„Právě se vracím z Hradu,“ zněl hlas Václavským náměstím

Klement Gottwald stál na náměstí a s patřičným zapálením promlouval k lidu. Mluvil o nové budoucnosti „o šťastném domově“¹, který může československý lid společně budovat, konečně bez „sabotážnických živlů“. Nová budoucnost sice nebyla pro mnohé šťastná, ale v té chvíli si mnozí nepřipouštěli, kam 25. únor 1948 v Československu povede. Podle dostupných pramenů měl i samotný předseda KSČ, Gottwald, představu o samostatné cestě státu, který možná bude orientován na Moskvu, ale nebude jí přímo podřízen. Následný vývoj byl však od této vize zcela odlišný.

V poválečném světě byl chaos a vítězné mocnosti hledaly nové a lepší uspořádání. Někteří státníci se jím zabývali už za války (Winston Churchill a Josif Vissarionovič Stalin), jiní chtěli napřed porazit Německo a až poté řešit mezinárodní vztahy (Franklin Delano Roosevelt). Prvně jmenovaní politici si byli vědomi toho, jak důležité je například to, kdo osvobodí hlavní města jednotlivých států. V srdci Evropy osvobozovala jedno z nejkrásnějších měst v Evropě Rudá armáda, ze západu se sice blížila vojska Spojených států, ale už předem byla určena linie, podle které bude Protektorát Čechy a Morava osvobozen.

Vliv Sovětského svazu začal vzrůstat již před rokem 1945. U české společnosti si mohl získat určitou oblibu po Mnichovské dohodě, která byla, a často i dnes je, vnímána jako zrada západních mocností. Opravdu významný bod ve spolupráci Československa a Sovětského svazu přišel v prosinci roku 1943, kdy mezi nimi byla podepsána dohoda, ve které se exilová československá vláda zavazovala jednat v souladu s kulturním, hospodářským, vojenským a politickým směrem Sovětů.²

Když se Klement Gottwald vracel po válce z Moskvy, nevěděl, v jaké náladě společnost najde. Brzy zjistil, že situace je pro jeho Komunistickou stranu velmi příznivá a společně se snažili získávat více moci. 

Jedním z prostředků, který koncentraci moci pomáhal, bylo omezení politické soutěže ustavením Národní fronty, na níž se dohodl na jednání v Londýně exilový prezident Edvard Beneše a zmíněný předseda KSČ. Pro další utváření státu bylo důležité jednání ve slovenských Košicích, kde bylo vytvoření Národní fronty potvrzeno a též byly ratihabovány ústavní dekrety prezidenta republiky (šlo o dekrety, které zasahovaly do ústavního uspořádání z roku 1920) a malý a velký retribuční dekret prezidenta republiky, na jejichž základě byla prováděna konfiskace majetku Němcům, kolaborantům a dalším zrádcům vlasti. Pro takové lidi byly zřízeny mimořádné lidové soudy, které odsoudily 740 lidí k trestu smrti a dalších třicet tisíc bylo uvězněno. Během těchto soudů byla omezena procesní práva obžalovaných, nemohli se například odvolat a odsouzení mohli být již po dvou hodinách veřejně popraveni. 

V beznormativním poválečném stavu se mnozí Češi zapojili do násilností namířených proti Němcům; ti museli nosit označení v podobě bílého šátku s napsaným N. Na několika místech docházelo dokonce k masovým vraždám, například v Postoloprtech nebo Chomutově. Během těchto krvavých měsíců spáchalo 5 558 Němců sebevraždu, někteří ze strachu a někteří pod tíhou viny. Docházelo ke konfiskaci jejich majetku a zároveň byly znárodňovány strategické podniky jako banky, pojišťovny, doly, průmyslové závody nebo potravinářské podniky; celkem bylo zestátněno zhruba 67 % československého průmyslu. 

V květnu 1946 se konaly první poválečné volby, do nichž kandidovalo pouze pět stran tvořících Národní frontu, konkrétně šlo o lidovou stranu, národní socialisty, sociální demokraty, komunistickou stranu a slovenskou demokratickou stranu. Nečekaný úspěch zažila komunistická strana, která na českém území získala 40 procent hlasů, což bylo vysoké číslo v porovnání s východními státy jako Polsko nebo Maďarsko, kde museli komunisté využít silnější mocenské prostředky pro uzurpaci moci. Na slovenském území zvítězila s jasnou převahou Demokratická strana s 62 procenty, a tak se stala první zemí, do které se během následujících měsícíců dostal komunismus ze západu.

Zmíněné strany společně usedly do parlamentu a volební výsledek umožnil Komunistické straně obsadit strategické pozice od ministerstev k místům ve státní správě a bezpečnostních složkách.

Na závěr roku 1946 jsme ale - podle slov prezidenta republiky - mohli slavit, protože byly „poprvé bez Němců“.

Následující rok nedošlo k nápravám politické ani hospodářské situace, spíš naopak. Přišlo sucho a neúroda obilí zvýšila v zemi míru chudoby. Pomoc nabízely Spojené státy s tzv. Marshallovým plánem, který byl československou vládou téměř jednomyslně přijat, po nátlaku Moskvy byl ale stejně jednomyslně zase odmítnut. Kromě toho se začínaly objevovat neobjasněné aféry; mezi nejznámější patří Krčmaňská. Na počátku dostali zástupci tří demokratických stran jako darem pozornost balíček, ve kterém měla být podle popisu voňavka. Jednomu z politiků, Petrovi Zenklovi, předsedovi národně socialistické strany, se zdál podezřelý a zjistil jeho obsah, kterým byla výbušnina. Během vyšetřování sice vyšlo najevo, že za tím stáli členové komunistické strany, ale ti celou záležitost využili pro svou propagandu proti národně socialistické straně tvrzením, že to bylo celé účelově připraveno proti nim.

V podobné atmosféře ubíhaly měsíce až do 25. února 1948.

Mezi stranami vládlo neudržitelné napětí a poslední kapkou se pro demokratické politiky stalo odvolání velitelů SNB ministrem vnitra Václavem Noskem. Jako odpověď přišla demise podaná 20. února 1948 dvanácti demokratickými ministry. Pokud by se byl přidal jeden člen vlády navíc, padla by celá vláda. Pravděpodobně se počítalo s přidáním ministra zahraničí, Jana Masaryka; předem s ním o tom však nikdo nejednal a existují spekulace, že se ho to natolik dotklo, že zůstal stranou. Demisi 24. února podávali i dva členové sociální demokracie, ale bylo příliš pozdě na to, aby mohli ještě situaci zvrátit.

Komunistická strana neztrácela čas: již 19. února vydal ministr vnitra, Václav Nosek, výzvu k ozbrojení dělníků. Centrála mobilizovala občany k zapojení do demonstrací na Staroměstském náměstí (20. února) a poté na Václavském náměstí (25. února). Vznikaly Lidové milice a v této vyostřené atmosféře probíhala intenzivní jednání ve stranách, mezi stranami a s prezidentem, který možná ve strachu z občanské války a krveprolití nakonec demisi svých ministrů 25. února přijal. Vláda byla pouze doplněna členy Komunistické strany a loajálními členy dalších stran Národní fronty. 

Vznikaly Akční výbory, které „čistili“ společnost vyhazováním učitelů a studentů z vysokých škol, propouštění ze zaměstnání i ze zájmových spolků. Už na začátku března záhadně zahynul ministr zahraničí Jan Masaryk, jehož smrt dosud nebyla vyjasněna; spekulace, zda šlo o sebevraždu, nehodu, nebo vraždu se sem tam stále objevují. Po dvou měsících byla přijata 9. května ústava,  kterou prezident odmítl podepsat a v červnu abdikoval. Přišla vlna emigrace a v prvních volbách konaných na konci května 1948 zvítězili komunisté s 87 % hlasů. Poslední možností, jak vyjádřit svůj nesouhlas s vládou de facto jedné strany, bylo vhazování tzv. bílých lístků; k tomu se odvážilo devět procent občanů.

V září zemřel bývalý prezident, jehož sny se už podruhé rozplynuly, stejně jako sny o šťastné budoucnosti pro občany, kteří nastolený režim odhalili dříve než ostatní...

Několik příběhů z té doby můžete najít zde.

Zdroje:

¹ Projev Klementa Gottwalda 25. února 1948

² Bakalářská práce, Politický život a názory Klementa Gottwald - str. 37

Kaplan Karel, Únor 1948, Epocha 2018

Věčné časy, antologie (Jiřina Šiklová, Jan Ruml, Karel Hvížďala, Martin C. Putna, Kamil Činátl), Respekt Publishing 2009