Soustředěno na kříž I.

Když jsem před nějakým časem zcela náhodou narazil na internetu na naprosto úchvatné kované zpracování křížové cesty v Sušici, rozhodl jsem se, že jednou musím napsat cestopis po křížových cestách.

Má první výprava vedla do knihovny. Leksykon duchowości katolickiej (nemám páru, jestli to vyšlo i česky) uvádí na str. 222 celkem nepřekvapivou informaci, že už první křesťané ctili památná místa v Jeruzalémě včetně míst, kudy procházel Spasitel s křížem. Podle syrského apokryfu De transitu Mariae také panna Maria navštěvovala tato místa. V souvislosti s křížovými výpravami zde postupně od 11. století vznikala zastavení na místech reálné Kristovy cesty. Později vznikaly křížové cesty i v Evropě, aby i křesťané, kteří nenavštíví přímo místo Kristova utrpení, mohli prožít zpřítomněný příběh jeho lásky až k smrti na kříži (vše srov. Leksykon duchowości katolickiej).

Encyklopedie Bible (vydána v nakladatelství Gemini v Bratislavě roku 1992) zase nese nový střípek: Od 14. století se v Jeruzalémě pravidelně chodí křížová cesta každý pátek od 15:00 od Antoniova hradu, o němž se uvažuje jako o jednom z pravděpodobných míst, kde Pilátův soud probíhal. Nedočetl jsem se, jestli je to tak dodnes, ale zdá se, že ano. Encyklopedie Bible pak ještě trochu nejasně říká, že od 15. století, ale především od 18. století se budování křížových cest šíří Evropou. Zřizovat je mohli biskupové a otcové františkáni; vznik křížových cest byl tedy regulován, ne jako dnes, kdy křížovou cestu do jisté míry může postavit kdokoliv (vše srov. Encyklopedie Bible).

Když jsem si prohlédl pár encyklopedií, sáhl i po modlitební knížce. Mons. Petr Piťha ve své knížce Ave crux, Spes Unica, Zamyšlení na křížové cestě předkládá čtenáři celou řadu textů ke křížovým cestám. A podobných knížek existuje mnoho.

Soustředěno na kříž: Ruda

Na začátku bych chtěl poděkovat panu J. Paláskovi,  který pracuje pro olomoucké dominikány a který mi dal velmi zajímavý tip. Prý tuto křížovou cestu před pár lety objevil, a od té doby se ji jezdí před každými Velikonocemi modlit se stále početnější skupinou přátel.

Ruda je nepatrná vesnička severo-severo-východně od Uničova, kousek za hranicí Moravskoslezského kraje. Není těžké ji najít, ale nad těmi silnicemi by jeden zaplakal; byl jsem rád, že jsem tentokrát jel autem a motorku nechal doma. V obci jsou na křížovou cestu jaksepatří hrdí, hned u hlavní silnice je velká cedule na křížovou cestu odkazující, samotná cesta je pak v pěkném, udržovaném stavu. I mimo „sezonu“ (což je pro křížové cesty samozřejmě doba postní) je na cestě vysekaná tráva; je po ní příjemná chůze i bez bot (nějak mi to ten den vyšlo, že jsem chodil bos – proto jsem taky v Uničově nedočetl ceduli u radnice, o které teď tedy nic nevím; bylo teplo a dlaždice na náměstí strašně pálily; v Rudě jsem si na trávě odpočinul).

Bohužel jméno autora se zde nedochovalo (jak je to u křížových cestu velmi často); čitelný je jen letopočet vzniku 1760. Popisky jsou německy; inu, jsme v Sudetech, kdo by se divil. Vzadu na každém zastavení je veliké, hladce opracované srdce, na němž je vyryto jméno či několik jmen – patrně jde o donátory toho kterého zastavení. Na to, že je to kamenická práce, je velmi detailní. Dokonce i malé oči jsou na většině postav zřetelné, budovy, záhyby šatů... Zajímavá je postava Piláta, který připomíná spíše tureckého šáha než římského administrátora. Křížový vrch, jehož nejvyšší místo posvěcuje nádherné sousoší kalvárie, je v první linii kopců, jež se zdvihají k Jeseníkům, takže Kristus z kříže shlíží na celou rovinu Hané, za zády se mu lepí jeden kopec na druhý (mezi nimi, co by kamenem dohodil, je schovaný hrad Sovinec, ta bašta, která Moravěnce udělala za třicetileté války ostudu hned dvakrát).

A jen pár kroků od kříže rostly rozkvetlé slzičky Panny Marie. Tak mi přišlo na mysl: „Bude křičet kamení,“ nebo zřejmě květiny.

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti.

Soustředěno na kříž: Moravská Třebová

Z Rudy jsem se chtěl jet podívat ještě do Litovle, ale ta musí počkat na některou z příštích poutí po Moravě. Spěchal jsem, abych stihl kemp v Mohelnici, kde jsem přespával. Kostel sv. Tomáše Becketa zde je bez křížové cesty, ale nelituji, že jsem tam šel, dozvěděl jsem se o dalším svatém, jehož život je rozhodně zajímavý. Co mě hnalo dál byla Moravská Třebová a její křížový vrch, pod nímž jsem mnohokrát projížděl nevěda o něm.

Už z Mohelnice jsem jel unavený, protože ve čtyři ráno se rozpršelo a já jsem se utíkal dospat do auta, což není nejpohodlnější. Moravská Třebová je celkem pěkné město; radniční věž mi vzdáleně připomněla Spanilou věž v Tovačově, na kterou rád vzpomínám. Co mi přijde zarážející je, jak je místní hlavní kostel, zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie, schovaný. Ze všech stran je těsně obestavěný domy, z žádného úhlu není vidět celý; přijde mi to smutné.

Od tohoto kostela vedla na vysoký kopec za městem od 18. století křížová cesta. Ještě před jejím zbudováním byl pod vrcholem kopce hřbitov, jenž Moravské Třebové slouží dodnes (je to historická vzácnost, slouží přes pět set let), ale protože je to kopec vysoký a Schody mrtvých, kudy původně nosili mrtvé při pohřbech (dřevěné trámy tam voní stejně jako u mých prarodičů na půdě, zaskočila mě ta nenadálá blízkost v tomto vzdáleném městě...), z roku 1575 byly příliš prudké, postavili křížovou cestu, která vedla na kopec oklikou a stoupání na ní bylo pozvolnější. Vedla z kostela Nanebevzetí Panny Marie na křížový vrch (s odbočkou ke hřbitovu), ale původní zastavení se nedochovala.

Jak vlastně tato křížová cesta původně vypadala se dnes neví. Na informační tabuli u hřbitova jsem si přečetl, že se někteří domnívají, že ve čtyřech kaplích byly vystaveny obrazy křížové cesty, které jsou dnes ve zdejším františkánském klášteře. Osobně o této variantě pochybuji, protože když jsem se po večerní mši k františkánům na pár minut vnutil, zjistil jsem, že jde o zjednodušenou kopii Führichovy křížové cesty, nebo dost možná o kopii kopie, a vzhledem k tomu, že kaple vedoucí na křížový vrch jsou z první poloviny 18. století a Josef Führich svou slavnou křížovou cestu maloval až v polovině 19. století, musely by být kaple přes sto let prázdné. Je ovšem možné, že tato zmiňovaná křížová cesta tam mohla chvíli viset, jen tam podle mého názoru nemohla být první.

Kaplím na cestě z kostela Nanebevzetí Panny Marie předcházejí ještě „zastavení“ o něco starší: Loučení Krista s Marií (z roku 1722), nádherná sochařská práce; oba, matka i syn, mají v očích věčné kamenné slzy; druhé sousoší (1718), již ve svahu kopce pod první kaplí, zobrazuje Krista v Getsemanské zahradě a nad ním anděla podávajícího mu kalich.

Když jsem přistoupil k první kapli, byl jsem cestováním a špatným spánkem tak unavený, že jsem sotva šel. A když jsem se podíval dovnitř, napadlo mě, že si asi právě myslím totéž, co si myslí Kristus, když se ze svého kříže z Golgoty dívá na mne: „Tak kvůli tomuhle se sem vleču s tím břemenem na zádech?“ To, co jsem viděl, vzniklo asi jako zajímavý milý nápad, ale dopadlo to, jak to dopadnout nemělo. V roce 2019, hlásí v každé kapličce destička, vytvořili pašijové výjevy do čtyř moravskotřebovských kaplí žáci místní základní školy podle návrhu, který v rozměrech asi 10x10 centimetrů vypadal docela hezky. Výsledkem jsou ale nemotorné sochy v téměř životní velikosti, z papíru, natřené vždy jednou barvou. Ježíš je velký zlatý panák, mužské postavy modří panáci, ženské postavy růžoví panáci. Budí to dojem, jako by si někdo řekl: Dejte tu práci dětem, bude to roztomilé. Fajn, ve Žďáru na Zelené hoře to dopadlo dobře, ale to proto, že to jsou skutečně dětská díla, ne návrhy dospělého uvedené do reality dětskou neumělou rukou.

Na svých cestách někdy docházím k úvahám, jakou šanci dnes dáváme umění. Jistě, popkultura kvete, ale co ostatní umění? Tak trochu se obávám, že se o to předchozí generace „vysokého umění“ zasloužila, když se jí dařilo prodat každou hloupost a lidé si to nechali líbit. A pak to dnes mnohdy dopadá opačně, že vysoké umění ani nedostane šanci a místo toho, aby projekt realizoval nějaký nadějný výtvarník, zničí dojem z církevní památky školní dílna.

Dost bylo kritiky. Barokní kapličky jsou skutečně krásné a kopec je korunován skvostným sousoším Ukřižovaného i s oběma lotry. Informační cedule na hřbitovní zdi hlásá, že autorem byl některý ze žáků Matyáše Bernarda Brauna; sousoší je ze začátku 30. let 18. století. Dílo má originální uspořádání (což je u tisíckráte opakovaného námětu neocenitelné), Kristus má kříž z hranatých břeven, lotři mají kříže z kulatých klád, a navíc jsou přivázáni. Řemeslné provedení je mistrné, nenechává pozorovatele v klidu, vidí utrpení v každé tváři, v každém těle na kříži. A ať se to líbí (jako kalvárie) nebo nelíbí (jako modro-růžové plastiky), utrpení je tak nějak smyslem křížové cesty.

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti.

Dominik V. Spudil, foto autor