„Uznejte přece, že mi Bůh křivdí!“

„Dostal jsem v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny. … mé oko již nikdy neuzří štěstí.“ Známe lidi, kteří takhle fňukají, i když objektivně se jim zle nevede. A známe lidi, kteří by to takhle neřekli, ale my se jim skoro divíme. Kolik dostali naloženo! Jak to vůbec mohou zvládnout? Nemoci a postižení vlastní i v rodině, dřina dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu, stát jim hází klacky pod nohy a bývalí přátelé se tváří zaneprázdněně a pokládají telefon.

Ponechme stranou trable, u kterých je možná diskuse, zda si je člověk nezavinil sám. Job neuzavřel nevýhodné obchody, nepodcenil bezpečnou stavbu svých domů a ochranu stád, takže naše vyhazovy od zkoušek a z práce nejsou katastrofy podobného druhu. Je jasně psáno, že jeho potíže jsou nezaviněné, Hospodin dopustil, aby byl takto krutě zkoušen. Přesto se řeší otázka, co udělal špatně. Ne ve smyslu prozíravé organizace svých pozemských záležitostí, ale ve smyslu chování vůči Hospodinu. Nepohněval si ho? Job si je jistý, že nikoli. A my víme, že se nemýlil, píše se to hned v začátku knihy. Kdo to nevěděl, byli jeho přátelé. Hospodin je přece spravedlivý a laskavý, netrestá lidi bez příčiny. Někde v paměti, když Job aktivuje své svědomí, musí být uložena informace, co udělal špatně. 

Není nic lepšího, než když se trpící člověk dozví, že si za své starosti může sám. Člověk s rýmou si nevzal čepici, nevyspalá maminka nenaučila své dítě spát celou noc, migrénu má dotyčný od toho věčného hrbení se nad počítačem. I v těchto nepříliš vážných (alespoň z odstupu) případech stačí podobné připsání viny k tomu, aby se člověk cítil nepochopený a ponížený. Jemu je zle, nepotřebuje se ještě užírat. A co teprve, když dobře míněné rady útočí na jeho vztah s Bohem! Copak jde člověka ranit víc? A Job přece nikdy Hospodinovy nároky nijak nezmenšoval. Dával mu vše, co mu náleželo, dodržoval pečlivě všechna pravidla. Byl milosrdný ke každému, kdo to potřeboval, a u svých blízkých si bral odpovědnost nejen za jejich blaho vezdejší, ale i za jejich vztah s Hospodinem. Raději předpokládal, že snad mohli zhřešit, a každý den za ně obětoval zápalné oběti, aby se na ně Hospodin nerozhněval. Jobovi přátelé to museli vědět, věděl to v tom kraji každý. A přece jim přišlo pravděpodobnější, že Job k sobě není poctivý, než že by Hospodin mohl nebýt – z lidského hlediska – spravedlivý.

Job je moudrý, poctivý, milosrdný, zodpovědný. Nelze o něm říct špatné slovo. A přece nemůže zabránit zlu a nemůže zlo pochopit. Zlo se někdy děje. Tím, že se snažil dobrat příčiny svých trápení, ta trápení jen zvětšoval. Hledal rozpor mezi sebou a Bohem, chtěl se svým Pánem vést spor. Žádný rozpor ale nebyl, žádná pře nemohla najít viníka. Sám to na začátku říkal – „Dobré věci od Boha přijímáme, proč bychom neměli přijímat zlé?“ 

Když přijde utrpení, které nevzniklo z lidského chování, dotazování se po jeho smyslu… nemá smysl. „Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám,“ uzavírá Job poté, co k němu promluví Hospodin. Jeho situace se nezlepšila, protože pochopil smysl svého utrpení. Zlepšila se, když se přestal ptát. Do temnoty nás může přivést přesvědčení, že by nás snad Hospodin do ní mohl chtít uvrhnout, že by mohl zabíjet naše děti a pokrývat nás vředy proto, aby nás vychovával. Někdy někdo prohlásí, že ho těžkosti naučily být šťastným, protože si srovnal žebříček hodnot nebo si začal vážit maličkostí. Samy o sobě nás ale těžkosti nenaučí vidět Boha. Ten se nám dá poznat sám, až bude vhodný čas. My si můžeme ušetřit drásání ran, když se nebudeme ptát, co se to staví mezi nás a našeho Pána. Když připustíme, že i v bolesti jsme Bohem milováni a střeženi. V nejhorším trápení, s hnisajícími ranami, s vědomím, že děti jsou mrtvé, manželka si ho oškliví, přátelé mu nevěří čisté svědomí, bez pocitu Boží přítomnosti, Job ví, že „můj Vykupitel je živ… já ho uzřím, pro mne tu bude.“ To stačí, aby Vykupitel přišel a Job ho „spatřil vlastním okem“. A pro ty, kteří to nedokážou, budiž útěchou, že se ptal a trápil se, když nenacházel odpověď, i muž tak bezúhonný, přímý, bojící se Boha a vystříhající se zlého, jako byl Job. Zlé se někdy děje. Nemá smysl k němu přidávat další utrpení. Vykupitel žije. 

5. neděle v mezidobí 

1. ČTENÍ Job 7, 1-4. 6-7
Sytím se neklidem do úsvitu. 

Čtení z knihy Job. 
Job řekl: "Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? 
   Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny. 
   Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. Mé dni jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již nikdy neuzří štěstí." 

Žl 147 (148), 1-2. 3-4. 5-6 Odp.: srv. 3a 
Odp.: Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jimž puká srdce. nebo: Aleluja. 

Chvalte Hospodina, neboť je dobrý, opěvujte našeho Boha, neboť je milý, zaslouží si chvály. Hospodin buduje Jeruzalém, shromažďuje rozptýlené z Izraele. 
Odp. 
Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány obvazuje. Určuje počet hvězd, každou z nich nazývá jménem. 
Odp. 
Velký je náš Pán a přemocný, jeho moudrost je bez míry. Pokorné Hospodin pozvedá, bez-božné však ponižuje k zemi. 
Odp. 

2. ČTENÍ 1 Kor 9, 16-19. 22-23 
Běda, kdybych nehlásal evangelium. 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 
Bratři! 
   Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním tak jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje. 
   Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia. 

EVANGELIUM Mk 1, 29-39
Uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami. 

Slova svatého evangelia podle Marka. 
    Ježíš vyšel ze synagógy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala. 
   Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. 
   Brzo ráno, ještě ze tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: "Všichni tě hledají!" 
   Odpověděl jim: "Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel." A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagógách a vyháněl zlé duchy.