, ale mám pocit, že ženy to mají jinak. Jasně, musí se učit spoustu věcí, ale ony se matkou stanou tím těhotenstvím, pak mají porod, a pro ně je to celé tak ultimátně velký zážitek, že se v minutách porodu matkou stanou, ale tatínek nic takového nemá. Já jsem neměl ty hormony, ani tu bolest, která taky člověka promění, takže jsem objevoval, že se tatínkem musím stávat. A myslím si, že ženy to někdy mužům jakoby nedovolí, občas jsem Monči říkal: „Hele, musíš mi dovolit být tátou, i když to bude třeba znamenat, že něco zkazím a nebo že to udělám jinak, což nemusí být úplně špatně.“

Máš pocit, že okolí a společnost na otce klade nějaký tlak nebo požadavky? Cítíš to tak někdy?

Asi jo. I když se to mění a očekávání od žen a mužů se vyrovnávají, řekl bych, že tady v Česku (nevím, jestli je to i jinde) pořád trvá jakýsi úzus, že muž má být ten, kdo zabezpečuje rodinu, a žena je ta, která pečuje. A myslím si, že tento tlak na práci a zabezpečení rodiny po všech stránkách pořád je a já ho vnímám. U nás to tak je a asi i bude - já pracuju a Monča je na mateřské. Myslím si, že v něčem to je správně, že muž byl nějak stvořený. Tedy většina mužů.

A myslíš, že to může být i pro Monču nějak overwhelming (přemáhající)? Že vnímá taky tlak na sebe?

Určitě, v rodičovství jsou různé fáze a já jsem si to ani nedokázal představit, že s dítětem je pořád něco jinak, že se strašně rychle vyvíjí. Za první dva roky se dítě vyvine tolik, co už za celý život ne, takže člověk se něco naučí a za čtrnáct dní je to jinak. Dám příklad – učili jsme Rózinku spát samotnou, naučila se to, ale pak jí začaly růst zuby a je to jinak, všechno šlo do kytek a už to neumí. A žena je s dítětem častěji, takže to cítí ještě víc, pořád se musí adaptovat a člověk si vlastně nikdy „neodpočine“, protože musí pořád reagovat na změny dítěte i okolí. Určitě to je přemáhající. Já jsem schopný říct „teďka pracuju, teďka ne“, ale mateřství nikdy nekončí. Když dítě spinká, tak si může člověk odpočinout, ale pořád je vlastně v práci, i o víkendech, i o dovolené. V tom je to náročné.

Umíš si představit, že bys šel na „otcovskou“ dovolenou?

Já si to umím představit, i když bych to asi nechtěl. Mě třeba baví vařit a nevadí mi uklízet a myslím, že doma dělám nadprůměrně činností oproti běžným chlapům a nevadí mi to. Naopak to považuju za odpočinek, asi proto, že mám práci, ve které se pořád bavím s lidmi a něco kreativního vymýšlím. Takže si to dokážu představit, ale asi bych to nechtěl a asi by mě to hodně rychle přestalo bavit.

Často dnes zaznívá, že je nějaká krize mužství. Máš taky takový pocit? Vnímáš to nějak?

To je zajímavé. Já nevím, jestli bych to nazval krize mužství. Určitě se předefinovává role nebo očekávání, to určitě jo, ale nevím, jestli to je krize nebo jestli to je pozitivní. A možná to ukáže až čas. Ale určitě spousta věcí, které dřív pro muže platily, už dneska pro spoustu z nich neplatí.

Nebo možná spíš platí i pro ženy, ne?

Právě, ono to je tak společné. Teď nechme stranou, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale myslím si, že emancipací a různými feministickými hnutími, která byť třeba skončila neúspěšně, tak nějakou stopu zanechala, se ty role a očekávání začínají vyrovnávat. Dříve to bylo velmi jasně nastavené – muž je bojovník, oráč a žena je u plotny, maminka. A dneska tím, že už to tak úplně není, ani muži od sebe pochopitelně tato očekávání ne vždycky mají. Takže pokud bychom mluvili o krizi mužství, museli bychom automaticky mluvit i o krizi ženství. Protože to je prostě spojené. A nebo je to jenom jakási adaptace člověka na svět 21. století.

Musel ses nějak trochu přeměnit nebo něco učit tím, že máš dceru? Oproti tomu, když bys měl syna?

Já jsem asi chtěl holčičku. Monča je podle mě nadprůměrně holčičí, takže jsem nějak čekal, že budeme mít holčičku, přál jsem si to a byl jsem na to nachystaný. Asi kdybych nikdy neměl syna, bylo by mi to v něčem líto, protože člověk má pocit, že může vychovat správnýho chlapa. U malého miminka je to skoro jedno. Potom později to asi bude víc znát, když už člověk bude muset chodit na taneční recitálky, místo na americký fotbal se bude koukat na pohádky, to bych si asi říkal „kdybych měl kluka a mohl ho vzít na hokej, bylo by to super.” Ale člověk si na druhou stranu uvědomuje, že role otce je důležitá pro holky i pro kluky, stejně jako role matky. Když holka má tatínka, který jí říká, že je hezká, krásná, šikovná, tak to pro ni kolikrát znamená víc než pro ty malé kluky, protože pro holku je tatínek v něčem ještě jiná figura.

A máš z něčeho strach, až bude Rozi vyrůstat?

Asi největší strach mám z toho, že se na ni někdy podívám a řeknu si „tyjo, tohle jsme fakt podělali a už je pozdě to spravit.“ Protože u dětí to tak je. Já hodně pracuju s mladými lidmi, s teenagery, a vidím, jak často se u těch patnáctiletých lidí rodiče ještě snaží něco změnit a přál bych si jim moct říct „přátelé, už je pozdě, už to nemá smysl, už to nezměníte.“ Myslím, že i vlivem technologií se to ještě posouvá a že dneska má rodič takových deset, možná dvanáct let na to, aby člověku něco dal, a pak už se to velmi těžko mění. Tak toho se asi bojím. I když to není intenzivní strach, říkám si, jestli nedělám něco špatně. A až jí bude dvanáct, třináct, čtrnáct a už bude skoro dospělá, už bude těžké něco měnit, jestli si neřeknu „tyjo, kéž bych ji tehdy třeba nechal plakat v postýlce nebo jí něco nedovolil…“

Teď klidně nemusíš odpovídat, ale co ti běželo hlavou u toho porodu? Protože to je tak extrémně intenzivní zážitek…

Ano i ne. Pro ženu asi jo, ale pro muže je to v něčem trochu nuda, alespoň ze začátku, protože je to docela dlouhé. Máme kamarádku, která rodila tři a půl hodiny, prvorodička, tak tam je to asi intenzivní od začátku do konce pro oba. Ale my jsme rodili skoro třicet hodin a ty první jsme se koukali na filmy, to se člověk těší, ale vlastně moc neví. I potom v porodnici má muž paradoxně dost času na různé myšlenky a není to tak intenzivní. Asi potom ten závěr jo, ale to v našem případě bylo deset minut. Já jsem se během té přípravné fáze ptal sám sebe, jak můžu Monči pomoct, ale pak člověku běhají v hlavě taky strachy – bude zdravá, přežije to matka, bude dítě v pohodě. Toho se člověk nějak bojí, ale snaží se to v sobě potlačit, aby to nešlo ven na matku a nepředával jí nějaké negativní emoce. To je jedna věc. A druhá věc, možná jsem to tak měl jenom já, ale těšil jsem se, až to bude za mnou. Až přestane ta bolest a v něčem i otrava a budu mít u sebe dítě a budu vědět, že všechno proběhlo v pohodě. A já jsem se třeba těšil, až to budu moct říct ostatním. Potom, když už bylo finále, tak jsem ani neměl prostor na nějaké myšlenky. Člověk je tam se ženou a snaží se jí intuitivně pomoct. My jsme měli skvělou porodní asistentku, která mi dovolila, abych porod skoro vedl já, já jsem Monči říkal „teď dýchej“ a tak. Ale jak jsem na to přišel, to netuším, asi nějak podvědomě.

A změnil se nějak tvůj pohled na Monču po porodu a po tom, co tohle všechno zvládla?

Pokud, tak asi podvědomě. Asi to není tak, že bych si dneska v nějakých momentech po devíti měsících od porodu racionálně řekl „tyjo, tohle je žena, která zvládla porod, tak musím myslet jinak,“ to asi ne. Možná jsem prostě já takový, u někoho to možná funguje víc. Pro mě jsou to asi spíš věci potom, přímo to mateřství. Když je někdy Monča unavená, jsem třeba čtyři hodiny v kuse s Rózinkou a fakt intenzivně se o ni starám, tak jsem z toho úplně mrtvej a pak si uvědomím, jaké to musí být, dělat to furt. To ve mně asi vzbuzuje větší respekt. Na druhou stranu je to asi tím, že náš porod byl docela dobrý. Kdyby to bylo horší nebo náročnější, možná to vnímám jinak. Ale vzhledem k tomu, že Monča to celé zvládla dobře a i když to bylo dlouhé, konec byl rychlý a plynulý, tak to možná nebylo takové trauma. Z toho důvodu jsou pro mě silnější ty momenty, když ji vidím dneska.

Jak to proměnilo vaše manželství, když se Rózinka narodila?

Vidíš, to byla asi jedna z věcí, co mě nejvíc překvapila, jak moc se to proměnilo. Asi i skrze to, že byla korona, jsem byl poslední měsíce těhotenství pořád doma. My jsme byli svoji asi tři roky a za tu dobu jsme překonali počáteční rozpaky. A mám pocit, že jsme byli v manželství v perfektním stavu, než jsme porodili; my jsme se třeba poslední rok a půl vůbec nehádali, možná jsme o něčem diskutovali, ale bylo to všechno strašně v pohodě. A teď přišlo dítě a začali jsme se hádat kvůli úplným blbostem. Takže jsme najednou měli pocit, jak kdyby naše manželství bylo úplně jiné. A uvědomili jsme si strašně důležitou věc - tím, že se člověk stane rodičem, nepřestane být manželem a musí na tom taky pracovat a investovat do toho. A myslím, že spousta lidí se strašně upne k rodičovství a zapomene na to, že mají manžele. A strašně mě překvapilo, že jak to dítě často držíte, nějak ho mazlíte, chováte a tak, ono nějakým způsobem naplňuje i vaše fyzické potřeby. To je strašně zvláštní. Ne, že by to bylo sexuální, ale člověk potom zjistí, že spoustu věcí, co dřív měl od manželky, manžela, má teď od toho dítěte. Člověk potom musí tyhle věci víc hlídat, aby byly součástí manželství, jinak se z něho vytratí a za deset patnáct let shledáte, že se vlastně už neznáte nebo že jste jenom partneři v rodičovství, že jste profesionální maminka a profesionální tatínek, ale ne už manželé. A to je podle mě zajímavé, že dítě ovlivní manželství i na jiných rovinách, než by člověk čekal. Že budete unavení a budete mít míň času, to je jasné, ale i dítě vám dává nějakou lásku a vy se musíte na ten nový stav nějak adaptovat. Nezapomenout na manžela, manželku.

V čem vnímáš, že musíš být Monči největší oporou, od té doby, co jste rodiče?

Myslím, že v manželství se ti dva lidé musí porovnat, říct si „tohle se mi tolik nelíbí, že o tom potřebuju mluvit,“ nebo naopak „tohle já můžu zkousnout a obětovat se pro druhého a neřešit to.“ Myslím, že v tom je to někdy těžké nebo jiné. Muž si musí uvědomit, že už nejde jenom o něho a o ženu, ale že žena nějak reaguje, něco dělá nebo nedělá kvůli sobě, ale něco kvůli dítěti. A člověk musí ještě opatrněji hodnotit, kde si bude uzurpovat svůj prostor. Na druhou stranu by člověk asi neměl rezignovat, říct si „já jsem teď oběť a nechám si všechno líbit.” To by potom byl právě ten přístup „už přestáváme být manžely.“ V manželství musíte komunikovat i těžké věci, ale myslím, že s dítětem je to pro muže ještě těžší. A to je ta opora – rozlišit, které boje stojí za to bojovat a v kterých si naopak musíte říct „je to maminka, je to náročný, má právo na mě být hnusná.“ A být v tomhle moudrý, protože je to fakt náročné. A pak samozřejmě praktické věci, člověk podle mě musí být víc doma a musí na to být připravený.

Měl jsi někdy pocit, že dítě je tvoje konkurence?

Vím, že se to hodně říká a v něčem to tak určitě reálně je. Tolik na sebe nemáte čas. Ale asi mi to nepřišlo jako konkurence, spíš si někdy neuvědomuju, jak je to náročné, když tam nejsem. Takže přijdu domů, jsme chvilku s Rozinkou a s Mončou a potom jde Rozinka spát a já si říkám „tak super, máme čas na sebe, můžeme se o něčem bavit, něco vymýšlet,“ ale Monča na to nemá ani energii, ani sílu, ani mozkovou kapacitu. Někdy si neuvědomím, že ona dítěti věnovala to, co dřív věnovávala mně. U mě to asi není intenzivní pocit, že si konkurujeme, člověk si spíš uvědomuje následky. Ale když pak pozná realitu, stráví půl dne staráním se o miminko, tak si řekne „aha, oukej no, chápu, že si pak člověk večer chce jenom lehnout a spát.“

zdroj: OkaMžiky

Co tě nejvíc na otcovství překvapilo?

Jedna věc mě překvapila určitě – změna ve vnímání zodpovědnosti; nečekal jsem, že se začnu víc bát třeba o sebe, na to mě nikdo nepřipravil. A druhá věc asi je, že to nejde samo, že se otcem člověk tak jednoduše nestane jenom tím, že se dítě narodí. Člověk prostě musí tu roli postupně přijímat a zjišťovat, co pro něho znamená, jednak sám v sobě, tak i v tom manželském vztahu, tak i ve vztahu k ostatním věcem života. Myslel jsem si, že to bude hned, ale ono to není tak úplně jednoduché.

A co tě otcovství naučilo? V čem tě to proměnilo?

Asi, že na detailech ve vztazích záleží. Když se člověk pohybuje mezi dospělými lidmi, tak si vždycky říká, že mají vlastní rozum, „jsme dospělí lidé,” a více méně to znamená, že se to nějak zvládne. Ale s dítětem to tak není, ono není dospělý člověk, takže najednou strašně záleží na drobných věcech. A člověk potom zjišťuje, že když na ty detaily dává pozor i ve vztazích s dospělými lidmi, získává nějaké jiné zajímavé pohledy a jinak se v těch vztazích orientuje, může být na některé věci opatrnější a vnímavější. A myslím, že mě to taky naučilo vnímat krásu nebo schopnost prožít pomalejší život. Asi záleží na tom, jakou máte práci, ale pro většinu lidí čas s děckem teče pomaleji. Mě to naučilo najít krásu v tom, že člověk dvě hodiny sedí a dvě hodiny si hraje s jednou kostičkou. Potom si ty momenty dokážu tak nějak víc užívat.

Co jsou největší výhody toho, když jste mladí rodiče? Když jsi mladý otec?

Já myslím, že já jsem takový průměr, ale Monča je určitě mladá. Nikdy jsme neprožívali stres, že už nám tikají biologické hodiny, tak musíme mít dítě. Znám takové lidi a neznamená to, že to je špatně, ale my jsme tenhle stres neměli a myslím, že to je výhodou. Prostě jsme si svobodně řekli „jo, už to fakt chceme.“ Pak jsou praktické výhody, člověk má přece jenom víc energie a víc překoná i ty fyzické věci, porod žena většinou zvládá výrazně líp, když je jí míň než třicet, zvlášť poprvé. A i výhled do budoucna, že Rozince bude dvacet, když mně bude čtyřicet šest - to je pořád ještě relativně dobrý věk, aby člověk něco dělal. Ale myslím si, že věk je tak relativní věc, že strašně záleží na tom, jaký člověk je. Znám mladé rodiče, kteří jsou v mém věku a porodem se dostali do čtyřicítky, téměř nikam nechodí a mají doma papučky a čtou noviny. Nám ale možná věk umožňuje být opačným typem rodičů. Chceme žít i s miminem život, který je aktivní a třeba i dobrodružný, když to tak řeknu. Samozřejmě nemůžete se úplně sebrat a jet někam pryč, ale těšíme se, až bude možné cestovat a něco dělat. A to, když vám je třicet pět, je asi v něčem těžší.

A nemáš třeba pocit, že sis tím tak nějak usekl to mládí? Že ses tím o něco připravil?

Asi jo. Ne asi mládí, protože mám pocit, že v něčem jsem mohl zůstat dál sám sebou, ale spíš si někdy říkám, že kdybychom ještě neměli dítě, trávil bych ten čas s lidmi, s přáteli, což je asi součást toho mládí. My jsme byli z naší komunity přátel první, kdo měli děti, byli jsme první, kdo spolu chodili, více méně první, kteří se brali, tak to je v něčem těžké, že moji přátelé si můžou dovolit věci, které já už nemůžu. Že večer někam zajdou nebo se připojí on-line a paří počítačové hry. Najednou člověk musí věci mnohem víc plánovat, je míň prostoru na spontánní věci. Byť muž by ještě trochu mohl, ale maminka ne. Takže velmi výjimečně se to stane, že si říkám „tyjo, tak bych rád šel, ale nejde to.“

A máš pocit, když jsi říkal, že jste první, že jsi třeba nějakým vzorem pro ty, co třeba ještě nemají manželku nebo děti?

Tak přál bych si, abych byl, ale to asi musí říct oni. Nás hrozně inspirovali právě lidé, u kterých jsme viděli, že jim život neskončil. Byly pro nás klíčové dva páry, oboje Američani; přístup k dětem je tam asi jiný. Ale my jsme s nimi v Americe byli večer v hospodě a pak na zmrzlině; i s tím dítětem, kterému byl asi rok, jsme tam někde do jedenácti pařili. Jasně, bylo to asi výjimečně, ale oni cestují a dělají všechno i s těmi miminky. Tak jsme si říkali „tyjo, jejich život vlastně neskončil.“ A tak bychom chtěli být takovou inspirací pro ostatní. Dělat ty věci. Je to sice trošku nepohodlnější, člověk se musí adaptovat a dítě si musí zvyknout. Ale jít na akci, jet na kemp a na festivaly. Tak jsme to dělali v létě, když to šlo. Můj brácha, potom co nás viděl, teď čeká s manželkou miminko, tak to třeba nějaká inspirace byla. V tomhle bychom asi chtěli inspirovat, že živost miminkem nekončí. Je jiný, ale není horší.

A co bys teda poradil nastávajícím otcům, ať jsou jakkoli staří?

Tohle zní asi hrozně, ale myslím, že někdy člověk čelí sám od sebe nebo od okolí očekáváním, která jsou založená na nějaké tradici nebo na nějakém průměru. To se říká – bude to takové a připrav se na tohle. Samozřejmě je to zkušenost generací a věku, ale člověk by měl mít co nejvíc otevřené ruce v tom, jaké to bude. Když se někdo fixuje na nějakou představu, ať už se to týká samotného porodu nebo jak to potom bude probíhat dál, asi bude zklamaný. Ve většině případů to bude jiné, protože to je váš příběh a vaše miminko, které je jiné. Takže bych poradil být otevřený a připravený na to, že se budu muset adaptovat na věci, které jsem nečekal, být flexibilní v momentech, které jsem nečekal. A když do toho člověk s tímhle mindsetem (nastavením mysli, pozn. redakce) jde a neupíná se k nějaké představě, myslím, že to může mnohem líp zvládnout. Já jsem četl nějaké knížky, viděl jsem nějaká videa, mluvil jsem s nějakými lidmi, ale nikdo z nich mě na to komplet nepřipravil. Takže být připravený na to, že se nejde připravit.